Především bych se rád vyjádřil k jistým dezinformacím. Ty byly mnohokráte citované a vzhledem k jistotě s jakou byly pronášeny, se mnohdy staly až nezpochybnitelnými dogmaty. Pro politické analytiky byl hlavním poznatkem fakt, že ČSSD odjíždí ze sjezdu nejednotná, jak jsme si mohli přečíst na internetových informačních serverech.

     Já bych s touto interpretací nesouhlasil a domnívám se, že ačkoli byl sjezd strany emotivně napjatý, je velmi důležité, že demokraticky volil mezi dvěma (!) kandidáty. Samotný fakt, že o post lídra neusiluje pouze jedna osoba, ale více silných osobností, považuji za pozitivní signál směrem k potenciálním voličům a sympatizantům. Jinými slovy můžeme říci, že ČSSD nedisponuje pouze jedním aspirantem na nejvyšší místo v hierarchii politické strany, ale má širší potenciál vhodných politiků.

     Výsledek, jenž by se nechal interpretovat poměrem 51 hlasů ku 49 ve prospěch Bohuslava Sobotky, bude v praktickém politickém životě strany znamenat vytvoření dua, které není v Evropě zcela ojedinělé. Například ve francouzské obdobě sociální demokracie - Parti Socialiste, Marie-Ségolène Royal a Martine Aubry ztělesňují vedoucí tandem, který stranu nevyhnutelně vede k vítězství v nadcházejících parlamentních a prezidentských volbách. Jelikož byl průběh souboje jejich českých protějšků nadmíru korektní až do samého konce, nepředpokládá se nic jiného než aktivní a činorodá spolupráce obou aktérů, to jest zmíněného zvoleného předsedy a jeho stranického kolegy, Michala Haška. Ze stejného důvodu nepřipouštím ani hypotetickou existenci vážných ideových rozporů, jež by měly podle zlých jazyků skončit fragmentací ČSSD. Jako trefná mi pak přijde paralela místopředsedy Zdeňka Škromacha, který se snaží přirovnat daný stav k hokejovému zápasu. Ten na zmíněném přirovnání vyvrátil spekulace o možném rozdělení. Jeho slova bych podepsal a dvakrát podtrhl.

     Odchod nespokojených členů z politických stran je relativně častým jevem. Česká strana sociálně demokratická by snad nicméně byla první případem v historii (pokud připustím argumenty politologů), kdy by opouštěla stranu téměř stejně silná frakce, mající na rozhodování zásadní vliv. Navíc vedení politické strany netvoří jen předseda. Je zde celá řada dalších funkcionářů. Lídr není tedy jen solitérem držícím pevně kormidlo strany, ale jedná se o konsenzuální proces rozhodování v širším týmu. Soubor výše uvedených důvodů považuji za dostatečně silné zdůvodnění pro své přesvědčení o budoucí jednohlasné sociální demokracii.