Pojem „pojištění“ lze chápat různě. Podmínkou používání auta je povinné ručení, které je solidární – podobně, jako zdravotní pojištění. Řidič, který nezpůsobil žádnou škodu, časem platí méně, ovšem nějakou částkou stále přispívá do společného měšce, stejně jako zdravotní pojištění hradí i zdravý člověk.
U havarijního pojištění se každý může rozhodnout, zda si auto vůbec pojistí, do jaké výše a s jakou mírou peněžní spoluúčasti na případné škodě. Tomu v našich podmínkách odpovídá připojištění, třeba pro případ úrazu při provozování extrémního sportu v cizině, nebo některé životní pojistky. To vše už ale mimo rámec veřejného zdravotního pojištění.
Se zdravotní péčí a jejím pojištěním je to složitější. Je solidární, protože součástí naší kultury je určitá míra solidarity zdravých s nemocnými. Jenže možnosti medicíny rostou závratnou rychlostí. A s ní prudce rostou náklady zdravotní péči. Vzniká tak zásadní otázka, jak definovat míru solidarity.
Péče je stále dražší, lze léčit stále více chorob, nemocní proto žijí déle. A ve vyšším věku je často potkává více nemocí. Neexistuje tedy žádná horní hranice peněz, které by stačily na všechnu nejmodernější péči pro všechny. Přitom nelze říct: „Kdo na to nemá, má smůlu“.
Je samozřejmě dobré moci si připlatit za vyšší komfort nebo lepší pocit: ať je to hezčí nemocniční pokoj, lepší jídlo, prestižnější lékařský tým, dražší léky. Ale tím nezískáme peníze na péči podle posledních vědeckých poznatků pro všechny.
Když už srovnáváme auta a zdravotnictví, je zde i rozdílná role pojišťoven. Při havárii je pojišťovna aktivní. Její odborník nafotí auto a podle typu nehody a tabulek opotřebení určí, kterou opravu v jaké míře uhradí a kolik doplatíte vy. Něco platíte vždy, abyste jako řidiči byli opatrní a neřešili s pojišťovnou každou drobnost.
Zdravotní pojišťovny jsou naopak spíše v roli mrtvého brouka. Prostě hradí výkony zdravotnických zařízení, ale jen do určité míry. Svým klientům zdravotní pojišťovny tvrdí, že si mohou vybrat jakéhokoliv lékaře či nemocnici a že vše je hrazeno a léčeno podle posledních poznatků vědy. Jenže pokud zdravotnické zařízení vyčerpá na léčbu limit peněz, které dostalo od pojišťovny, mělo by další pacienty odmítnout. A ti by se měli ptát své pojišťovny, kam teď jít. Což se obvykle neděje a lidé hledají cesty, jak vše nějak obejít.
Problém je to především morální, ekonomický a odborný. Pokud by nešlo o peníze a zdravotníků byl dostatek, kdo by nenabídl všem nejlepší možnou péči? Lékař chce léčit moderně a co nejlépe, stát chce mít zdravé občany a oni – pacienti – si přece přejí totéž. Jenže peněz ani zdravotníků není neomezené množství.
Jako lékař pak ve službě zažívám situace, které působí absurdně. Kdo jsou někteří akutní pacienti, kteří dostávají špičkovou péči ve fakultní nemocnici hrazenou ze solidárního pojištění? Alkoholička, co po celodenním pití upadla a opilé kamarádky ji pro jistotu dovedly do nemocnice. Následuje CT mozku, rentgeny, ultrazvuk a tak dále. Pak opilý bezdomovec, kterého pravidelně přiváží policie a zažije už 63. akutní CT mozku. Nebo motorkář předjíždějící kolonu. Tyto akutní případy spotřebují peníze a kapacitu, která pak chybí ve specializované péči.
Pro lékaře je každý z nich především člověk. Doktor nemůže posuzovat, komu dát přednost: zda je spravedlivé, aby se pořád dokola vyšetřoval nevyléčitelný alkoholik, jestli má mít vše hrazené ten, kdo si úraz nedodržováním pravidel zaviní sám. Lékař musí všechny léčit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Je úkolem státu, aby prostřednictvím zákonů řekl, zda se pacient má třeba více spolupodílet na úhradě péče, jejíž nutnost si sám přivodil. Stát má vydat léčebné standardy, tedy pojmenovat úroveň péče. A pojišťovny musí říct, na co mají a co zaplatí. A aktivně hlídat, jak se s prostředky hospodaří.
Zdravotníci zatím dělají to, co umí nejlépe. Léčit nemocné. Informovat pacienty o možnostech moderní medicíny a poskytnout jim nejlepší možnou péči.
Ale pořád to musí někdo zaplatit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
