Takže bychom si měli v prvé řadě uvědomit o co aktuálně jde. Má Rusko oprávněný strach z rozšiřovaní NATO ke svému území? Je tento vojenský pakt schopen garantovat a na svých činech dokladovat, že za poslední desetiletí došlo k posílení míru a bezpečnosti občanů v zemích, kde se angažoval? Je Rusko ochotno riskovat svou absolutní izolovanost od Evropy za územní zisky. Teď zapomeňte na Krym, který byl drtivě osídlen ruským obyvatelstvem a výsledky jakéhokoliv referenda o sebeurčení a sounáležitosti byly předem dány. Chápu, že se to nerado porovnává, ale i Evropa má své Katalánsko, Baskicko, Irsko apod. a připustit obecným referendem rozhodování občanů není v politickém kurzu ani ve státech, které se ohání svou demokracií.
To vše by si měl uvědomit i francouzský prezident Macron, když přijel do Moskvy zachránit svou opětovnou kandidaturu na hlavu Francie. Nic neříkající formulace v odpovědi na jasně deklarované postoje není dobrou vizitkou diplomacie EU. Pokud to měla být snaha o mírové řešení potom naopak přinesla ještě více obav o budoucnost. Jaké byly vyjednávací pozice pana prezidenta se nikdy nedozvíme, ale že byly konzultovány ve Washingtonu u prezidenta Bidena již víme. To bohužel nezní příliš optimisticky při pohledu na slova hlavy USA, která otevřeně vyhrožovala Německu, že nepřipustí zprovoznění nord sterem 2 jako odvetu za vojenský útok Ruska. A tím útokem je myšleno co? Je to i reakce na případnou ofenzivu ukrajinské armády a silové dobytí Luhanska, Doněcka nebo Krymu? To jsou všechno otázky, které by měli mít na paměti všichni, protože situace došla opravdu daleko a víme, jak mnohdy končí spory, když se slabší cítí zahnán do kouta. A v tomto případě je vcelku jedno, koho považujeme za slabšího, protože důsledky budou tragické pro všechny!
Jestli je nastoleno řešení tohoto konfliktu dosáhnutím srovnatelného vyzbrojení obou stran, potom je pár granátu směšným příspěvkem k dosažení míru. Pokud je cílem dodávek zbraní zajistit Ukrajině v případě útoku ze strany Ruska nějaký čas na obranu před armádní převahou velkého souseda, pak je to danajský dar pouze zvyšující obavy, pokud nebude následovat slib přímé vojenské pomoci. Takže jedině návrat k jednání je řešením, záruky pro obě strany konfliktu a důsledné dodržování dohod bez dvojího metru může tuto situaci vyřešit. Nezapomínejme, že svět zná více podobných konfliktů na různých kontinentech, které stále trvají a umírá se tam násobně více. Přesto nám nějak neplní stránky novin a nenutí politiky cestovat. Pročpak asi, že by geopolitické zájmy v pozadí?
A jaké je tedy možné řešení?
Pokud bereme Rusko jako nepřítele, ale nechceme jej zničit. Potom musíme vnímat i jeho obavy. Vytvoření pásma demilitarizovaného bezpečí a uznat realitu Krymu je první krok. Protože alternativou je pouze vojenská porážka Ruska. A kde potom zůstala deklarace snah o mírové řešení?
Dalším krokem je zabezpečit obyvatelům národnostních menšin na sporných oblastech bezpečí a maximální míru autonomie do doby vnitřní akceptace sounáležitosti pod danou státností. Vzít v potaz i možnost, že se to nikdy úplně nepodaří a stále budou vznikat tendence separace, ale to není nic nového. Celý svět bude muset dříve nebo později přijmout za své blížící se konec toho historického přežitku, jako jsou silou vytvořené státní hranice neodpovídající národnostním principům. Rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 zdůraznila, že právo na sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv. To je východisko pro většinu konfliktu na světě spolu s nutnými kroky k distribuci a vyvážení úrovně uplatňované moci. Vše ruku v ruce s dosažením důstojné životní úrovně a naplňováním potřeb občanů.
