Česká republika významným způsobem poklesla během minulých osmi let v podstatě ve všech důležitějších srovnáních – například v porovnání ekonomických svobod jsme podle institutu Fraser klesli loni již na 52. místo ze 152 sledovaných zemí a bijeme se o pozici s Botswanou. Kdo nevěří, může se podívat ZDE. Podobných poklesů a pádů najdeme mnoho. Samozřejmě, že žebříčky jsou jenom žebříčky, ale přece jenom ukazují na určitou část skutečnosti. A tato srovnání jednoznačně říkají, že zde bylo dlouhodobě špatné vedení země.
Co se konkrétně porovnání WEF týká, je třeba se pořádně podívat také dovnitř těchto tabulek. (Celý Report je k dispozici ZDE.) Již jsem zmínil, že co dva roky, to pokles o dvě místa. Ale kdyby nás jiné země předbíhaly díky svým výrazným zlepšením, bylo by to jiné, než skutečnost – klesáme totiž proto, že se soustavně zhoršujeme. Celkový index dosažený Českou republikou se snížil z hodnoty 4,54 v roce 2010 na údaj 4,33 letos. Abychom si to mohli dobře zařadit, tak sedm je nejvíce, jedna nejméně. První v evropském žebříčku je Finsko s hodnotou 5,70 a na opačném konci se usadilo Rumunsko s hodnocením 3,64 bodu. Evropský průměr je 4,56 bodu. Jsme tedy PODPRŮMĚRNOU evropskou zemí z hlediska konkurenceschopnosti tak, jak ji měří Světové ekonomické fórum.
Ve skutečnosti to máme podle kritérií WEF dosti těžké, protože značnou roli zde hrají určité moderní pohledy na konkurenceschopnost a v nich Česká republika nutně zaostává kvůli struktuře ekonomiky. Jsme tradičně průmyslová země, naše prosperita a životní úroveň stojí především na průmyslu, což nás v těchto typech srovnání vždy poněkud limituje. V kategoriích, jako je udržitelný růst a udržitelnost životního prostředí budeme proto outsidery z principu věci. Není divu, že v žebříčku WEF 2014 máme v obou těchto srovnáních nelichotivé 22. místo. Ale mohli bychom být premianty jinde, kde však také nedosahujeme nijak dobrých výsledků. Takže v kvalitě, dostupnosti a vhodnosti vzdělání a odborné přípravy jsme na jedenadvacátém místě. Před námi jsou všechny pobaltské státy, Polsko, Slovinsko. Až sedmnácté místo máme v kategorii digitalizace, stejně jsme na tom ve srovnání inovativních schopností. V kvalitě podnikového prostředí, ve stabilitě tohoto prostředí, vymahatelnosti práva a dalších parametrech důležitých pro každodenní život firem jsme šestnáctí. To všechno jsou kategorie, na které by se česká vláda měla zaměřit.
Co totiž potřebujeme? Důslednou reformu vzdělávacího procesu, aby byl kvalitnější, aby byl praktičtější a aby studenti a žáci odcházeli ze škol s poněkud lepším vzděláním, které se prosadí ve skutečném světě. Myšlenka financovat školy nikoli „od kusu“, tedy podle počtu studentů, ale podle toho, jaké uplatnění nacházejí tito lidé v praxi, se objevuje opakovaně, takže je potřeba, aby ministerstvo školství opravdu začalo v tomto směru konat. Tradiční potíž českého školství je malý zájem mladých o technické obory od učebních oborů až po vysoké školy. Znovu je třeba si zopakovat, že tuto zemi živí do značné míry průmysl, stavebnictví a obecně produkce. Těžko se staneme státem finančních poradců a marketingových manažerů. Ve spolupráci s ministerstvy průmyslu a financí by ministerstvo školství mělo připravit mechanismy, jak oslovit českou společnost a změnit celkovou atmosféru, podle které je vyučit se truhlářem něco horšího než sedět v bance za přepážkou. Tato společnost se začíná štítit fyzické a manuální práce. Dokud tomu tak bude, budeme si podřezávat větev, na které sedíme. Průmysl a stavebnictví se bez rukou neobejdou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Milan Urban - profil
