Miloš Zeman měl pronést mj.: „Američané pojedou v počtu asi pět set šestnáct maníků, s tím by nedokázali okupovat ani horní dolní, natož Českou republiku. A budou tady tři dny, nepoužívejme tedy hysterické vyjádření jako dáma v klimakteriu, chovejme se rozumně…“[1]. Nemusel tím zřejmě některé nadchnout, u jiných vyvolal souhlas, další zůstali lhostejní…
Co tedy mohla jeho slova také znamenat:
- prezident je hlavou státu, který je členem NATO. S ohledem na závazky z toho plynoucí, roli a odpovědnost, s níž je také jeho působení spojeno, svého druhu některé „partyzánské“ výzvy v tomto případě nevyslyší. Můžeme ho za to kárat nebo s ním souhlasit. Myslím si ale, že jeho postoj chápu jako pozici státníka, který si uvědomuje, že v tuto chvíli je míra uvážlivosti politicky cennější, i pro něj osobně, než zadat si částečně s těmi, kteří jen naplňují, co léty vyjadřovalo a vyjadřuje jejich ideologické vnímání – tedy odmítání členství ČR v NATO, myslím nyní zejména KSČM. Pozice prezidenta by se proto mohla poněkud přichýlit směrem, odkud sice jinak neodmítl a neodmítá přízeň, ale v otázkách bezpečnosti by měl držet tzv. oficiální kurz. Poznámka o „dámě v klimakteriu“ má situaci spíše psychologicky odlehčit, zklidnit a odvést pozornost jinými směry tak, aby veřejnost méně „ideologicky“ vyhraněná ať už směrem na východ nebo na západ přijala fakt přesunu jako věc spíše běžnou, přesto podléhající pravidlům a režimu, který má v konečném důsledku zajistit naši bezpečnost;
- prezident navíc by měl veřejné mínění spíše uklidňovat, nikoliv jitřit, protože celá věc amerického přesunu má především demonstrativní účinek, protože z Ruska se různě v mezinárodních vodách jeho válečné lodě přesouvají v poslední době dosti často, ruská letadla tzv. nalétávají povážlivě blízko např. finskému nebo švédskému vzdušnému prostoru, objevují se v blízkosti zařízení pro civilní dopravu apod. Tím samozřejmě nelze opomenout kontext mezinárodního dění, včetně situace na Ukrajině atd.;
- prezident si taktéž musí podržet manévrovací prostor vzhledem ke svým nedávným vyjádřením směrem k mezinárodní situaci – např. výzvy boje proti terorismu, proti Islámskému státu, vystoupení při své návštěvě v USA, které, ač je některými zpochybňováno, mělo minimálně z propagandistických důvodů pro jeho pozici také na domácí politické scéně svůj význam.
Tyto a další souvislosti je třeba vnímat, a pro méně či více zaujaté – ať už „ideologicky“ směrem „východním“ nebo „západním“ - raději vážit, než jen sledovat úzce zájmovou manipulaci s veřejným míněním. Např. tzv. upozornění na to, co „můžeme čekat, že někoho napadne vyhrožovat zaminovanými mosty, lehat si na cestu a psát na zdi „Ami go home“.[2] Stejně jako např. prof. Krejčí se neobávám podobného přesunu. Z čeho ale mohu mít obavy, je účelově vyvolávaná hysterie, která může části různých více nebo méně výrazných uskupení, ale i jednotlivců posloužit jako rádoby program. Jednoduše nastavený, s manipulativním efektem, který nemusí mít konkrétní vyústění, ale být jednou z dalších populistických vln, které mají v očích manipulované veřejnosti vytvářet iluzi, že tak toto je způsob, ba dokonce cesta. Nevidím totiž na jejím konci „konstrukci“, tedy kromě té „destruující“, která ale nespojuje, a nechce se mi věřit, že tohle má stačit k radosti občanů, že „lépe už bylo“, jak to může být některými manipulující myšleno. Vzpomínám si totiž, jak jsme kdysi na počátku 80. let 20. stol. jako čtrnáctiletí, patnáctiletí studenti měli „mírově demonstrovat“ za rozmístění tehdy sovětských jaderných raket na území Československa. Pamatuji se, jak kdosi z davu více dospělých kolem nás pronesl něco ve smyslu, „kdo vlastně pozná, které ty rakety jsou ty lepší…“ (měl zřejmě na mysli ty sovětské od těch amerických – pozn. aut.). Vzpomínám si, že dva tehdy blíže stojící profesoři se jen rozpačitě zatvářili, dali hlavy více k sobě a o něčem méně hlasitě promluvili.
Podobně si vybavuji jedno povídání z té doby o tom, jak jistí zástupci regionální Italské komunistické strany odmítli přijmout za „lepší“ ty sovětské rakety a vyzvali tím docela povyk mezi regionálními zástupci tehdejší KSČ, když se společně setkali v jednom italském městě u jednoho stolu a vznikl přitom nemalý problém, co s dalším pobytem delegace. Ale delegaci ještě čekala exkurze po místních antických památkách, roztržka byla tak nějak zažehnána.
S odstupem času se jasněji ukazuje, že „válečné štvaní“ ať je z jakékoli strany, neprospívá lidem, kterým bývá podsouváno jako „jediné řešení“, stejně tak být třeba pacifistou může být pro někoho laxní pozicí, zatímco by měl třeba „demonstrovat“. Napadá mě ale, že ani být za „blbce“ není zrovna tou nejlepší rolí. Třeba proto, že ji s námi hrají duchem stále titíž, pokud se jim jejich role jakkoli vyplácejí nebo zase začaly vyplácet. Možná by nám konečně stálo za to poučit se z předchozích, nikoliv nevýznamných zkušeností. A že je už načase.
Psali jsme:
Občané městu, město občanům
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Občané městu, město občanům
