„Zjednodušené mírotvorství může vyvolat válku. Na druhou stranu závody ve zbrojení, důvěryhodné válečné hrozby a možnost vzájemného zničení válce zabrání spolehlivě.“

Toto je názor a jedno z témat přednášky Roberta Aumanna, nositele Nobelovy ceny za teorii her, s názvem Válka a mír. Zajímavý a podle mě na první pohled i docela paradoxní postoj. Protože nejsem nositelem Nobelovy ceny, tak mě spíše napadá citát, že „každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“, nebo něco podobného.

Stále častěji jsme, nejen díky médiím, konfrontováni s názory, že Evropská unie, NATO, Spojené státy atd. se snaží urovnat občanskou válku na Ukrajině, ale že to stejně nebude nic platné, protože se Putin nezastaví před ničím a Ukrajinu chce celou.

A nejen ji, protože je k tomu bezmála geneticky předurčen. Čemuž se musí pochopitelně zabránit.
Jestliže si laicky přeložím Aumannův výrok, pak studená válka, tedy rozdělení světa na ten „ruský“ a „americký“, měla něco do sebe a udržovala stabilitu.

A právě, podle Aumannovy teorie her, válečné konflikty v Koreji a Vietnamu, ruský pokus o rozmístění jaderných raket na Kubě a následná realizace téhož Američany v západním Německu (možná) paradoxně k udržení rovnováhy mezi těmito polarizovanými světy přispěly. Ke třetí světové válce nedošlo.

A v podstatě totéž, tedy, že světová rovnováha je porušena, tvrdil a tvrdí ve svých pracích poradce amerických prezidentů Henry Kissinger, také laureát Nobelovy ceny míru.

A proto, že nejspíš skutečně žijeme v paradoxním světě, dodal bych – virtuálně paradoxním –, je třeba přestat konat jen virtuálně a skutečně začít krok za krokem uskutečňovat naše proklamace. Sama prohlášení nic nezmění.

Je zřejmé, že zde znovu začaly soupeřit dvě diametrálně odlišné společnosti, kultury a politické systémy o nové přerýsování euro-asijského prostoru. A právě proto, že se tato konfliktní eskalativní situace úzce dotýká Evropy i jejích jednotlivých států, pak bychom měli být více než na pozoru. Neboť se nemůžeme a nesmíme stát obilným zrnkem mezi dějetvornými mlýnskými kameny, ale spíše koordinátory a chcete-li, mediátory celého tohoto problému.

Vztahy mezi Ruskem, Evropou a Spojenými státy americkými nemůžeme zploštit jen na momentální, dnes se odehrávající, ukrajinský konflikt. Mezinárodní vztahy není možné nazírat termíny dnes, zítra za rok. Ale musíme se ptát, v jakém světě budou žít a vyrůstat naše děti a vnoučata.

Válečný konflikt mocností je nepřípustný. Dějiny lidstva jsou plné kolapsů a zániků civilizací. Nepřipusťme, aby se generace našich následovatelů dozvídala o kultuře a společnosti jednadvacátého století z archeologických vykopávek.