To vlastně celkem přesně ilustruje celou situaci české železnice. Včetně toho, že ona parní lokomotiva táhnoucí historický vlak zvaná bulík (čili volek nebo vůl, odborně pak lokomotiva ČSD řady 464.0) má stanovenu někdy od druhé poloviny třicátých let minulého století maximální rychlost na vcelku úctyhodných 90 kilometrů v hodině.

Především tedy ale díky za to, že pan prezident použil vlak. Není to často. Když pomineme poněkud obskurní mánii severokorejského diktátora Kim Ir sena, který dorazil do Prahy svým obrněným vlakem v roce 1984, tak státníci obvykle po železnici nejezdí. Škoda.

V našich krajích vlastně ani není divu. Ježdění vlakem je, řekněme to kulantně, mnohdy poněkud zdlouhavé.

Kdyby pan prezident Fischer jel z Vídně do Prahy slavnou Vindebonou někdy v roce 1960, trvalo by mu to 5 hodin a 34 minut. V roce 1980 by to bylo skoro šest hodin – komunistický režim nějak opomněl do kolejí investovat. Jeho průměrná rychlost by dosáhla „závratných“ 60 kilometrů za hodinu. Tedy skoro tolik, jaký průměr měl onen historický vlak Praha – Stochov. Ale ruku na srdce – ony ty současné čtyři hodiny na trasu Vídeň – Praha také nejsou něco zázračného. Vídeň je vzdušnou čarou necelých 300 kilometrů, po železnici asi 350 kilometrů. Rychlostní průměr tedy při 4 hodinách jízdy není omračující. Ve skutečnosti by ho zvládl i onen bulík, co vezl pana prezidenta Fischera do Stochova. A to je lokomotiva – jak bylo řečeno - z třicátých let minulého století.