Hroby hrdinů jsou opět děleny do různých kategorií, podobně jako oslavy 70. výročí konce války. Na oslavy západní a východní. Jedny s mávátky, druhé s rozpaky.
Však i cesta českého prezidenta do Moskvy, je vydávána málem za velezradu. Dějiny světové války jsou ohýbány, pomníky hrdinů káceny. Pohrobci nacismu zvedají hlavu.
Vlastenectví, tedy láska k vlasti, se stává nebezpečným jevem. Kdo projeví jiný názor, není „novým Evropanem“, ba naopak, stává se hlavním podezřelým. Dokonce si ten nešťastník může vykoledovat vizitku extrémisty. Potom je to již jen malý kousek k agentovi, či dokonce k teroristovi. Může být také označen i za rusofila. Těžko seznat, co je horší.
Při pohledu na vyvolanou hysterii kolem oslav konce války si připomínám dobu, kdy platila známá slova rakouského oficíra, nadporučíka Lukáše: „Buďme Češi, ale nikdo o tom nemusí vědět.“ Lukáš, ten vystrašený a přikrčený rakouský důstojník, „pokládal češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe se zdaleka vyhnout.“ Ani po 100letech se u nás mnoho nezměnilo, přikrčených a vystrašených Lukášů v Česku přibývá.
Převedeno do dnešní mluvy – „Je lepší se mýlit s Amerikou, než mít pravdu s vlastním národem.“ České dějiny nám z minulosti takových příkladů, jako byl přikrčený Lukáš, dávají tisíce. Znali jsme je… byli vždy dobře vidět i slyšet. Mávali praporky, volali hurá, dokázali se vždy chytře přitulit k vrchnosti, byli všude tam, kde z toho byl nějaký prospěch. Jednou něco podepisovali vrchnosti, podruhé zase revolučně mávali.
Nedávno jsme byli téměř vyhnáni médii do ulic, abychom s praporky zamávali americkým „dragounům“ a tak projevili naši sounáležitost s NATO. Stejně bychom jim zamávali, zejména těm klukům, co v Plzni položili květiny u hrobů padlých z května 1945. Tak, jako tomu bylo i dříve, nás i naše kluky vojenská technika přitahovala. Média si účast i mávání pochvalovala a tak šikovný fotograf mohl světu dokumentovat naši oddanost a věrnost.
Vlastenectví se dnes nenosí. Hrdinové jsou už jen v pohádkách, nebo v nekonečných seriálech s uměle vyrobenými hvězdičkami V.I.P.
S mediálními rozpaky si letos připomeneme 600let od upálení Mistra Jana Husa. Měl jiný názor na věc a za to jej katolická církev postavila na hranici a upálila. V nás to probudilo naše slavné husitství, ke kterému se stále hlásíme. A to je ten mediální problém.
To dnes potlačované vlastenectví, tedy lásku k vlasti, měli v sobě i naši vojáci, kteří před 70. lety osvobozovali Evropu od nacismu. Dnes žije mezi námi posledních několik set stařičkých hrdinů. Jsou skromní, mnohdy žijí v ústraní. Prošli si peklem války. Bojovali za Československo v Anglii, Africe, v Sovětském Svazu. Tisíce dalších hrdinů na této cestě padlo. Leží u Sokolova, Charkova, Kyjeva, na Dukle, u Tobruku, v Anglii… ..
Po jejich vzoru se narovnejme, nekrčme se před vrchností, médii, ani před Bruselem, nestyďme se za vlastenectví, nedělali to naši slavní předci, nedělejme to proto ani my….
Přemysl Votava
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
