Vostradovský (STAN): Co chceme na Šumavě mít?

Přinášíme Vám pohled dvou našich starostů: Jaroslavy Krnákové, starostky Lenory, a Václava Vostradovského, starosty Kvildy.

Za své vzali sliby ministra Brabce o tom, že situaci na Šumavě uklidní on a jím dosazený ředitel Národního parku Šumava Hubený. Pravdou je, že situace na Šumavě nebyla nikdy od vyhlášení národního parku tak vyhrocená, jako v dnešní době. Korunu všemu nasadil světový kongres Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) na Havajských ostrovech, který přijal rezoluci k nápravě péče o Národní park Šumava. Ovšem i středeční článek uvedený v Listech Prachaticka, který vyzněl, že v parku žijí ,,magoři“, jejichž hlavním cílem je likvidace parku na Šumavě. Pokusím se, jako starosta centrální šumavské obce, napravit některé nepřesnosti a lži, které přímo poškozují nejen naší obec, ale v podstatě všechny obce centrální Šumavy. A nepravdivá a lživá tvrzení nedělají z některých lidí moudré znalce šumavských poměrů, ale spíše se stanou vychytralou Horákyní, která přechytračila sama sebe, až se nechala načapat na švestkách.

Přes mediální masáž o nalezených smrkových souškách mnohasetletého stáří je nezpochybnitelným faktem, že v průběhu kolonizace byl šumavský hercynský prales nahrazen hospodářskou smrkovou plantáží ze sazenic posbíraných v minulosti z celého Rakouska – Uherska. Skuteční ekologové již řadu let upozorňují, že jde o dobrý základ pro průšvih, nikoliv o dobrý základ pro nepéči, nebo-li zpralesnění. Autor článku sice existenci nepřirozených lesů v samém úvodu připouští, ale ihned se pouští do obhajoby ekoaktivistické argumentace, že je to dobře a že se na Šumavě střetávají dva pohledy: dřevařsko – ochranářský a přírodně – ochranářský s tvrzením, že dřevařsko – ochranářský způsob je podporován šumavskými obcemi. A na této otřepané mediální zkratce „kácet nebo nekácet“ hned staví další tvrzení, že na Šumavě existují pouze dvě názorové strany – obce a Národní park Šumava s tím, že obce jsou zastánci nejen hospodářského využívání lesa (kácení), kterým si přes své dřevorubce mastí obecní pokladny, ale i masivní výstavby.

Díky ekoaktivistickému názoru se často opomíjí zásadní fakta:

- Správa Národního parku Šumava není zřízena ani řízena šumavskými obcemi, ale ministerstvem životního prostředí, které je mnohdy řízeno ekoaktivisty,

- hospodářské využívání lesa je hlavním finančním příjmem do parkové pokladny, do obecních pokladen z těžby a prodeje dřeva neplyne jediná koruna,

- šumavské obce nemají žádný zájem na likvidaci šumavského lesa, jelikož jsou tím likvidovány turisticky atraktivní cíle a ekologické a environmentální funkce lesa,

- způsob zadávání veřejných zakázek již dávno vyhnal z lesa všechny místní dřevorubce a místní ženské, které zalesňovaly, ožívaly a sbíraly klest s tím, že ti všichni byli nahrazeni buď firmami s cizojazyčnými nádeníky ochotnými pracovat za minimální mzdu, anebo mnohatunovými smrdícími obludami, požírajícími šumavský les po stovkách stromů denně,

- za stávajícího ekologického ředitele šumavský park těží nejvíce úmyslných těžeb (šumavského lesa) v celé historii národního parku,

- o jakékoliv stavbě či výstavbě v národním parku nerozhoduje žádný nestátní vlastník pozemku nebo investor, ale Správa Národního parku Šumava,

- řada zákonů a evropských směrnic neumožňují výstavbu tam, kde si obce zamanou a už vůbec ne na 95 procentech výměry národního parku.

Rozpor je tedy zcela jinde, než kam se snaží několik lidí vmanipulovat veřejnost. Nikdo se nesnaží uspořádat nebo vyřešit základní problém, co s obcemi uvnitř národního parku. Existoval sice nápad jednoho senátora o vystěhování obcí, ale jak senátor, tak jeho pomatený nápad skončily v propadlišti dějin. A tak problémy z existence obcí přetrvávají, protože ekoaktivisté se o návštěvníky parku starat nebudou a zpralesnění obcí a vystěhování jejich obyvatel neprojde ani přes Mezinárodní unii na ochranu přírody, která považuje ochranu domorodých obyvatel v národních parcích za prioritu. Starostové obcí mají sice podle autora mandát, aby se starali o své obce a dobrý život v nich, ale hned své tvrzení rozporuje, že vlastně nikoliv, protože se nemají co vyjadřovat k plánu péče o národní park, natož tento plán vetovat. Je samozřejmě lží, že by šumavské obce měly jakékoliv právo veta k plánu péče. Jeho projednávání se řídí zákony České republiky a správní řád právo veta nezná. Možné je, že si to popletl s demokratickým právem veta obcí v Národním parku Bavorský les, ale v České republice nikdo, mimo aktivistů, po tak silném mandátu nevolá a ani jím nevyhrožuje. Plán péče o Národní park Šumava je ale velmi zásadní dokument, který určuje, že jakákoliv činnost, která bude v národním parku vykonávána, musí být v souladu s tímto plánem. Obyvatel obcí na okraji národního parku se samozřejmě limity tohoto plánu netýkají, ale obyvatel a návštěvníků Kvildy zásadním způsobem. Nejožehavějším problémem poloviny světa včetně Šumavy je sucho. Sám ministr Brabec veřejně připouští, že ho překvapuje rychlost, jakou Šumava vysychá. A jakou to má souvislost s plánem péče? Ještě před několika lety se zdálo, že má Kvilda svoje zdroje pitné vody v bezpečí hlubokých lesů pod korunami zelených stromů. Ideologie divočiny realizovaná plánem péče však způsobí, že brzy budou uprostřed kůrovcem sežraného lesa. A až se vyschlými studnami projeví pavědecká pitomost, že kůrovcové soušky zachraňují šumavskou vodu, neponese ani autor, ani ti „odborníci“ o jejichž údajnou erudici se opírá, žádnou odpovědnost. Tu ponese pouze místní starosta. A obyvatele, podnikatele a návštěvníky Kvildy bude zajímat pouze jediné, zda před dvěma či pěti lety učinil starosta maximum pro zabezpečení jejich základních potřeb a voda, ta je potřebou nejzákladnější.

Udivuje mě názor autora, kdy tvrdí, že si neuvědomujeme ekonomický přínos z šumavské turistiky. Autor asi nebyl na Kvildě a v dalších šumavských obcích hodně dlouho, anebo trpí velikou mírou neznalosti. Šumavské dřevařské pily a manipulační dřevařské sklady s existencí národního parku zanikly, ojedinělé farmy spíš skomírají, obnova drobné řemeslné výroby není možná a tak je dnes turistika jediným ekonomickým motorem obcí. A proto doporučuji k přečtení alespoň závěry studie pana Prof. Dr. Huberta Joba z Julius – Maximilians – Univesity ve Würzburgu. Z jeho závěrů vycházejí v Národním parku Bavorský les a jeho závěry se snažíme prosadit i v Národním parku Šumava. Ale pokud budou schváleny návrh plánu péče o Šumavu a novela zákona o ochraně přírody a krajiny ve stávající podobě, tak bude postupně turismus v tzv. divočině omezován. A divočina je v dohledné době plánována v průměru na nejméně 50% výměry celého národního parku. Ovšem u obcí v centrální části Šumavy se procenta u tohoto průměru nezastaví.

Autor svůj názor obhajuje národními zájmy, na jejichž principu se snaží učinit z domorodých obyvatel nesnášenlivé, chamtivé a sobecké hlupáky. Na obhajobu mých spoluobčanů a kolegů musím říci, že naprostá většina z nich, díky Bohu, představami podobných aktivistů netrpí. Faktem ale je, že pokud má národ vnímat národní park jako své duševní vlastnictví, které je financováno z jeho daní, pak se musí jednat o národní park na evropské úrovni, jehož účelem je ochrana přírody a její poznávání a nikoliv vědecký park pro několik vyvolených, nebo pro placené vycházky do pseudodivočiny organizované ekologickými aktivisty z měst.

Václav Vostradovský, starosta obce Kvilda