Autor je znám svými pracemi z filozofie dějin, kdy neopomenul ani roli politických institucí, jazyka a symbolů, mýtů a jejich role v politické praxi civilizací. Jejich pochopení kladl do centra zájmu vzhledem k úspěchu dané politické teorie. [1] VOEGELIN, E., Zkušenost a symbol. Texty z let 1960 – 1977. Brno: CDK, 2015. 25 s. ISBN 978 – 80 – 7325 – 351 – 6.
Na jedné straně je označován za konzervatistu politického myšlení a na straně druhé je mu vytýkáno ignorování křesťanské tradice.
Mohu-li soudit z obsahu jiné jeho knihy „Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnost“[1], pak jde v prvé řadě o to pochopit, že to, čemu se tak často podivujeme, možná odsuzujeme na politice, politicích, je fakticky odrazem stavu našeho myšlení a jednání, včetně zmatků a nesouladů, které dnes a denně prožíváme. S velkou pravděpodobností to platí i v případě voleb, kdy volíme ten který subjekt nebo kandidáta a realita nám záhy odprezentuje odraz naší volby, jež se nám vůbec, ale vůbec nezdá. To platí i v případě např. přímé volby prezidentské a zvedání červených karet na znamení nesouhlasu s prezidentem. I to je však důsledek našeho vlastního konání, většinové volby, jež budeme zakoušet dál, nenajdeme-li alternativu svého vlastního konání, nevtělíme-li jej do symbolu námi „artikulovaného“. Málokdy se přitom totiž zabýváme programy, resp. idejemi volených zástupců a pro politické subjekty je to alibi, když říkají – „lidi ty volební programy stejně nečtou“. Už to je symbol, uvědomělého sdělení, proč jsme nakonec „překvapováni“ vlastní volbou, resp. symbolem vlastní zkušenosti své volby, kterou jakoby nepoznáváme, ale kterou nakonec volíme, protože spíše odpovídá našemu rozpoložení, než promyšlenému a racionálnímu záměru. Víře, o níž Voegelin píše s odkazem na list Židů 11, 1: „Víra je zárukou dober, ve které se doufá, důkazem skutečností, které nevidíme.“[2] Volíme a významy často pochopíme až tehdy, vyvoláme-li skutečnost, která je zrodila.[3] „Symboly samy o sobě nejsou zřejmé, jejich plný význam si musíme osvojit, nedá se však často racionálně postihnout.
Symboly se tvořily již v mýtu a přírodním náboženství, jsou úzce spjaty s myšlením a jazykem.“[4] Symboly nejen odkazují do „nitra“ pohnutek a myšlení vedoucím k poznání a stanovení východisek pro konání, symboly mohou poskytnout i představu o konání budoucím. Konfliktnost těchto pohnutek podle Voegelina ústí do „apokalyptického nadšení pro budování nových světů, které budou už zítra staré, na úkor starých světů, které ještě včera byly nové; se svými ničivými válkami a revolucemi, mezi nimiž dochází k dočasným stabilizacím na stále nižších stupních duchovního a intelektuálního řádu…“[5] A i když jistě byli a jsou ti, kteří by v tuto chvíli horovali pro označení Voegelina za „konzervatistu se vším všudy“, pak Voegelin ve mně přeci jen budí náznaky nezbytné pro non-konformní přístup k tomu, co je třeba přisoudit oponentovi, a na co upozorňuje i Voegelin, tedy, že: „Musí oponentovi přiznat intelektuální převahu, protože uniká klamu věřícího, který operuje s hypostazovanými symboly.“[6] Tato „zvěcnělost“ pojmů mě přivádí snad již ke klasickému sváru víry a rozumu, v poslední době oživeném poslankyní za KSČM M. Semelovou, v civilním životě učitelka ZŠ. Tato dáma žádá: „Šéfka pražských komunistů Marta Semelová si na pažbu své pomyslné pušky může zapsat další zářez. Žádá, aby na budově Národního muzea na pražském Václavském náměstí nevisel portrét Václava Havla, který pořídil Oldřich Škácha.“[7]
Vzhledem k tomu, že i já už patřím k pamětníkům sváru samého i také již interpretovaného sdělení v kontextu jistě nejen paní poslankyně[8], musím dodat, že skrze text následujícího sdělení a jeho stvrzení lze postoj paní poslankyně jedině potvrdit. Jde totiž o kontexty následující: „Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé postižení, staří, děti či lidé jakkoli jinak hendikepovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice možná víc, než leckdo jiný, a snad právě to mne opravňuje k tomu, abych tu svůj návrh vznesl. Přiznejme si konečně bez vytáček, že slovo socialismus ztratilo v našem jazykovém kontextu smysl. Nikdo už vlastně nedokáže říct, co znamená, co se jím v našich podmínkách míní, kde vlastně socialismus začíná a kde končí. Ale nejen to: po všech trpkých zkušenostech s těmi, kteří svou pyšnou všemoc a svou přezíravost k druhým nazývali slovem socialismus a sebe samé vydávali za jeho jediné strážce, vyvolává toto slovo dokonce obecný odpor. Jejich vinou se z označení pro velké ideály dělnického hnutí proměnilo v označení totalitního systému. Mravní, politická i ekonomická krize v naší zemi je jazykově neodmyslitelně spjata s tímto slovem. Z politického ideálu se stalo zaříkadlo a ze zaříkadla synonymum všeho špatného. Spíš, než o socialistickém štěstí, mluví dnes lidé o socialistické hrůze. Ale to stále ještě není to hlavní. I zkompromitovaným slovům lze vrátit jejich původní smysl a já nepochybuji o tom, že se různým obrozujícím se či nově vznikajícím stranám levicového zaměření dříve či později podaří vrátit obsah i slovu socialismus.“[9] Sděluje Havel a myšlenkový propad občanského kontextu se jen utvrzuje.
Přesto - kontext tohoto Havlova sdělení cloumá léty nejen zbylými rádoby ideology z KSČM, je jimi opakovaně předkládán lidu ČR s tím, aby naznal, jak byl V. Havel „prohnaným služebníkem Západu a vůbec tím nejhorším“, co tahle země nosila před listopadem 89 a už vůbec ve funkci prezidenta po listopadu 1989, ba dokonce nechala prezidentovat. Pro upřesnění připomeňme, že to byli duchovně spříznění zástupci komunistické strany – KSČ – nyní KSČM – co 29. 12. 1989 také volili tohoto pána do funkce prezidenta ještě socialistického Československa. Tato mocenská šaráda otevřela brány nejen veškerým polistopadovým spekulacím o listopadu 1989, ale zejména tomu, co bychom mohli nyní označit třeba právě textem na billboardu na budově Národního muzea ve znění „Havel navždy“[10]. Že ví za ta léta i paní poslankyně Semelová, není pochyb, že stále ještě je odvaha nejen její, držet občany ČR v bludu o ryzosti symbolu „mocenské bezmoci komunistů“ nejen tehdy, při pádu tzv. reálného socialismu, ale i nyní coby alternativy „jinakosti“, to už přičtěme tomu, co Voegelin pojmenovává jako „Ideologickou konstrukci dějin, která ignoruje historickou stratifikaci zkušenosti…“ A je vlastně z pohledu projevů podobných těm u paní poslankyně Semelové „aktem zoufalství způsobeném akutním stavem odcizení, neboť se snaží magickou vraždou odstranit jistou rušivou skutečnost, která dosud nenašla uspokojivou, novou symbolizaci.“[11] Položíme-li si otázku o významu sémiotické položky „Havel navždy“, pak její význam spočívá nikoliv pouze v syntaxi a sémantice, nýbrž především v pragmatice[12] čili v záměru paní poslankyně podsunout akt absence vlastní alternativy tomu, co přes veškerou kritiku stojí a je spojeno s osobností Václava Havla – a na čem se už pragmatikou moci podíleli a dodnes i žijí souputníci strany paní Semelové, poslankyně za KSČM.
[1] VOEGELIN, E., Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnosti: výbor z textů. Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80 – 2040 – 787 – 1.
[2] VOEGELIN, E., Zkušenost a symbol. Texty z let 1960 – 1977. Brno: CDK, 2015. 25 s. ISBN 978 – 80 – 7325 – 351 – 6.
[3] Srv. Tamtéž. 26 s.
[4] Filosofický slovník. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. 318 s. ISBN 978 – 80 – 242 – 2582 – 1.
[5] VOEGELIN, E., Zkušenost a symbol. Texty z let 1960 – 1977. Brno: CDK, 2015. 29 s. ISBN 978 – 80 – 7325 – 351 – 6.
[6] Tamtéž. 41 s.
[7] Komunistka Semelová žádala sundat Havlův portrét z Národního muzea. Novinky.cz. [online] Dostupné: http://www.novinky.cz/domaci/362125-komunistka-semelova-zadala-sundat-havluv-portret-z-narodniho-muzea.html [cit. 21. 2. 2015]
[8] Poslankyně Semelová se pro sundání portrétu Václava Havla z budovy Národního muzea vyslovila na jednání pražského zastupitelstva. „Žádám jeho odstranění,“ prohlásila Semelová a portrét od Havlova dvorního fotografa Oldřicha Škáchy na zdi národní kulturní památky označila za nevhodný. In: Semelová chce sundat Havla: Nenávistná žena s nenávistnou rétorikou, říká ředitel DOX. Blesk.cz [online] Dostupné: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/303767/semelova-chce-sundat-havla-nenavistna-zena-s-nenavistnou-retorikou-rika-reditel-dox.html [cit. 21. 2. 2015]
[9] Jak Václav Havel hovořil o socialismu s lidskou tváří i po "plyšáku". Britské listy.cz [online] Dostupné: http://blisty.cz/art/41397.html#sthash.U4wfvap1.dpuf [cit. 21. 2. 2015]
[10] Se SSSR se také mělo být „Na věčné časy, a nikdy jinak“. Osobně si myslím, že „zakopaný pes“ spočívá v tom „nikdy jinak“.
[11] VOEGELIN, E., Zkušenost a symbol. Texty z let 1960 – 1977. Brno: CDK, 2015. 75 s. ISBN 978 – 80 – 7325 – 351 – 6.
[12] Srv. teoretické přístupy ruského lingvisty R. Jakobsona a Pražského lingvistického kroužku.
Psali jsme:
Občané městu, město občanům
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Občané městu, město občanům
