Se stoupající nezaměstnaností se začíná nevole lidí obracet i k cizincům, kteří na českém území pracují. Otázkou však zůstává, zda v případě, že by cizinci odešli, byl ze strany českých nezaměstnaných o místa, která zastávají, zájem? Domníváte se, že lze skutečně hledat pomoc nezaměstnaným v tom, že se zpřísní pravidla pro zaměstnávání cizinců a najde účinný (ovšem jaký?) bič na cizince pracující na černo?
„Víte, on je problém ten, že Evropané se pomalu odnaučili pracovat. Někde jsem to četl a bohužel musím s tím souhlasit. Takže pokud se objevují nějaké hlasy o tom, že někdo bere někomu práci – a je jedno zda staří mladým, či mladí starším nebo cizinci, vždy je třeba se zamyslet taky nad tím, zda by za ně tu práci někdo dělal, pokud by tu příležitost dostal. A to zvlášť platí pro ty cizince. Vždyť před časem dokonce i Vladimír Špidla zpracovával studii o tom, kolik bude asi Evropa potřebovat cizinců, aby v blízké budoucnosti mohla fungovat. Prostě oni jsou v některých oblastech nepostradatelní, to si musíme přiznat,“ konstatoval v pravidelném komentáři pro ParlamentníListy.cz senátor Jaroslav Kubera.
Další komentáře uplynulých týdnů čtěte ZDE a ZDE
Dodal, že i když slýchá o tom, jak někteří mladí lidé vyhrožují tím, že odejdou do zahraničí, poněvadž tady nemají dobré podmínky, tak ho napadá to, že by si měli uvědomit, že v jiných zemích je podstatně hůře. „Když půjdou do zahraničí, tak co třeba Španělsko? Tam je bez práce každý druhý mladý člověk, nevím, zda by tam právě na cizince tedy čekali s otevřenou náručí,“ ptá se Kubera.
Podle něj je potíž v tom, že vzniká napětí mezi různými skupinami. „Jeden řemeslník nenávidí druhého, lidé se nerespektují, práce druhých také zůstává bez toho, aby si jí někdo vážil. To je problém. Pak se nemůžeme divit, že se nám tu rozjíždí problematika chybějících řemeslníků, kteří přitom ve velkých městech mohou být hodinově odměňováni stejně jako vysokoškolsky vzdělaní lidé. Jenže – nikdo se ta řemesla nechce učit, poněvadž i rodiče děti vedou k tomu, že když se nebudou dobře učit budou jen „zedníci“. Takže už tím posouvají ten pohled někam špatným směrem. Dobrý zedník je přece vždy potřeba. A když holt ale není mezi Čechy, musí přijít ze zahraničí,“ myslí si senátor Kubera.
Koskuba: Očividně někde soudruzi, nejen z Bruselu, udělali chybu
Podle poslance Jiřího Koskuby se dá nahlížet na věc i v dalších souvislostech. „Po staletí u vladařů i tzv. demokratických politiků platí: rozděl a panuj. Ono to totiž i funguje. Zvláště teče-li někomu do bot, zcela ztratil důvěru lidu svého a nadále pak ztrácí preference. Potom je pochopitelné, že hledá nějaké silně populistické téma, které snadno a rychle osloví co nejvíce lidí. Prý už sice máme šest dolarových miliardářů. Hurááá! Ale nelze nevidět, chceme-li to vůbec vidět, že se nám řádově několikanásobně rychleji rozrůstá armáda nezaměstnaných. Tady doma i v celé slavné EU. Očividně někde soudruzi, nejen z Bruselu, udělali chybu. My však nežijeme v době, kdy je zvykem chyby přiznávat. Byla-li taková doba kdy vůbec. Nu, a ani pro novodobé patricije není mnoho způsobů, jak zastřít vlastní chyby. Jak odvést pozornost naštvaného chudnoucího plebsu. Jednou je pořádat hry. To stále funguje a lidé se dokážou mezi sebou mlátit jenom kvůli vlajce či šále toho či onoho sportovního klubu, zaměstnávajícího i řadu slušně placených primadon naverbovaných z celého světa. Další možností je hledat a hlavně najít vnějšího nepřítele. Pochopitelně co nejviditelnějšího, snadno poznatelného a přitom nejslabšího. To bezesporu cizinci jsou. Bohužel, nejvíce ti obyčejní, kteří hledají lepší a pro vůbec přežití snadnější svět. Asi tak, jako naši předkové v době velké hospodářské krize, po roce 1948 nebo 1968. Ne všichni emigranti byli jenom čistě političtí. Neměli bychom na to zapomínat,“ začal svůj komentář týdne pro ParlamenntíListy.cz poslanec ČSSD Jiří Koskuba.
Psali jsme:
Podle něj je jistě pravdou, že ne všechny práce, které u nás tito lidé vykonávají, jsou Češi ochotni provádět sami. Mnohdy to ale není ani tak o obtížnosti té které profese, jako spíše o mzdě za ní nabízené. „Mimochodem - v našich bankách stále příliš mnoho Vietnamců, Mongolů či Ukrajinců nenajdete. A když, tak s kýblem na toaletách. Je pochopitelné, že jdeme-li od krize ke krizi, tak právě ti nejpoctivější podnikatelé mají problém, jak udržet alespoň jistý zisk. A všemožně snižují své náklady. To nejsou parazité. Osobně tak třeba považuji za chybu, že naši lidé nedostávají výplatní pásky i s povinnými odvody zaměstnavatele. Pak bychom si možná všichni ještě více uvědomili, jak nenasytný je tento stát. Jak otřesně hospodaří s tím, co od nás vybere,“ poznamenal Koskuba.
Dodal, že na druhé straně si vůbec nemyslí, že je přípustné, aby se zde pracovalo na černo, bez odpovídající znalosti zdejšího jazyka té které profesi, či bez dostatečné kvalifikace.
Proč se k nám nehrnou spoluevropané z Unie, pozastavuje se Koskuba
„Rovněž nepovažuji za nedemokratické striktně vyžadovat, aby zde každý cizinec dodržoval kulturní a morální pravidla pro nás obvyklá. Máme-li ještě vůbec nějaká, pravda. Ale to je náš problém a nemusíme jej vykřikovat zrovna do světa. Dosáhnout toho všeho se již dnes dá. Máme od toho cizineckou policii a patřičné státní úřady. Mohly a měly by konat. Jenomže u nás je zvykem vymlouvat se na nedostatečnou legislativu. Ona sice pitomá je, ale i tak se něco dělat dá. Pracuje-li zde kupř. někdo na černo a bez pojištění, jistě jej lze okamžitě vyhostit. Nejlépe poté, co ještě jeho zaměstnavatel zaplatí účet za jeho léčbu. A toho pak ztrestat tak, že se z podnikatele stane, bude-li mít štěstí, pouhým zaměstnancem. Také jsou-li s určitou národností velké problémy, stále tu je možnost vízové povinnosti. Ostatně, což pro nás to díky jiným stále tu a tam neplatí? A tak lze pokračovat. Ale víte, co mne napadá? Že byť jsme jistými našimi politiky, ekonomy a analytiky ujišťováni, jak super se nám stále daří, jak máme nízké daně, skvělé zdravotnictví, školství, penzijní systém, jak je tu bezpečno, že se k nám za prací zrovna nehrnou „spoluevropané“ z Unie. Třeba ze Španělska, z Francie, z Řecka. Určitě to bude jenom tou jazykovou bariérou. Nebo se pletu?“ uzavřel otázkou Koskuba první téma.
Květnové oslavy 1. máje i výročí Pražského povstání
Za sebou máme prvomájové slavnosti. Co na nich zaujalo poslance i senátora? A protože se blíží výročí Pražského povstání, na co by podle obou mužů neměli Češi zapomínat ani tolik let po válce?
„V předchozím bodě jsem se nějak rozkecal, pokusím se být stručnější. Omlouvám se, ale dojmy ze Svátku práce mám stále pokažené dobou minulou. Ač je to dnes moderní, nehraji si ale na žádného bojovníka proti totalitě. Já se jen jako Pražan povinné účasti v prvomájových průvodech všemožně vyhýbal. Kolegové na venkově přece jenom 1. máj prožívali jinak. V dobrém jsem jim záviděl. To pražské oslavování a nadšení bylo tak organizované a falešné, až z toho mrazilo. Nezapomínejme, že Letná byla zaplněnější, než v mrazivém listopadu 1989. Jako student jsem proto 1. máj vnímal spíše jako svátek lásky. Smutné poněkud bylo, že když už člověk nebyl sám a nešel do průvodu, tak to pochopitelně mohlo být zaneseno do jeho kádrových materiálů. Důkazy ale nemám. Už aby v tom ÚSTRu nastal řád a pořádek…,“ uvedl Jiří Koskuba.
A pokračoval: „Taky všechny výstavy, muzea, restaurace a vinárny byly zavřené. A na Petříně u Máchy zase vartovala VB (Veřejná bezpečnost, pozn. red.). Ani tedy nebylo moc kam jít, kde si sednout. Posléze jako lékař jsem měl možnost místo průvodu volit službu. Dokonce výhodně, neboť místo obvyklých 7 Kč na hodinu honorovanou celými 14. A tak to nějak ve mně zůstalo dodnes, je mi líto. O mzdě, pochopitelně, nehovořím,“ zavzpomínal poslanec ČSSD.
Podle něj to s oslavami konce války je už jiné. I když se mnohé změnilo.
„Přehlídka už není. Armáda je totiž prťavá, mnohdy v daleké cizině a drahá válečná technika ne vždy funguje. Tehdy mne táta vždy vodil na Olšanské hřbitovy zapálit svíčku k hrobům západních spojeneckých vojáků. Bylo tam dost pusto, oproti hřbitovu ruskému. Proto jsme chodili tam. Dnes je tomu spíše naopak. Asi by se zase slušelo jít pro změnu na ten druhý. Vždyť ti padlí bojovali proti jednomu společnému nepříteli. S jedním cílem a jistě stejnou odvahou. Zasluhují si naši úctu. Nejsem si totiž jistý, zda-li by to i dnešní svět takto zvládnul. A jak by vypadal, kdyby válka dopadla jinak. V tradicích je obrovská síla. Neměli bychom na ně i obyčejné hrdiny zapomínat. Obojí máme, chceme-li to vidět. Stejně není vhodné zapomínat na to, že nás před Mnichovem nechali tehdejší spojenci ve štychu. Že jsme se možná i proto, takřka jako jediní v Evropě, nebránili. Ne, nekritizuji tohle rozhodnutí, nežil jsem tehdy. Ale jisté trauma z toho asi jako národ máme. Možná i proto si málo umíme vážit těch, kteří to pak chtěli a uměli dohnat. Ať už v uniformě té či oné zahraniční spojenecké armády, nebo na barikádách. Mnozí z těch, co dnes na to hledí pohrdavě nebo jenom z čisté povinnosti kladou věnce, by tehdy spíše také jen zbaběle hajlovalo. Na náměstí nebo v divadle. A ze sklepů by vylezlo až poté, co bylo dobojováno, kdy skuteční bojovníci konečně spali únavou. Tehdy byla ta pravá chvíle se připojit. Dokonce o metál se přihlásit. Ono to ani byť v té sametové revoluci nebylo jiné. Ne, neměli bychom zapomínat. Z nepřekroucené historie se lze jenom poučit,“ uzavřel komentář uplynulých dnů pro ParlamentníListy.cz Jiří Koskuba.
Kubera: Svoboda se těžce nabývá, lehce ztrácí
Ono se v souvislosti s 2. světovou válkou vynořuje i po tolika desetiletích řada otázek. Objevuje se i řada, pro nás Čechy, nepříliš pozitivních zpráv. Jako třeba ta, co jsem si přečetl v jednom blogu – že až polovina Pražanů byla prý kolaboranty. Nevím, zda to někdo umí historicky podložit, ovšem k těm nepříliš nám lichotivým se dá přičíst i to, že Pražské povstání nastalo až v okamžiku, kdy už ten výsledek byl jasný, Hitler mrtvý. Možná, kdyby seděli Pražané doma, vše by mělo úplně stejný výsledek. Bohužel, je pravda, že v té euforii konce války se mnozí chovali neuváženě, a tak na jejím sklonku někteří zbytečně zemřeli rukou odstřelovačů, kteří někde zůstali na půdě. Záhadou, kterou jsem zatím také nikde nenašel vysvětlenou odborníky, je pro mě osobně i to, proč Hitler obsadil všechny země kolem nás a jen z naší země udělal něco jiného – protektorát. Každopádně navzdory všem těmto otázkám a nejasnostem, bychom měli mít na paměti jedno základní motto: Svoboda se těžce nabývá, lehce ztrácí,“ zakončil svůj komentář týdne Kubera s tím, že bychom se měli všichni snažit o to, abychom uměli rozeznat snahy o pokřivení historie, které vždy byly a zřejmě budou.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
