Republikové předsednictvo Svobodných dnes vydalo (v pořadí již čtvrté) stanovisko k situaci na Ukrajině. Situace se od posledních stanovisek nadále vyvinula a cítili jsme, že bychom měli dát vědět, že situaci sledujeme a že se náš principiální postoj nemění. Odkazy na všechna stanoviska Svobodných k Ukrajině najdete na konci článku.
Domnívám se, že okolo nepříjemného ukrajinského tématu panuje především nedorozumění. Tento článek proto, prosím, považujte za moji osobní reakci na některé výtky jak k našemu současnému stanovisku, tak i k tomu, co jsem řekl v rozhovoru pro Parlamentní listy před několika dny. Je totiž škoda, když se lidé se společně sdílenými hodnotami pohádají jen proto, že si navzájem neporozumí.
Ustupování? Ale ne.
Někteří kritici našeho postoje píší o mnichovanství, o ustupování Rusku. Osobně agresorovi ustupovat nechci. Otázkou však je, kdo je zde agresorem a zda je jeden, nebo jich je více. A co vůbec znamená agresorovi ustupovat. Historie nám neustále ukazuje, že mocnosti tohoto světa – nejen státy, ale i uskupení s velkou aktuální mocí a třeba i slabým mandátem – průběžně upevňují svůj vliv, snaží se jej rozšířit a vedou proti sobě obvykle zástupné války. Zástupné proto, že se jsou vědomy hrozivých důsledků přímé konfrontace jaderných mocností. Zažili jsme jich již mnoho – například v Koreji, ve Vietnamu, v osmdesátých letech v Afghánistánu.
Mocností není jen Rusko, jsou jí také Spojené státy, nejsilnější členské státy Evropské unie a mezi mocnosti lze už nějakou dobu počítat i Čínu. Tomu také odpovídá složení Rady bezpečnosti OSN. A právě Ukrajina leží na pomezí vlivu dvou mocností – Ruska s autoritářským vedením Vladimira Putina a zemí Evropské unie, jejíž politici obešli své občany parlamentní ratifikací Lisabonské smlouvy, když zjistili, že téměř identickou Ústavu pro Evropu v referendech neprosadí. Spolek k pohledání.
Na „západní straně“ jsou zde kromě pseudomocnosti - Evropské unie - také Spojené státy, které disponují většinou vojenského potenciálu NATO a bez jejichž (alespoň tichého) souhlasu by si politici Evropské unie nejspíš nedovolili narušit křehkou rovnováhu na Ukrajině. Na Ukrajině, která svůj jaderný arzenál zděděný po Sovětském svazu vyměnila za nezávislý status a záruky bezpečnosti od světových mocností. To je dnes v troskách, neboť se mocnosti na Ukrajině v důsledku událostí na Majdanu setkaly a válka, která tam probíhá, je nejspíš jen zástupnou válkou mezi některými členskými státy NATO a Ruskem.
Škody jsou nenapravitelné. Těžko si lze představit, že by se Rusko vzdalo získaného Krymu a že by Evropská unie ustoupila od nabídky asociační smlouvy. Vzájemné vztahy mezi lidmi na Ukrajině jsou nejspíš také těžce poškozené. V Donbasu zemřelo mnoho ukrajinských vojáků a gardistů, donbaských separatistů, ruských i jiných dobrovolníků a především civilistů. Utrpení a násilná smrt se jen tak nezapomínají.
Bylo by hezké moci se s dnešní zkušeností vrátit aspoň o rok zpátky a říci si „nebudeme do Ukrajiny vrtat“ – jak z východní, tak ze západní strany. Bohužel, čas se vrátit nedá.
A co Putin?
Nepřestává mne překvapovat, že lidé, kteří se sami označují za liberály, si troufají tvrdit, jakého prezidenta by měli mít v jiném státě. Zřejmě v reakci na dnešní stanovisko jeden člen na svůj Facebook napsal „Putin je čirý zlo, zmrd a není jakkoliv slučitelnej se svobodou.“ Moje reakce je: „A jak se nás to týká?“ Putin není českým prezidentem, nijak nás nezastupuje a alespoň já, který se také považuji za liberála a minarchistu, tvrdím, že mi do toho, jak u sebe budou Rusové žít a koho si budou volit do vrcholných státních funkcí, nic není. O svobodě a demokracii v Rusku si nedělám iluze, ale myslím si, že mi to nepřísluší hodnotit. Pokud bych byl Rus, což nejsem, hodnotil bych. Ovšem protože jsem Čech, hodnotím ty, kteří zastupují mne.
Pokud bych měl v prezidentských volbách na výběr mezi Hermanem van Rompuyem a Vladimírem Putinem, k volbách bych nejspíš nešel, protože ani jednoho z nich bych nechtěl svým hlasem legitimizovat.
Závěr
Pro dnešní stanovisko jsem hlasoval. Sice není přesně takové, jaké bych ho chtěl, ale to asi platí i pro ostatní členy Republikového předsednictva Svobodných.
Jsem velmi rád, že ve Svobodných nemáme delegátský systém a členy politckých orgánů na republikové úrovni volí všichni členové strany. To nám dává mandát silnejší, než kdybychom byli zvoleni jen několika delegáty.
Současní i budoucí členové Svobodných: Při příští volbě do nějakého politického orgánu, pokud do něj budu kandidovat, nezapomeňte, že před opakováním právě populárního názoru dávám přednost vlastní úvaze vycházející z principů, ke kterým se hlásím a ke kterým se, jak věřím, hlásí i naše strana. Pokud se vám to nelíbí, nevolte mne.
Pro kritiky našeho volání po urovnání konfliktu: Jste připraveni jít do války za zachování celistvosti Ukrajiny? Jste si jisti, že to chtějí obyvatelé Donbasu? Já ne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
