Je v současné době ve veřejném zájmu státu prolomení schválených limitů o dalších několik desítek let? Anebo je cena za prolomení limitů v podobě dalšího bourání obcí a devastace krajiny natolik významná, že převáží řešení v podobě vytváření náhradních zdrojů potřebné energie?
V roce 1991 schválila tehdejší vláda garanci pro severočeské obce, kterým tím dala naději klidné existence na okraji hnědouhelných jam. Šlo o schválení tzv. Územních limitů těžby hnědého uhlí. Prozatím poslední obcí, která musela ustoupit těžebním strojům, byla v roce 1988 obec Libkovice. Zařadila se tím na seznam 106 obcí, které společně s historickým městem Most zmizely z povrchu české země. Byť se v devadesátých letech mohlo zdát, že zásoby hnědého uhlí nebudou pro ČR zásadní otázkou, začátkem 21. století se z opomíjené otázky vyvinul vážný problém a zásadní dilema. Těžařským společnostem zbývá při ekonomické výhodnosti vytěžit cca 809 mld. tun hnědého uhlí. Při současné těžbě to představuje postupný zánik provozovaných hnědouhelných dolů v období 2020 až 2050. Naopak prolomením územních limitů by došlo k prodloužení těžby o několik dalších desítek let, což by dočasně vyřešilo problém zaostávající nabídky.
Uhlí, jako vyhrazený nerost, je dle Horního zákona nerostné bohatství patřící státu, a musí být proto využíváno ve veřejném zájmu a ve prospěch státu. Je tedy v současné době ve veřejném zájmu státu prolomení schválených limitů o dalších několik desítek let? Anebo je cena za prolomení limitů v podobě dalšího bourání obcí a devastace krajiny natolik významná, že převáží řešení v podobě vytváření náhradních zdrojů potřebné energie? Stojíme před vážným problémem zajištění dodávek hnědého uhlí pro hnědouhelné elektrárny a co je, bohužel, větší problém i pro naše teplárny. Je známo, že většina tepláren využívá hnědého uhlí. To se však při současném těženém objemu převážně spaluje při výrobě elektrické energie v těžaři vlastněných elektrárnách, což může v budoucnu ovlivnit výši ceny tepla.
Nesouhlasím s argumentem některých odpůrců prolomení limitů, když zbytečnost rozšiřování těžby hnědého uhlí opírají o nynější nízkou cenu elektřiny. Výroba elektřiny není otázka současnosti, ale budoucnosti. V roce 2016 začne platit směrnice Evropského parlamentu a Rady o průmyslových emisích, která ovlivní životnost některých tepelných elektráren. Zásadní je také vývoj v okolním světě, zabezpečení dostatečných zásob zemního plynu či vývoj situace po roce 2022 na bez jaderném energetickém trhu v Německu. Ačkoliv je v roce 2014 cena za megawatt hodinu pod hranicí 1000Kč, za několik málo let může být situace jiná. Reagovat na nastalou situaci posílením výroby elektrické energie je v krátkodobém horizontu nemožné.
Přesto se i já řadím do kategorie odpůrců prolomování těžebních limitů. Výjimku v tomto ohledu tvoří pouze důl Bílina, v jehož případě prolomení neohrozí existenci žádné z obcí. Mám k tomu několik důvodů. Nemyslím si, že odsunutím problému o několik málo desítek let dopředu se bolestivý otazník vyřeší. Od soukromých těžebních společností navíc necítím záruky, že se i po případném prolomení limitů těžby nebude s touto surovinou spekulovat a její cena nebude v budoucnu neúměrně růst. Stejně tak si nemyslím, že za současné situace je ve veřejném zájmu bagatelizovat poskytnuté vládní garance a znovu vyhánět občany dotčených území ze svých obydlí.
Řešení musí být dlouhodobé. Je vhodné zaměřit se na snížení výroby elektrické energie z hnědého uhlí ve prospěch výroby tepla. Na druhou stranu je nutné jednoznačně říci, jak lze tento pokles nahradit. Podporovanými zdroji by dle mého názoru měly být obnovitelné zdroje, zemní plyn a energie z jádra. Jsem přesvědčen o nutnosti výstavby 5. bloku JE Dukovany, díky kterému bude zajištěn provoz i po roce 2037. Je nutné také definitivně vyjasnit otázky dostavby dalšího bloku v JE Temelín. Stejně tak je třeba zabezpečit více zdrojů a dostatečné zásoby zemního plynu.
Nesmí se však zapomínat také na sociální aspekty spojené s útlumem těžební činnosti v regionu severních Čech. V dolech pracuje nezanedbatelné množství zaměstnanců. Velký kus svého života obětovali tvrdé práci v hnědouhelných dolech a z pohledu státu by nebylo fér, kdyby se stali rukojmími nastalé situace. Není tak na co čekat a začít vytvářet nová pracovní místa.
Prolomit či neprolomit limity není snadnou otázkou. Bourat vesnice kvůli uhlí však do 21. století dle mého názoru nepatří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
