„Tanečky, které se u nás tancují už třiadvacet let.“ Tak popisuje současné politické klima bývalý dlouholetý poslanec za ODA, jenž byl pak členem i jiných stran, ale nakonec se stáhnul do ústraní venkova, Čestmír Hofhanzl. Nikoho ve svých kritikách nešetří, všichni se totiž po roce 1990 zamazali tím neřádstvem z dob bývalého režimu.
Bezhlaví Nečas a Sobotka
„U nás žádní pravicoví politici nejsou,“ začne své hororové úvahy, dle nichž jsou i politici ve středních letech řízeni temnými strukturami bývalého režimu, Hofhanzl. „Viděl jsem výrobu těchto špičkových politiků, když byli mladí, a mezi ně patřil i Petr Nečasů. Průšvih je, že jde o hochy, kteří byli vyrobeni na zakázku. Nečas byl nastrčen do Poslanecké sněmovny na počátku devadesátých let, aby se stal jednou politickou veličinou. Tito hoši byli vybíráni tak, aby nikdy neměli vlastní hlavu, aby je kdykoliv mohli zlikvidovat, jak se jim zamane. Petr nikdy nedokázal říci ne, i když to měl často udělat hlasitě a se vší rozhodností,“ podotýká.
Psali jsme:
A při tom vzpomíná na svou existenci za bývalého režimu. Ostatně tátu mu v padesátých letech zavřeli do pracovního tábora, protože odmítl vstoupit do družstva. Čestmír Hofhanzl měl pak kvůli tomu problémy dostat se na vysokou školu, nicméně kvůli nedostatku studentů nakonec uspěl. „Měl jsem pak to jedinečné štěstí, že jsem se ve svém životě několikrát vyskytl v místech, kde jsem být neměl. Byl jsem zhruba deset let v Gottwaldově a viděl Slušovice. Tu výrobu kádrů tam. Můj šéf to na mě také zkoušel. Patnáct let před rokem 1990 jsem si na vlastní kůži zažil to, co se po devadesátém roce rozmohlo na scéně celého státu. Tito mládežníci byli pokusnými králíky, kteří se povedli. Vždyť všichni byli vybráni z určitých kruhů. Otec Petra Nečase byl vojenský kontrarozvědčík. Tam už není co dodávat. Podobný typ je Bohuslav Sobotka. Na toho hocha, jak se na nás v polovičce devadesátých let díval výsměšným pohledem, nemohu zapomenout. Chlapci už věděli, že půjdeme od válu a oni nastoupí. Všichni tihle vyrobení politici mají takové lidské vlastnosti, že je kdykoliv jejich vodící orgány odstraní, jak budou chtít,“ rozvádí pro ParlamentníListy.cz bývalý poslanec.
Dvojčata z Hradu
„Zeman s Klausem jsou dvojčata, jimž byla dána do vínku částečně jiná zaúkolování,“ říká a dodává: „To, co se nyní děje se Zemanem, je uzavírání cyklu. Uzavírají kruh. Do roku 2000 se snažili vrátit moc do svých rukou formálně legálními prostředky. Zjistili, že to nejde. Tak si na všechna klíčová místa dosadili své lidi. O tom byla přímá volba prezidenta. Byli si vědomi, že Poslaneckou sněmovnou a Senátem, ač je to spolek blbců, hajzlů a všeho možného, Zeman neprojde. Jde totiž o necelých tři sta lidí a Parlament si určité znaky individuality udržel. Tak to vložili na záda takzvaného lidu, tedy spolku bezvědomých.“
Dále pak Hofhanzl pokračuje, jak se z lidí staly ovce bez vlastního rozumu. „Před rokem 1990 jsme se ještě mohli dělit na my a oni. Oni nesli zodpovědnost a my jsme se mohli cítit mnohem lépe, že na tom neneseme žádnou vinu. Pravda a láska poté znamenala, že jsme se zamazali v podstatě všichni. Šlo o převod viny na nás všechny. Když jsem se první dva roky pokoušel v debatách argumentovat tím, že musíme hledat pravdu, dostal jsem vždy ironickou odpověď, že pravda není. Když jsem mluvil o objektivní pravdě, vysmívali se, že ta už vůbec neexistuje, že každý má svou pravdu. Důsledkem toho, čemu se říkalo komunismus, byl z lidského vědomí vymazán obsah klíčových pojmů lidské komunikace, jako je třeba pravda. Na konci osmdesátých let tady žila sovětská společnost. Když vám desítky let lžou vznešenými slovy, tak se jejich obsah vytratí. A to se tu stalo. Za dvacet let pravdy a lásky morální rozvrat povýšil o další dva řády. Tak z toho nyní najděte cestu ven, když obyvatelstvo nevěří vůbec ničemu a když se naštve, tak na někoho úplně jiného, než na koho by se naštvat mělo,“ zdůrazňuje s tím, že společnost stále řídí potentáti z východu, tedy z Ruska.
Jistota vypadlého hovna
Na náměstí v Borovanech má jeho rodina hospodu U Hofhanzlů. „Před měsícem a půl jsem se tady v hospodě zase málem fackoval. Já, 'starej blbec'. Někdo zase na mě řval, jak jsem si nakradl a jak na mě dřeli. Proto říkám, že v téhle zemi mám jedinou jistotu. Vím, že z každého vypadne nějaké hovno, jen nevím kdy a jak bude veliké. Řešení téhle mravní jímky je velmi dlouhodobé. Když odejde ze světa Bůh a vyšší princip, jemuž bychom se měli zodpovídat, není nic, co by to zvíře v nás udrželo na uzdě. To, co se v devadesátém odehrálo s pravdou a láskou, popřelo všechno. Ve sněmovně jsem se kdysi jako jediný postavil proti Listině lidských práv a svobod. Řekl jsem, že zákonem to můžeme stanovit teprve tehdy, až bude společnost tyto hodnoty ctít a dodržovat. Přitom se toho vždy jen zneužívalo. Sranda byla, že mě napadl komunistický poslanec Vladimír Řezáč, že vystupuji proti svobodě a lidským právům. Tak jsem se k řečnickému pultu vrátil a řekl, že vím, co jsou to lidská práva, poněvadž jsem tady celý život žil jako člověk bez práv, jako černoch,“ vzpomíná pro ParlamentníListy.cz.
Velkým zdrojem pravdy je historie. „Z historie vyplývá, že nikdy žádná pořádná změna neproběhla, dokud nebyla vládnoucí vrstva tvrdě odstraněna. Vždy to pokračovalo dál. To je o člověku, jak funguje. Když si to tak vezmu, tak jsem o patnáct let dřív viděl to, co se tu bude odehrávat po devadesátém roce. Když jsem se v roce 1990 začal jako poslanec prát ohledně lesní reformy, musel jsem to po pár měsících zabalit. Zjistil jsem totiž, že v tom jede stejná parta, kvůli níž jsem v roce 1982 šel dělat nádeníka. To, co se tu za posledních třiadvacet let odehrálo, byla modernizace technologie. Jak plyne čas, tak je to pořád jasnější a jasnější,“ zakončuje. Jako poslanec za ODA a antikomunista navrhl v roce 1993 zákaz činnosti KSČM, ale marně.
- Politika a společnost JINÝMA OČIMA
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
