Toman (ANeO): Vykradený protektorát, montovna a kriminální stát

„Tak z nás udělali montovnu, paní Müllerová,“ mohli bychom parafrázovat Dobrého vojáka Švejka a bohužel by v tomto tvrzení nebyl ani stín přehánění. Nový režim, který se kdoví proč nazývá demokracií, třebaže politici lidmi, v jejichž zájmu údajně vládnou, hluboce pohrdají a okrádají je, za posledních téměř 25 let stihl českou průmyslovou základnu srovnat se zemí.

Zmizely velké průmyslové celky jako ČKD či ŠKODA, na které byly hrdé generace Čechu, zmizely malé fabričky v pohraničních krajích, dávající práci někdejšímu českému i německému obyvatelstvu v bývalých Sudetech, jejichž kola, jakkoliv zrezivělá, se nepřestala točit ani v období reálného socialismu. A koneckonců zmizela i rozsáhlá družstevní velkovýroba, která ještě v roce 1990 vyprodukovala značnou nadvýrobu, protože masivní dovoz potravin ze zahraničí už české potraviny potřebuje v neporovnatelně menší míře.

Namísto průmyslové základny, kterou v naší české vlasti budovaly celé generace našich českých předků i jiných národů žijících na našem území, státu, tedy občanům, zbyly bilionové dluhy, šest set tisíc nezaměstnaných, korupcí shnilá politická scéna a co nejhorší, absolutní ztráta důvěry lidí nejen v budoucnost, ale i v přítomnost. Ta nedůvěra je tak velká, že lze bez nadsázky říci, že jsme ztratili nejen svou vlast, kterou nám rozkradli, ale ztratili jsme i sami sebe, ztratili jsme solidaritu mezi sebou, de facto jsme se jako Češi ztratili z mapy Evropy.

A nepotřebovali jsme k tomu ani hitlerovské okupační soldatesky.

Ono tunelování bank, podniků a prakticky všeho, co se dalo, které bylo podstatou Klausovy privatizace, tedy mělo přesně ten význam, který mu přisuzovali všichni, kteří v tehdejších dobách nevěřili mediálně vysílaných frázím o tom, že se jedná jen o odstranění nepotřebné redundantní výroby, kterou v této zemi jakoby násilím nutili fungovat komunisti, a že se tedy jedná jen o procesy vedoucí k radikální modernizaci české ekonomické základny, která nám umožní mnohem dynamičtějším tempem vyrovnávat životní úroveň s nejbohatšími státy světa a uspokojovat tehdy stále neukojenou část poptávky obyvatelstva.

Kdeže ale jsou tehdejší časy, kdy v naší zemi existoval převis poptávky nad nabídkou a občané měli v peněženkách a na kontech mnohem více peněz, než za kolik na trhu mohli nakoupit!

Dnes pulty obchodů skutečně přetékají zbožím. Mnohé peněženky jsou ale prázdné a čile se nakupuje za peníze, které občané ani nemají! To zboží na pultech navíc není v 80 % případů zbožím českým, ale cizím, a tudíž nákupy takových výrobků nevedou ke koloběhu peněz v rámci národní ekonomiky, ale k únikům na zaplacení zahraniční pracovní síly a zisků zahraničních obchodníků a vlastníků v celém procesu. A jelikož neexistuje ani odpovídající ekvivalent českého vývozu, který by si třeba na pultech obchodních domů v Německu, Americe či Anglii kupovali Němci, Američané či Angličani, a protože podobný český ekvivalent nikde není ani v nespotřebním zboží neboli investicích, je jasné, že ekonomika se ocitla ve smrtící spirále, jejímiž konečnými výstupy jsou jen tři „produkty“: zvyšující se nezaměstnanost, státní dluh a škrtání na sociálních potřebách obyvatel, když prvek privatizace byl již vyčerpán v zejména devadesátých letech, a to se ještě často ani nejednalo o žádnou privatizaci, ale doslova o rozdání národního majetku do rukou cizích vlastníků, kteří toho nejednou využili jen k tomu, aby pohodlně zlikvidovali nepříjemnou konkurenci.

To, že tento katastrofický model je životaschopný, zajišťuje na prvním místě skutečnost, že z nás udělali montovnu pro cizí vlastníky, když veškeré zisky a obchodní marže tečou do zahraničí a v českých zemích zůstává jen podhodnocená mzda pro pracovní sílu, která je mnohonásobně levnější, než třeba v sousedním Německu.

Již víc jak deset let ale v zemi probíhá ještě jeden zlodějský proces, který má tragický dopad na ohromný počet občanů, stál desetitisíce zničených životů a rozpadlých rodin, vedl k velkému množství sebevražd lidí, kteří pro sebe neviděli žádné východisko, když ztratili nejprve veškerý movitý a posléze i nemovitý majetek včetně střechy nad hlavou a nakonec i lidskou důstojnost. Poté, co byla vytunelována, rozkradena a zničena výrobní základna, zloději začali loupit přímo v domovech lidí. Říkali tomu „půjčky“. Ale jednalo se o starý známý lichvářský trik, jak vydělávat doslova krvavé peníze, jak z lidí, kterým stát neumožní slušnou životní úroveň či je zbavil práce a uvrhl je do nejistoty, vzít i to málo, co ještě mají a nakonec je oškubat úplně do naha.

Občané, necháni svými zkorumpovanými, lhostejnými a zločinnými politiky bez pomoci a ochrany, skončili v dluhové pasti, z níž kdysi v dobách starého Babylonu byla jen jediná cesta: prodání do otroctví. Buď sama sebe nebo předtím některého z rodinných příslušníků, kteří byli zrovna po ruce. Otrokáři jim za to zajistili alespoň střechu nad hlavou a základní potravu.

Jaké východisko mají občané z takové pasti nyní, v tzv. „demokratickém“ státě? Většinou léta žijí jako psanci, jako úřady, věřiteli, exekutory a jejich advokáty a soudci pronásledovaná zvěř, která nemá nárok prakticky na nic. Právě v těchto situacích dnešní kriminální režim jasně dokazuje svou podstatu a jak vážně bere takové ústavní dokumenty, jako je Listina práv a svobod. Tedy že je nebere vážně ani trochu. Právo na nedotknutelnost obydlí je suverénně ignorováno, právo na ochranu zdraví, rodiny je s ledovým klidem popliváno.

Zato právo lichvářů na svůj „spravedlivý“ zisk je naprosto posvátné. Když velkozloději v devadesátých letech ve velkém vykrádali podniky a banky, politici a právníci byli proti nim „bezmocní“: Přece těm zločincům nebylo možné dokázat špatný úmysl, když oni tvrdili, že se jim pouze„nezdařil podnikatelský záměr“!? V případě dnešních lichvářských firem se ale ti samí politici a právníci bleskově postarali o to, aby se jim jejich „podnikatelské záměry“zdařily víc než bohatě.

Na zločinných zákonech mají podíl všechny velké politické strany, u dnes tak neblaze proslulého exekutorského zákona stála přímo sociální demokracie. Tak jako u předchozích zákonech tunelářských a vykradačských, kterým se zjemněle říkalo „privatizaca“ a občanům se slibovalo, že povede k jejich většímu a rychlejšímu blahobytu.

Po roce 1989 to netrvalo ani moc dlouho a společnost se dostala vskutku do staré, osvědčené podoby. Na jejím vrcholu stojí právem, mocí, penězi a nutno nezapomenout ani na médii semknutá malá skupina parazitů, která kontroluje naprostou většinu ekonomických zdrojů společnosti. Na spodku pak stojí ti, které nemůžeme nazvat jinak než novodobými otroky: bez práva na smysluplné zaměstnání a vůbec bez práva na jakoukoliv práci, která by je či jejich rodiny alespoň uživila a když už, tak bez práva na volný čas a lidské zacházení. Ne, lidské zacházení a lidskost nemá v režimu, který se zajíkal skloňováním lidských práv ve všech pádech, skutečně žádné místo. Píše se rok 2014 a my jsme se vrátili někam do dob Karla Marxe a divokého kapitalismu, kde pracovní síla má jediné právo. mlčet a pracovat. V celé ohromné záplavě zákonů pak prosvítá jako sláma v botách jen jediné základní právo a vlastně zákon naší společnosti, zákon silnějšího - právo dravce oškubat, zadávit a pozřít svou slabší oběť.

Tohle jsou tedy ta lidská práva, o kterých toho v dobách socialismu tolik nažvanili chartisti! Ti se po roce 1989 dostali k moci a spolu s bývalými komunisty, tedy kariéristy, kteří po pádu socialismu bleskurychle zahazovali rudé knížky a mnozí se rychle zapojili do procesu všeobecného loupaní a lhaní, vytvořili vládnoucí oligarchii, která si stát rozparcelovala na sféry vlivu. A měli šanci dokázat, jak to s „lidskými právy“ myslí vážně, a také to dokázali.

Nový režim začal velkou havlovskou lží, kdy nový pretendent na funkci prezidenta veřejně lhal o tom, že nebude chtít vrátit Lucernu a že chce ještě sociálnější stát, než byl tehdejší socialismus. Jak pravdivé je české přísloví, že kdo lže, ten krade. Začalo se lhát a lhalo se dál až dodneška. Krátce nato se ale začalo i krást a i tenhle proces je stále v plném proudu.

Totální pohrdání pohlavárů nového režimu občany, a to nejen ke všem žijícím, ale i minulým generacím Čechů, se projevilo i protiústavním zničením Československa. Čili exemplárním příkladem vlastizrady. Jenže nebyl nikdo, kdo by zločince soudil. Někdejší normalizační kolaboranti, pevně usazení ve správním, soudním, mediálním a školském aparátu státu byli ztichlí hrůzou, že přijdou o své posty, a hned po sametu začali s bezpříkladnou bezpáteřností podlézat chartistickým figurám, které se prodraly do čela státu. Ti nejnestydatější z nich se pak briskně prohlásili za největší demokraty a stoupence „svobody“ a zplna hrdla začali, tak jak byli zvyklí z dob socialismu, oslavovat „stranické a státní vedení“ e novou zahraničně-politickou orientaci státu a nadávat na komunisty.

Měl-li pravdu Masaryk, že státy se udržují na živu idejemi, na základě kterých vznikly, pak Česká republika měla od svého početí do svého osudu vloženo, že bude kriminálním státem, kde právo a spravedlnost budou ve vyhnanství. Česká republika vznikla na základě zrady a pohrdání tehdejší politické elity občany a českým národem a přímo proti jeho vůli. Autoři nové Ústavy České republiky si také v ústavě a v její preambuli dali velmi dobrý pozor, aby se slova jako český národ ani jedinkrát nevyskytovala, a už vůbec Českou republiku nedefinovali jako výraz svébytnosti a suverenity českého národa, jak to bylo ve všech předchozích ústavách československé státnosti. Čí vlastně to byl a je stát? To už dnes většina lidí ví.

Likvidace československé státnosti, likvidace české ekonomické základny, vykradení a vytunelování všeho, co se dalo, dnešní exekutorský teror, a totální lhostejnost vládnoucí skupiny ke všemu tomuto bezpráví a zločinům, to nebyla náhoda ani omyl.