Nedávno jsem měl možnost s několika europoslanci navštívit uprchlické tábory v Calais a Grande-Synthe na západě Francie. Návštěva zaměřená na jednání s politiky, policisty, ale především humanitárními pracovníky a imigranty však byla pro mnohé skutečným překvapením. Ukázala totiž celý problém imigrace v její nahotě plné výmluv na ostatní a neschopnost některých členských států držet dohody, ke kterým se zavázaly.
Uprchlický tábor Grande-Synthe poskytuje ubytování pro několik tisíc lidí. Působí v něm dobrovolníci z celého světa, kteří se starají o jídlo, úklid nebo vzdělávání dětí i rodičů.
Francouzská vláda se vymlouvá na EU
Po úvodních zahřívacích kolech, kdy se někteří místní politici dozvěděli pro ně novou informaci, že EU není zodpovědná za provádění vnitřních imigračních procedur a může pouze státům pomoci, se snesla obrovská kritika na francouzskou vládu. Ta se ale zase opakovaně odvolává na jednání v Bruselu s tím, že s migranty, kteří žijí v chýších z dřeva, igelitu a hlíny v tzv. džungli, nemůže nic dělat, protože se přeci jedná o „evropském“ řešení.
Místní politici současného socialistického prezidenta Françoise Hollanda nešetří. Podle nich je právě jeho slabost razantně zasáhnout proti nelegálním imigrantům a převaděčům největším problémem celé uprchlické krize. Dlouhodobě také chybí ministerstvo a ministr, který by se problémem nelegální migrace skutečně zabýval. Bizarně pak působí některé odpovědi ministrů na posílení personálu nemocnic nebo příslušníků bezpečnostních složek s tím, že je potřebují jinde.
Místní politici rozhodně francouzskou vládu nešetří. Opakovaně hovoří o tom, že zdejší vláda naprosto selhala.
Migranti mají jen dobrovolnou možnost se zaregistrovat a získat tak možnost čekání na vyřízení pobytu v buňkách. To však většina obyvatel džungle ze zištných důvodů odmítá a žije raději v primitivních přístřešcích. Francouzi dodnes nebyli schopni ověřit jejich identitu a ani to, zda a kde byli případně registrováni. Jak nám přiznali některé z žen, se kterými jsme mohli dělat individuální rozhovory, do Calais se dostali poté, co byly zamítnuty jejich žádosti o azyl v Německu, Švédsku nebo Dánsku na základě lživých informací od pašeráků. Ti bedlivě osud svých „oveček“ sledují.
Není neziskovka jako neziskovka
Řada neziskových organizací a dobrovolníků tu odvádí neskutečně záslužnou práci. Pro mnohé kolegy byla však velmi zajímavá informace o různých neziskovkách, které v táboře působí. Především radikální organizaci No Borders, která několik měsíců brání vyklizení tohoto tábora. Jakmile se přiblíží policejní kordon k táboru, začnou proti zasahujícím policistům létat stovky kamenů a zapálených PET láhví.
Největším problémem jsou ale převaděči. Působí tu řada gangů jak z afrických států, tak například z Albánie nebo Kosova, kteří za úplatu 1000 – 5000 euro nabízejí bezpečný převoz do Velké Británie. To však většina zdejších obyvatel nemá, a tak zde setrvávají i několik měsíců v naději, že se hranice do Velké Británie po referendu o „Brexitu“ otevřou.
Řada lidí čeká v táboře na šanci dostat se do Velké Británie měsíce.
Súdánci azyl nezískají
Podle policejního velitele, který nás společně s pracovníky humanitárních organizací po džungli osobně doprovází, je zdejší tábor v noci velmi nebezpečný a tak ho většina humanitárních pracovníků a dobrovolníků před setměním opouští. V džungli je totiž nejpočetnější skupina Súdánců a Afgánců, kteří spolu téměř každou noc svádí boje o dominanci v táboře, které musí pravidelně ukončovat policisté slznými granáty.
Jenže ani Súdánci ani Afgánci ve většině případů azyl nezískají, protože několik měsíců je v Súdánu již mír a obecná dohoda u Afgánistanu je dávat azyl pouze lidem, kteří pracovali pro mezinárodní mise. Proto zde právě příslušníci těchto národů přežívají ztraceni v džungli s tím, že se živí nejčastěji drobným obchodem a směnou zboží a čekají na možný zázrak v podobě cesty do Velké Británie.
V táboře najdete stovky obchodů nabízejících stejný sortiment - jídlo, pití, nabíječky na mobily nebo hygienické potřeby.
Oficiální statistiky o počtu lidí v džungli neexistují. Podle neziskových organizací, které zde dlouhodobě působí, je to však kolem čtyř tisíc, kdy poměr mužů a žen + dětí je čtyři ku jedné. Ženy a děti pak žijí od ostatních separovány za plotem v okrajové části tábora a jsou hlídány policisty.
Jediné řešení je Calais vyklidit a žadatele o azyl přesunout
Do džungle přichází stále častěji lidé z různých států Evropy jako například z Dánska nebo Německa. Tam jim zamítli žádost o azyl, a tak chtějí zkusit štěstí ve Velké Británii. Řada z nich totiž věří nesmyslům a báchorkám o tom, že Británie přijme všechny, kteří se dostanou na jejich území. Když se například opakovaně ptám na představu práce, kterou by zde chtěli dělat, muži odpoví taxikáře a ženy servírky.
Jediné řešení, na kterém se shodnou jak zástupci neziskovek, politici, tak i policisté, je, že je nutné džungli vyklidit a zavést zde jasná pravidla s vědomím, že se všichni neúspěšní žadatelé o azyl budou muset vrátit zpět do vlasti. Úspěšní pak mohou získat práci a přesunout se do připravených ubytoven, které odpovídají hygienickým standardům 21. století.
Stany, igelity, hlína a dřevo...základní materiály použité na stavbu tábora. Hygienické podmínky v tzv. džungli jsou naprosto otřesné.
Pokud tak politici neučiní, je velmi pravděpodobné, že někteří migranti mohou stát dalším francouzským bezpečnostním rizikem, a to právě díky liknavosti levicových francouzských politiků. Těch, kteří tak rádi ve svých vystoupeních veškeré své problémy svádějí na zlou Evropskou unii, která Francii opakovaně nabídla s celým procesem registrace veškerou podporu a pomoc.
Psáno pro blog.idnes.cz
Psali jsme:
Tomáš Zdechovský
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
