Ministr kultury Daniel Herman se na počátku své funkce pasoval do pozice bojovníka za kulturu a její pravé místo ve společnosti, ale řada jeho kroků spíše připomínala křižácké tažení navazující na jeho působení v České biskupské konferenci a v Ústavu pro studium totalitních režimů. Že se kultury a to zejména kultury naší, národní, týkalo toto tažení minimálně, nebo bylo dokonce v protikladu, svědčí jak jeho vstřícné kroky vůči Sudetoněmeckému landsmanšaftu či tanečky s dalajlámou v rozporu se zahraniční politikou naší země.
Přitom měl ve své gesci spoustu úkolů, které bylo třeba dotáhnout do konce.
V legislativním plánu mělo ministerstvo kultury připravit zákon kultuře, či spíše zákon o podpoře kultury. Jeho několika paragrafová verze byla ale stažena hned v počátku. Řadu let se připravoval nový památkový zákon, jehož aktuální verze vyvolává dost otazníků, zákon se dokonce dostal do sněmovny, ale projednat se zřejmě nestihne. V troskách je i zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře, aktuálně se projednává senátní návrh. A i další plánovaná legislativa musela být termínově ministrovi 24. října 2016 posunuta, protože zkrátka „nekonal“.
Stejně tak sliboval i navýšení financí na kulturu. Pravda, k tomu docházelo po celé období. Našly se prostředky na mzdy pracovníků v kultuře dle nařízení vlády, ale jen pro zaměstnance státních organizací, nikoliv krajských či obecních… Navyšovaly se prostředky i na obnovu památek a živou kulturu, ale zase kulturní scénou otřásaly skandály s nespravedlivým rozdělováním těchto dotací, což ostatně potvrdil opakovaně i Nejvyšší kontrolní úřad, který nenechal na ministerstvu skoro nitku suchou. Objem prostředků do kultury ze státního rozpočtu se sice blíží onomu 1 procentu, ale se zahrnutím výdajů na církve, jejichž je Herman ostatně aktivním podporovatelem.
Že scházely skutečně vize, které by podporu kultury kvalitativně posunuly, o tom není třeba ani pochybovat. Takže konečné hodnocení zní jednoznačně – „sliby – chyby“.
