Zřejmě rozporuplné reakce může očekávat Petr Zelenka na svůj nový film Ztraceni v Mnichově, který jde tento čtvrtek poprvé do kin. Jak název napovídá, půjde o Mnichovskou dohodu, ovšem režisér na půdě absurdní komedie boří základní národní mýtus o mnichovské zradě. „Inspiruji se historikem Janem Tesařem, kterému je to celé věnované a k němuž se hlásím,“ uvedl Petr Zelenka jako host Daniely Drtinové v pořadu Dvtv. Odkázal tak na knihu Mnichovský komplex, která události z konce září 1938 pojímá zcela jinak, než jak je vnímala po více než sedmdesát let československá a nyní česká společnost.
„Nejde o žádná nová fakta, která by historikům nebyla známá, takže historici vědí, že Edvard Beneš vlastně vyjednával tajně ve Francii už v květnu 1938 a našly se listy československého velvyslance, který si stěžuje, že pan Beneš jedná za jeho zády a domlouvá odevzdání části území. Historici to vědí. Jde jen o to to domyslet,“ vysvětlil Petr Zelenka, proč se rozhodl tehdejší události takto zpracovat. Podle něj v roce 1938 vláda hrála s lidmi jen takovou hru. „Často hraje česká nebo hrála československá vláda s lidem hru, a ten lid si to nechává líbit. Tenkrát si to taky nechal líbit. Nechal se ukolébat, ukonejšit, tzv. mobilizací, a ta proběhla jako happening, národu to stačilo a dál už nijak nereagoval,“ konstatoval režisér.
Mnichov nebyl tragédií, ale diplomaticky to bylo velké vítězství
Měl i odpověď na to, proč prezident Edvard Beneš hrál hru, z níž však on sám vyšel s pověstí vlastizrádce. „Benešovi skutečně záleželo na tom, aby Československo tenkrát neprohrálo válku po boku Německa, aby se nepřipojilo k Německu a aby zároveň nezaniklo jako stát a abychom nebyli vyvražděni třeba jako Estonci. Také si myslím, že národu hluboce nedůvěřoval a myslel si, že není na takové úrovni, aby dokázal to jeho diplomatické blufování pochopit,“ poznamenal Petr Zelenka s tím, že prezident Beneš vnutil Francii roli zrádce, roli někoho, kdo porušil dohodu.
Psali jsme:
Ve skutečnosti blufoval ve vnitřní politice tím, že má na Západě skvělé spojence, kteří to všechno zařídí. „Samozřejmě to nezařídili, protože nikdo nechce umírat za cizí zemi. Pak řekl, že to nevyšlo a že to byla ta zrada. Ale věděl, že to nevyjde. To nemohlo vyjít. „Mnichov skutečně nebyl tragédií a diplomaticky to bylo velké vítězství. Kdybychom ho dokázali pochopit tím tvůrčím diplomatickým způsobem, tak bychom se z něj mohli radovat dodnes,“ udivil režisér s dovětkem, že se stejně nikdo bránit nechtěl, protože Německo bylo naším největším obchodním partnerem, žily u nás více než tři miliony Němců, a tak by nejspíš nešlo jen o válku proti vnějšímu nepříteli, ale o občanskou válku.
Režisér říká zhovadilosti, po nichž by se slušnému člověku zvedl žaludek
„Kdykoli takové, s prominutím, zhovadilosti slyším, vzpomenu si na varování prezidenta Beneše, která pronášel tesne po skončení války. Varování před těmi, kteři přijdou a budou zpochybňovat závěry války, budou zpochybňovat odsun vrahů našich lidí z pohraničních oblastí, budou tvrdit, že vše bylo jinak. Pan režisér k takovým patří. Nevim, ve službách koho tak činí. Když tvrdí, že Mnichov byl vítězstvím, tak asi prozrazuje, čí zadání plní. K tomu asi musí mít hodně dobrý žaludek. Slušný člověk by asi těžko udržel obsah svého žaludku tam, kde je,“ říká pro ParlamentníListy.cz senátor Severočeši.cz Jaroslav Doubrava.
Vůbec si totiž nemyslí, že by se Francie nechala vmanipulovat do role, kterou jí osvícení autoři přisuzují. „Zrada Francie i Anglie je naprosto zřejmá z textu Mnichovské dohody. Rozhodování prezidenta Beneše nebylo jednoduché. Poláci se drali o kus našeho území ze severu, Maďaři z jihu, obě země v jasné dohodě s Německem. Myslím, že neměl jinou cestu, nechtěl-li vystavit Československo vyvražďování minimálně třemi armádami. Pokud by nějaké tajné rozhovory vedl, bez jakýchkoli pochybností by to byly rozhovory k ochraně naší země a jejích občanů. Ne, prezident Benes nebyl vlastizrádcem! Za ty by se dali považovat ti, kteří jeho roli v té těžké době zpochybnují. Věřim, že osud tohoto ´veledíla´ potká osud trezorových filmů s velikou slávou po převratu uváděných. Filmů, jejichž hodnotu lidé velmi rychle poznali a poslali je tam, kam, pro své umělecké kvality, patří. Zpět do trezoru, tedy do propadliště dějin,“ dodává Jaroslav Doubrava.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
