Každý z nás si sice asi představí nejčastěji svoje babičky, svoje dědečky, ale dříve narození kolem nás mají přece celou řadu jiných rolí.
„Svátek naší paměti, tradic, hodnot a poděkování“ by byl přesnější. Jaká práva, postavení, výhody, možnosti senioři a seniorky skutečně mají (nikoliv jen na papíře), nám totiž nastavuje zrcadlo, jací skutečně jsme.
A co víc? I jací budeme.
Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla být se svým dědečkem i babičkou, naslouchat jim, užít si je. Slyšet mnoho o tom, jaké to bylo, když byli mladší a vyslechnout si mnoho rad (které jsem v mladické nerozvážnosti někdy poslouchala na půl ucha).
Nevím, zda mají junioři svůj mezinárodní svátek. Asi ne, když ho nezná Google. Ale mohli ho slavit zrovna ve stejnou neděli, pokud možno společně, všichni dohormady. Vzpomínám na svého dědečka, když jsem se mu svěřovala s nějakou nespravedlností a on s lehkostí odpovídal: „Ještě horší lidé jsou.“ Nebo slyšela jeho slova: „Každý talent či nadání je dar, o který se má a musí člověk podělit s druhými, kteří ho do vínku nedostali.“ Nebo „Pokud někomu chceš pomoci a pomůžeš, už se o tom nemluví, nepřipomíná. Nepomáháš pro vděčnost.“
Teprve až přestáváme být juniory, si uvědomujeme obyčejnou neobyčejnost před mnoha roky vyslechnutých rad. Většinou jim porozumíme a vyslyšíme je mnohem později. Někdy až příliš pozdě pochopíme, že jsou nad zlato.
Nedělní svátek nejlépe oslavíme, když si budeme spolu junioři a senioři a i my, co jsme na cestě časem někde mezi nimi, navzájem budeme naslouchat a poslouchat se. Společně jsme a budeme lepšími.
To bude nejhezčí dárek.
Ani zlato nevyváží, jak moc důležité a nenahraditelné jsou hezké a zdravé vztahy mezi generacemi. Právo vždy nezaručí a ani dost přesně nepopíše lidskou důstojnost v práci nebo v přístupu k sociálním a zdravotním službám dříve narozeným. Na vše máme samozřejmě horu paragrafů a taky politických vizí – jak jinak než o zlepšování postavení seniorek a seniorů.
Nakonec vše ale skončí u člověka. U toho, že člověk potká člověka a nějak se zachová. Možná podle toho, zda dobře naslouchal dědečkovi či babičce.
Proč v době takřka plné zaměstnanosti se lidé 50+ setkávají s opakovaným odmítnutím ve výběrových řízeních, když zaměstnavatelé jinak křičí na poplach, že nejsou lidi? Proč ten, kdo ztrácí soběstačnost, má potíž najít v dosahu bydliště pro sebe nutnou službu? Proč pobíratel důchodu, především když zůstane sám bez partnera, převrací v ruce bez ohledu na celoživotní práci nedostatečný důchod? Proč nemáme možnost pečovat o své starší blízké doma, potřebují-li naši péči, aniž bychom se třásli strachy, že ztratíme místo v práci?
Ano. Možná bychom to mohli hodit na paragrafy, zákony a neschopné politiky či vlády. Pravda je zase obyčejně neobyčejná. Jako od dědečka. Jsme to my a činíme taky my lidé, samy sobě – i bez politiky.
A proto druhý dárek k svátku.
Zamysleme se, co každý z nás můžeme udělat jinak, aby nespravedlivé bariéry pro dříve narozené mizely (a lépe: zmizely).
A pro drsňáky, kteří by cítili až příliš patosu, na závěr zcela pragmaticky. Všichni jednou budeme seniory.
Kateřina Valachová
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
