Taky jste si už toho všimli? Politikům se strašně moc hodí, že ve společnosti vzniká živené napětí mezi různými skupinami, a schválně se používá demagogie, aby se tyto skupiny na sebe dívaly nenávistně. Jako by jedna doplácela na druhou, zkrátka politikové uměle vytvářejí komunity, za něž si pak osobují mluvit.
Kdyby se tyto skupiny spojily, a začaly si uvědomovat, že jedna bez druhé nemohou být, politikové by ztratili to, s čím se v politice nejlépe obchoduje - v boji jedněch proti druhým.
Typickým příkladem jsou živnostníci a zaměstnanci. Z živnostníků se dělají potencionální zloději, říká se, jak neplatí to a to, a že zaměstnanců se nikdo neptá, a musí platit odvody vždy... Jsou to nesmysly a je trestuhodné, že se tyto animozity vytvářejí.
Kdyby bylo být živnostníkem tak snadné a výhodné, každý zaměstnanec by si přece nějakou živnost zřídil, a čerpal všechny ty výhody, kterých malí politikové plná ústa. A přestal být zaměstnancem. Jenže ono to jednoduché není vůbec, chce to nápad, je to práce od nevidím do nevidím, ženy nemají mateřskou, zkrátka stále jednou nohou v nejistotě včetně toho, že není zaručeno, že daný měsíc bude mít živnostník pro sebe plat.
Zaměstnanec má taky mnoho nevýhod - pevnou mzdu, jejíž výši nemůže ovlivnit - například.
Jenže - každá tato skupina má zase naopak nějaké výhody - živnostník je sám sobě pánem, což s sebou nese určitou míru svobody, která je pro někoho důležitá, může v případě, že nabízí dobré věci či služby, a podpoří to pracovitostí, ovlivnit svůj příjem - pracuje více, má více. Zaměstnanec sice není až tak svoboden, ale zase se až tak nemusí o nic starat, jen o tu svou práci, aby ji dobře odvedl. Pravidelně dostává mzdu, když je nemocen, není žádná živnost, která by stála. Má méně odpovědnosti než živnostník.
Zkrátka - někdo chce nebo musí být zaměstnancem, protože buď se chce mít pohodlněji, nebo na to nemá mít živnost (nemá třeba co nabídnout trhu), někdo zase chce být svým pánem, a proto zcela dobrovolně přijímá řeholi odpovědnosti za sebe sama a často i za několik zaměstnanců.
Jedno je však jisté - živnostník a jeho zaměstnanec jsou na jedné lodi, každý má své výhody a své nevýhody, a společné mají společný zájem - aby ty živnosti šlapaly, protože jinak ani zaměstnanec nedostane mzdu - protože na ni nebude. A když živnostník nebude mít dobré zaměstnance, jeho živnost nemůže uspět.
Proč tedy politikové staví tyto skupiny proti sobě?
Protože se jim to setsakra hodí.
Potřebují za někoho mluvit, potřebují proti někomu mluvit.
Nejhorším snem politika by bylo, kdyby se na jednom náměstí sešli živnostníci, jejich zaměstnanci, a společně vystoupili proti zvyšující se degradaci živnostníků na potencionálně zloděje, jejich zatěžování samými hlášeními, registry, odesíláním každé účtenky, protože kdo to zase odnese? Když ne oni sami, tak jejich účetní, kterým z toho půjde hlava kolem, tedy zaměstnanci. Budou mít více práce za stejné peníze, protože náklady na všechny ty opičárny neumožní jakkoli zvyšovat mzdy.
Živnostníci si dobře uvědomují, že potřebují dobré zaměstnance. Zaměstnanci však dnes začínají váhat, zda nejsou náhodou vykořisťováni, nebo zda jejich šéf vlastně nekrade. Už jim uniká, že když zkrachuje živnostník, nebo bude tak otráven, že se na to vykašle, ocitnou se náhle i oni na dlažbě, a budou muset někam do velké fabriky k pásu.
Co tím vším chci říct?
Převezme politiky. Stůjme při sobě, podpořme se. Živnostníci a malé firmy v jednom šiku se zaměstnanci, protože jen to je cesta, aby nás stát přestal buzerovat.
Nenechme se stavět jeden proti druhému. Musíme táhnout za jeden provaz. Společnost založená na vytváření nepřátelství mezi skupinami občanů je špatná společnost a slabá společnost. A každá z těch skupin se dříve nebo později stane kořistí nějaké partaje.
Takže - než začneme vyhledávat to špatné, nacházejme to dobré a pevné, co by nás mělo spojovat proti všem těm poslancům a senátorům.
Těm se hodí, když se na sebe mračíme - usmívejme se tedy na sebe, a mračme se na ně. Oni jsou těmi, kdo nám komplikují život. Dnes komplikují život živnostníkům, ti to budou muset odrazit na zaměstnancích. Příště zase přiškrtí zaměstnance, což by zase neměli připustit živnostníci.
V okamžiku, kdy se občané různě společensky zařazení spojí proti politické oligarchii, ona přestane politickou oligarchií být. Nebude mít za koho mluvit, protože ti lidé budou mluvit sami za sebe, a jeden druhého začnou chápat a podporovat.
Nebylo by to elegantní, překvapující, na úrovni a plné hrdosti?
Vykašlat se na ty směšné figurky u mikrofonů ve sněmovně, a ukázat jim, že na nás to jejich vyvolávání nevraživosti neplatí, že my držíme spolu... Živnostník vedle zaměstnance, zaměstnanec vedle živnostníka, mladí vedle svých rodičů a dědů a babiček...
S jasným vzkazem - přestaňte za nás mluvit, my víme, co chceme. Táhnout proti vám za jeden provaz. Nekomplikujte nám proto život. Nedáme se. Nemáte šanci.
Jsme jednotní. To je jediné, co se vám podařilo. Jsme jednotní proti vám všem. My nechceme bojovat - chceme v klidu vyrábět a poskytovat služby. Jeden jako šéf, jeden jako pracovník. A oba se chceme mít dobře. Je to tak těžké chápat? Tak proč nás stále rozdělujete? My se vzájemně potřebujeme, ale nejsme si jisti, zda potřebujeme vás.
Psali jsme:
František Zwyrtek
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
