Prezident Miloš Zeman to schytal v nejnovějším vydání týdeníku Reflex. Na titulní straně je v koláži připodobněn k Fidelu Castrovi, což velkými písmeny doprovází slovo DIKTÁTOR. Ostrou kritiku Zemanova postupu po demisi Nečasovy vlády odstartoval uvnitř čísla svým editorialem šéfredaktor Pavel Šafr, jenž upozorňuje, že tu není jen Česká republika Miloše Zemana, Vratislava Mynáře, Michala Haška, Milana Štěcha a dalších bývalých, současných a budoucích komunistů, autokratů, machiavellistů, cyniků a populistů, ale že tu pořád ještě je docela jiná Česká republika.
K tomuto poznání ho přivedl koncert skupiny Lucie, jehož se v rámci Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech zúčastnil. „V tuhle chvíli, kdy znovu stojíme na křižovatce mezi Západem a Východem, mezi rozumem a nerozumem, demokracií a autokracií, vyzněl koncert Lucie jako odpověď střední generace, pro kterou byl určujícím životním zážitkem listopad 1989, na nadvládu té bohužel silně převažující části starší generace, která má kompletně vymytý mozek dlouholetou propagandou KSČ,“ píše v úvodníku Pavel Šafr.
Komunistům, co nám zase vládnou, přijdeme naplivat na jejich hroby
Ta nám podle šéfredaktora Reflexu zařídila volbou Miloše Zemana odporné divadlo, z něhož zatím nelze jen tak odejít. „Když jsem ale slyšel Lucii zpívat písničku Oheň, tak mi naštěstí došlo, že boží mlýny melou sice pomalu, ale melou, že lež má krátké nohy a že všichni ti bývalí, současní a budoucí komunisté, co nám zase vládnou, tak jednou odejdou, slehne se po nich zem a my, řečeno s Borisem Vianem, přijdeme naplivat na jejich hroby. Takže jsem si z toho všeho odnesl, že všechno dobře dopadne. Jen to bude opravdu dlouho trvat,“ konstatuje Pavel Šafr.
Psali jsme:
Na něj navazuje obsáhlým článkem komentátor Bohumil Pečinka, který nynější události přirovnává k těm z roku 1948. „Na půdorysu totálně oslabené výkonné moci provedl o deset dní později Miloš Zeman akci, které se v určitých kruzích říká pražský puč. Když se na to budeme dívat čistě technicky, můžeme v prezidentově postupu najít spoustu momentů podobných pražskému puči z února 1948, samozřejmě bez tehdejšího násilí a totalitního vyústění,“ upozorňuje Bohumil Pečinka.
Zeman má stejně jako Gottwald v roce 1948 vyklizený prostor
A hledá podobenství s tehdejšími událostmi. „Předně tu vystupuje ochromený premiér Petr Nečas, jenž pod vlivem policejní razie předčasně rezignoval. Otevřel tím dokořán dveře Miloši Zemanovi, což vzdáleně připomíná někdejší demisi demokratických ministrů před pětašedesáti lety. Prezident Zeman měl (stejně jako kdysi Gottwald) vyklizený prostor a mohl jmenovat vládu podle své chuti,“ poukazuje komentátor Reflexu.
Z dnešního pohledu je přesvědčený o tom, že by bylo lepší, kdyby Nečas rezignoval podmínečně s tím, že definitivně odejde, až se Poslanecká sněmovna dohodne s prezidentem na podobě budoucí vlády. „Takhle se ještě dalo o něco hrát. Potom už ne. Stejně jako v únoru 1948 byla parlamentní pravice (ODS, TOP 09) dlouho zaskočená a neschopná akce. Nejdříve padla vláda a pak jí ještě týden trvalo, než dala dohromady 101 podpisů, jimiž Zemanovi deklarovala, že má parlamentní většinu, a proto musí být premiér jmenován z jejích řad,“ připomíná Bohumil Pečinka.
Koalice měla po jmenování Rusnoka premiérem svolat demonstraci
Pozastavuje se nad tím, proč to vládní poslanci neudělali okamžitě, když Miloš Zeman dlouho dopředu avizoval nechuť jmenovat představitele jejich koalice. „Proč minutu po nelegitimním jmenování Jiřího Rusnoka premiérem nesvolali demonstrace na obranu parlamentní demokracie? Proč den nato nedali v Senátu návrh na odvolání prezidenta, nezačali vytvářet ústavní protiprezidentskou žalobu nebo nepřijali sérii odsuzujících parlamentních usnesení?“ diví se komentátor, že místo toho se špičkovali mezi sebou a strnule čekali, co provede prezident Zeman.
JUDr. Michal Hašek
A jeho fascinace historickými událostmi pokračuje i pohledem do tábora momentálně nejsilnější parlamentní strany. „Podobně jako v únoru 1948 byla i tentokrát sociální demokracie vnitřně rozdělená. Sobotkovo vedení sice po pár dnech vystoupilo na obranu tradičních parlamentních postupů, ale bylo zde ještě Haškovo (dříve Fierlingerovo) křídlo, jež se v první fázi plně podřídilo mínění a zájmům prezidenta republiky,“ míní Bohumil Pečinka, že výsledkem byla neakceschopná ČSSD, která šla v obou případech především proti svým vlastním zájmům.
Jde o úplně jiný zápas, než byl zápas komunistů o veškerou moc na základě ideologie
O spojitosti dneška s únorem 1948 nepíše Bohumil Pečinka jako první, s tím přišli už někteří politici i političtí komentátoři. „Já si myslím, že se jedná v tomto případě o metaforu. Metafora se vždy snaží vystihnout podstatu věci, ale není přímým popisem skutečného stavu. Takže se k těm výrokům musíme stavět jako k metafoře. V nynějších událostech je samozřejmě cosi přerodného, přelomového, ale nedá se říci, že by to byl přechod ke komunistické diktatuře,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politický komentátor Jefim Fištejn.
Ing. Miloš Zeman
Podle něj jde spíše o zápas mezi demokracií zastupitelskou, založenou na soutěži stran, a demokracií takzvaně přímou, kde se autoritářské osobnosti snaží využít či zneužít projevy lidové vůle. „Je to úplně jiný zápas, než byl zápas komunistů o veškerou moc na základě ideologie. Tady máme co dělat s pokusem nadřadit přímé volby volbám do zastupitelských sborů. Čili nesouhlasím s tím, že tato metafora přímo vystihuje podstatu dnešních událostí,“ poznamenává Jefim Fištejn.
Posláním tisku je varovat společnost před nebezpečím, které jí hrozí
Na titulní stranu Reflexu s Milošem Zemanem coby diktátorem pak pohlíží s nadhledem. „Koláž je obrazem, který by měl cosi vystihnout, v tomto případě snahy prezidenta překročit ústavní zvyklosti České republiky. Nakolik se mu to podaří či ne, záleží jedině na tom, na jaký odpor narazí, nebo nenarazí. Nemyslím si, že prezident chce násilnými prostředky, třeba za použití vojenské síly, ustanovit osobní diktaturu. Ale každopádně se pokouší rozšířit rámec tradičních prezidentských pravomocí, to je jasná věc, on to v podstatě ani neskrývá,“ podotýká politický komentátor.
Považuje za normální, že některé části společnosti a zejména tisk, jenž to má v podstatě jako poslání, mají varovat, třeba i přehnaně, před nebezpečími, která se ve společnosti vyskytují. „Pro tisk to je přímo povinnost. Prezident si může soudně stěžovat, pokud si myslí, že tisk v tomto případě přestřelil. Ovšem já si myslím, že nečinně přihlížet k takovým tendencím je rovněž dost nebezpečné,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Jefim Fištejn.
Psali jsme:
-634848038192201134.jpg&id=7686)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
