Tou nejméně důležitou je fakt, že jejím členem už dva roky nejsem. Mnohem důležitější je, proč ODS v toku času opustilo tolik dlouholetých a často významných členů. Nemám totiž pocit, že jak já, tak ti další, co odešli, jsme změnili své názory. Změnila se spíš sama ODS.
V roce 1991 jsme ji totiž zakládali na určitých principech, které pak po „sarajevském atentátu“ byly v roce 1998 vycizelovány do čtyř „poděbradských artikulů“. Vzpomínáte? Nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita zodpovědných.
Tohle všechno ODS více či méně opustila a svůj původní étos naředila nově přišedšími členy, pro které namnoze není největším politickým nepřítelem nikdo jiný než její zakladatel a první předseda Václav Klaus. A dorazila to nemastná neslaná reakce ODS na migrační krizi a islamizaci Evropy a její oportunní, neboť ve stylu „mírného pokroku v mezích unijních zákonů“, vztah k Evropské unii. Otcové zakladatelé odešli sami nebo byli odejiti a stranu nyní „zachraňují“ ti samí, co ji spolu s Nečasem přivedli na okraj politického záhrobí.
Zároveň ODS spolu s ostatními silami politického a mediálního mainstreamu naskočila na populistickou vlnu nálepkování všeho, co se nenachází uvnitř úzkého středového názorového koridoru, za extrém. Ladislav Jakl to vtipně a zároveň zcela výstižně nazývá „extrémním centrismem“.
Zdálo se, že svítá na lepší časy, když do ODS vstoupil Václav Klaus mladší a názorově ji trochu rozčeřil, což voliči ve sněmovních volbách ocenili největším počtem preferenčních hlasů. A reakce ODS? Klaus junior je za černou ovci a pražská ODS jej při první příležitosti, kdy chtěl být jejím místopředsedou, zařízla.
_profil_top.jpg)
Mgr. Petr Štěpánek
Co je největší bolestí české pravice, respektive stran, které se za pravici vydávají? Lidé obdobných názorů, kteří logicky patří k sobě, jsou rozeseti v různých uskupeních, často zoufale marginálních, zatímco v té „velké“ straně spolu působí lidé, jejichž názory se v mnohém popírají. To by za jistých okolností nemuselo být úplně ke škodě, jenže to by ty různé proudy musely mít také rovnoprávné postavení. A realita? Přestože uvnitř ODS je stále ještě poměrně velká skupina členů, kteří s mladým Klausem názorově souzní, ten je oficiálně marginalizován, respektive neoficiálně vykazován k Okamurovi do SPD.
Jiný příklad. Nabídku kandidovat v hlavním městě za ODS nedostane kupříkladu politicky zkušený, názorově pevně ukotvený, dlouholetý souputník zakladatele strany, nýbrž herec, jenž o politiku dosud ani nezavadil. Výsledek? Out jsou oba, zatímco levicový aktivista, jenž se rád na veřejnosti pomalovaný obnažuje, na koni, rozuměj v Senátu.
Přes všechny výhrady to je dobře, že se ODS zvedá z popela, zvláště pak, pokud v jejím dresu vítězí osobnosti, jako jsou Jaroslav Kubera, Jaroslav Zeman či Martin Červíček, které svým názorovým ustrojením mají blízko k jejímu původnímu směřování. To, co mě vede k jisté zdrženlivosti, je ovšem obava, možná přímo jistota, že současná vůdčí garnitura ODS si senátní úspěch vyloží jako výsledek své skvělé práce a správného směřování.
Nic není vzdálenějšího pravdě. ODS je jen jednookým mezi slepými. Jistě, někomu se ve své současné oportunní, lehce pravdoláskovní podobě líbí – a nejvíc těm, kteří jí v minulosti nemohli přijít na jméno –, ale nemalá část pravicových voličů jí to tam hází spíše z čirého zoufalství. Respektive proto, že opravdová alternativa, jež by reflektovala jejich kritické názory a jejíž volba by zároveň nebyla promarněným hlasem, neexistuje. Prostě volba nikoli dobra, nýbrž pouze menšího zla.
Kdysi to tak nebývalo.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
