Technokraté či úředníci nejsou ve skutečnosti schopnější než politici, nýbrž mají pouze lehčí úlohu. Nemusí hledat řešení, nýbrž jen provádět omezený repertoár přesně definovaných opatření. Nepotřebují zdůvodňovat, jakým právem jednají a nemusí brát ohledy na znovuzvolení; stejně nepřipadá v úvahu. A konečně. U moci nejsou nikdy dost dlouho na to aby se ukázalo, že vaří jen z vody.
Kvalifikace úřednické vlády je to, že nejsou politici. Jejich moc je exekutiva a tak má technokrat blíže k autokratovi než k demokratovi. Obava, že úřednické vlády znamenají konec demokracie je prý neoprávněná a vůbec. Co na tom, řekne občan? Stejně není koho volit a tak budou alespoň vládnout odborníci. Nechme vládnout experty a bude vyhráno. Omyl, nebude. Z mnoha důvodů, ale ten nejdůležitější je to, že experti jsou přeceňování.
Bylo by chybou, odvozovat ze selhání politických stran na Jihu Evropy glorifikaci expertů. Experti totiž selhali na celé čáře. Ačkoliv jejich uvažování neomezovaly stranické ohledy tak jen promile z nich rozeznalo blížící se finanční katastrofu a mělo odvahu na to upozornit.
Jak to, že Monti a Papademos, stejně jako většina těch chladný racionálních, „nepolitikařících“ expertů pracující pro Mezinárodní měnový fond, EU nebo ratingové agentury rozeznali finanční krizi 2008 až když jim spadla na palec.
Papademos připravoval vstup Řecka do eurozóny. Že by si tehdy ničeho nevšiml? Mario Monti pracoval šest let pro Goldman Sachs a jako komisař pro EU. Zajímalo by mě, jestli měl jejich školený a neúplatný intelekt po celou dobu prázdniny nebo se automaticky vypínal, když zaznělo signální slovo „euro“. Samozřejmě že jejich mozky fungovaly, ale to jim nezabránilo v tom, aby učinili nebo tolerovali chybná rozhodnutí. Proč?
Že by jim bylo všechno jasné, ale mlčeli z jiných důvodů? Je-li tomu tak, že mlčeli ze zištnosti nebo kvůli kariéře tak by si měli doufající Italové, zoufající Řekové a po vládě technokratů toužící jiné státy položit jednu otázku: Můžeme se spolehnout na brilantní mozky, o kterých nevíme, jestli právě jednají v náš anebo ve svůj prospěch?
To že se v Evropě dostávají k moci úředníci není důvodem k radosti, nýbrž spíše indikátor toho, že eurokrize vrcholí. Ve dvou zemích eurozóny vládne ekonomické stanné právo má s řešením krize málo společného. Řešení musí být radikální, ale může být realizováno jedině volenými politiky. Hledat a uskutečňovat reformy musí politické strany, které reprezentují co největší část společnosti, protože náklady reformy eurozóny ponesou všichni.
