Novým francouzským prezidentem se po napínavém boji stal probruselský Emmanuel Macron. Ačkoliv – o napínavý souboj šlo spíše z líčení médií. Bylo zřejmé, že mocenský i mediální establishment spojí všechny síly v jakousi národní frontu, s jediným cílem: zachovat status quo. Fakt, že ačkoliv tato volební koalice podporovaná důkladnou mediální masáží, nezískala silnější podporu než 66 %, by však odpůrce Marine Le Penové neměl naplňovat pocitem klidu. Výsledek je nepopiratelný: třetina voličů si přeje radikální změnu, a s touto silou je potřeba napříště počítat.

Tak či onak, Francouzi si zvolili a dříve či později ponesou následky své volby. Je to jejich boj – a nás by nemusel jejich osud tak dalece zajímat, pokud bychom ovšem nebyli s touto zemí (nebo lépe řečeno touto zemí) svázáni v projektu EU. Kyselé ovoce francouzských voleb tak na sobě pocítíme i my, zde v České republice.

Jestliže by bývala vyhrála Marine Le Penová, znamenalo by to pro eurosocialistický projekt citelnou ránu a naopak morální vzpruhu pro myšlenku obnovení Evropy suverénních národních států. Ať už by se Francie pod vedením Le Penové odhodlala k vyhlášení „Frexitu“ nebo by jen nad politickým projektem EU visela jeho stálá hrozba, mnohé by se muselo změnit. Pokud by Francie Evropskou unii opustila, ta by se bezpochyby sesypala jako domeček z karet, protože odchodem další silné země by již nebylo možné předstírat, že jde snad o něco jiného, než o ekonomický kolonizační projekt Německa. A chtěl by snad někdo v takovém projektu nadále zůstat? Odchody dalších zemí by na sebe nedaly dlouho čekat.

Nebo bychom snad mohli doufat, že, zvítězila-li by Marine Le Penová, byla by tak EU donucena k reformám, k jakémusi návratu ke kořenům, k uvolňování regulací a rušení euronesmyslů, k opuštění myšlenky politické integrace a plíživé federalizace? I v tomto případě by EU a její politická aristokracie nejspíše skončila, v souladu s citátem Alexise de Tocquevilla: Nejnebezpečnější okamžik pro jakoukoliv špatnou vládu nastává tehdy, začne-li se liberalizovat.

Další hřebíček do rakve suverenity

Nic takového se ale v příštích několika letech nestane. V Elysejském paláci usedne politik, který má ambice stát se po boku německého kancléře (ať už jím bude nadále Angela Merkelová, nebo nově Martin Schulz) vůdčím hlasem Evropské unie, a jako takový dal už během své kampaně jasně najevo, na co se hodlá především zaměřit: uvalit sankce na Polsko a Maďarsko za údajná porušování pravidel EU, a donutit středoevropské země podvolit se sebezničující imigrační politice a kvótám. To se týká samozřejmě i České republiky. Ať už tedy bude Evropské unii vládnout tandem Macron-Merkelová nebo Macron-Schulz, bude to znamenat další hřebíček do rakve suverenity evropských států, k nimž se vůdčí osobnosti EU chovají jako ke svému nezpochybnitelnému lénu.

Naše pozice v EU tak bude opět o něco složitější, i když síla lidí jako je Macron vnutit nám svoji vůli nevyplývá ani tak z jejich vlastní síly, jako spíše z naší aktuální slabosti – ze slabosti našich politiků, kteří, žijeme-li v demokratickém systému, mají v popisu práce hájit zájmy svých občanů, nikoliv zájmy těch, jež pokládají za své lenní pány. Je pro nás tedy klíčové zvolit v letošních parlamentních volbách především takové politiky, kteří projeví vůli a odvahu tlaku Francie a Německa vzdorovat.

Vítězství Emmanuela Macrona dává probruselské politické a mediální elitě čas nevidět realitu. Ulehčené oddechnutí, které zaznívá z každého jejich novinového titulku či příspěvku na sociálních sítích, dává tušit, v jakém strachu tyto elity poslední dva týdny žily. Realita však nezávisí na naší ochotě ji akceptovat a dříve či později bude třeba podívat se pravdě do očí. Eurofanatici ženou svoje země, k nimž by měli mít upřímný a vřelý vztah, do záhuby ekonomické, prostřednictvím antitržní politiky, ale i kulturní a civilizační, prostřednictvím ideologie multikulturalismu a sebeobětující imigrační politiky. Kurz je pevně nastaven, a prezident Macron rozhodně nebude tím, kdo jej bude chtít změnit. Macron nabízí iluzi: vše je v pořádku, všechno zvládáme.

S Emmanuelem Macronem a jeho snahou opatřit evropský žalář národů jen dalšími, pevnějšími okovy tak jen přibyl další důvod, proč ve vystoupení z Evropské unie spatřovat jeden z hlavních politických cílů pro nejbližší budoucnost.

Autor je místopředseda středočeských Svobodných a lídr kandidátky do voleb ve Středočeském kraji

Psali jsme:

Jan Bureš: Globální optimismus přeje i koruně, ale vybízí k opatrnosti

Blok proti islamizaci: Otevřený dopis nastávajícímu prezidentovi Francie Emmanuelu Macronovi

Mirko Raduševič: Kam zavede Macron Francii?

Oldřich Rambousek: Francie je vítězstvím Macrona ponížena a národ obětován