Skála se pak rozhovořil i o tom, že nedostal rozhovor k autorizaci. „U přímých citací to nakonec slíbil. Nedodržel ani to. Pár vět, vybraných selektivně – a vesměs i zpitvořených – mi sice poslal. Vrátil jsem původní smysl aspoň těm. Štětka se zavázal to zohlednit. Neudělal ani to. A tady se proto dopustil i vyslovené lži,“ rozlítil se Skála a přiložil e-mailovou korespondenci, kterou mají ParlamentníListy.cz k dispozici.
„Má-li mne Štětka za ‚ultrakomunistu‘, jsou to jeho dioptrie. Moji domnělou posedlost ‚návratem k moci‘ si však cucá z palce. Já totiž i s ním – tak jako s novináři, kteří tak moc cenzurovat nemusí – položil důraz na šanci ‚znásobit náš opoziční potenciál‘. A to ne mezi ‚bývalými funkcionáři a důstojníky‘, jak to obrací na hlavu Štětka, ale napříč rozčarovanou veřejností, která hledá cestu změny k lepšímu,“ zmínil následně ve svém prohlášení Skála. Podle svých slov se Štětkou hovořil i o tom, jak nachází společnou řeč i se signatáři Charty 77 i s mnoha lidmi na ulici.
„Štětka ode mne vyslechl v kategorické poloze, že účast ve vládě, podřizující se vůli USA, NATO a ‚eurokracie‘, je pro komunistickou stranu nepřijatelná. Místo toho si dal práci s trapnými narážkami o mém ‚nadbíhání Andreji Babišovi‘. To, že jednou nastane doba, kdy i my, komunisté, budeme před hlavolamem, zda mnohem větší zlo neblokovat určitou podporou přijatelnější vlády, skutečně zaznělo. Ovšem s jasným dodatkem, že jde o koncepční úvahu, a ne žádné konkrétní ‚osoby a obsazení‘,“ zmínil Skála.
„U autora, tísněného tak těsnou svěrací kazajkou autocenzury, nepřekvapí, má-li za zakázané ovoce i jinou pravdu – kdo všechno a výměnou za co mi nabízel voňavé životní perspektivy na sklonku 80. let a proč jsem to na rozdíl od jiných odmítl. Uboze vykostil i tu. Žvást, že jsem se měl stěhovat do kanceláře Miloše Jakeše, jsem Štětkovi vyvrátil i písemně. Publikum Hospodářských novin přesto balamutí i jím. Papouškuje i jiné pitomosti, dopisované do mého životopisu hvězdnou pěchotou ‚pravdolásky‘. Vysmál jsem se jim už několikrát. Soudný čtenář na ně neskočí i bez toho,“ poznamenal také místopředseda komunistů.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Celý příspěvek Josefa Skály:
Hodinový rozhovor a Štětkův paskvil
Redaktor Štětka z Hospodářských novin u mne strávil víc než hodinu. Ze všeho, o čem byla řeč, pořídil ubohý paskvil. Nosná témata zatloukl úplně. Většinu ostatních zprznil k nepoznání. Dát mi rozhovor k autorizaci odmítl. U přímých citací to nakonec slíbil. Nedodržel ani to. Pár vět, vybraných selektivně - a vesměs i zpitvořených – mi sice poslal. Vrátil jsem původní smysl aspoň těm. Štětka se zavázal to zohlednit. Neudělal ani to. A tady se proto dopustil i vyslovené lži.
Má-li mne Štětka za „ultrakomunistu“, jsou to jeho dioptrie. Moji domnělou posedlost „návratem k moci“ si však cucá z palce. Já totiž i s ním – tak jako s novináři, kteří tak moc cenzurovat nemusí – položil důraz na šanci „znásobit náš opoziční potenciál“. A to ne mezi „bývalými funkcionáři a důstojníky“, jak to obrací na hlavu Štětka, ale napříč rozčarovanou veřejností, která hledá cestu změny k lepšímu. Řeč byla i o tom, jak nacházím společnou řeč i s nejosvícenějšími signatáři Charty 77 – nebo kdo všechno a s čím se právě na mne obrací například v Parlamentních listech (kde je to snadno k dohledání). I o desítkách lidí, kteří mne chytají za rukáv na ulici – a vyjadřují sympatie leckdy i s dodatkem, že „komunisty jinak moc nikdy nemuseli“. Pro HN je však tabu i to.
Štětka ode mne vyslechl v kategorické poloze, že účast ve vládě, podřizující se vůli USA, NATO a „eurokracie“ je pro komunistickou stranu nepřijatelná. Místo toho si dal práci s trapnými narážkami o mém „nadbíhání Andreji Babišovi“. To, že jednou nastane doba, kdy i my, komunisté, budeme před hlavolamem, zda mnohem větší zlo neblokovat určitou podporou přijatelnější vlády, skutečně zaznělo. Ovšem s jasným dodatkem, že jde o koncepční úvahu, a ne žádné konkrétní „osoby a obsazení“.
U autora, tísněného tak těsnou svěrací kazajkou autocenzury, nepřekvapí, má-li za zakázané ovoce i jinou pravdu - kdo všechno a výměnou za co mi nabízel voňavé životní perspektivy na sklonku 80. let a proč jsem to na rozdíl od jiných odmítl. Uboze vykostil i tu. Žvást, že jsem se měl stěhovat do kanceláře Miloše Jakeše, jsem Štětkovi vyvrátil i písemně. Publikum Hospodářských novin přesto balamutí i jím. Papouškuje i jiné pitomosti, dopisované do mého životopisu hvězdnou pěchotou „pravdolásky“. Vysmál jsem se jim už několikrát. Soudný čtenář na ně neskočí i bez toho.
To, že z mých myšlenek nepadá prach starých brožurek – a z mého jazyka tuny naftalínu – si Štětka tak trochu přiznat troufl. Snad ho nečeká vyhazov už za to. Je-li podmínkou toho, jak nepřijít o gáži Hospodářských novin, tak vyjukané poklonkování mytologii, která má právě navrch, jsou ti, kdo si ten masochismus dopřávají, hodni upřímného politování.
Stojí-li „manufacturing consent“ na tak chatrně muřích bězích, je to skvělé znamení. Lidi, myslící vlastní hlavou, už nezviklá. Partě, k níž patřím, dobije baterky. K práci, co švindl dnešních „elit“ nakonec přečíslí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
