Scénář chrastavských oslav by uhádlo i malé dítě. Na obecní slávě, která proběhne 28. září 2012, nepochybně zazní starostou Canovem vlastnoručně vyrobený příběh. V něm on sám, samotinký, věčně nespokojený, kárající a bojující s prohnilým Libereckým krajem vydupal ze země most, který jak sám prohlásil: „byl a vždycky bude dominantou Chrastavy“. Tuto rádoby dojemnou a kunderovsky kýčovitou fikci pak může občanům servírovat v naději, že by snad někdy v budoucnu mohli do této chvíle bezejmenný most pojmenovat po svém dobráckém starostovi.
Realita, bez slz a přetvářek, je poněkud jiná. Krajská správa silnic Libereckého kraje od roku 2007 upozorňovala na 217 zchátralých mostů a usilovala o jejich opravu financovanou pomocí půlmiliardového takzvaného „mostní ho úvěru.“ Vedení hnutí Starostové pro Liberecký kraj, jehož je Michael Canov místopředsedou, ihned proti opravám mostů protestovalo. Zpochybňovalo celou koncepci a namítalo, že stejné, ne-li větší opravy potřebují i školy a nemocnice. Osud mostů, o kterých později prohlásil, že jsou jeho „srdeční záležitostí“, mu byl doslova ukradený. A to přesto, že každý malý kluk v Chrastavě ví, že říčka Jeřice má snahu se vylévat z koryta při každém intenzivnějším dešti.
Když pak přišla srpnová blesková povodeň a ze secesního mostu v Chrastavě zůstalo jen žalostné torzo s jedním sloupem veřejného osvětlení, byl to opět Canov, kdo vyžadoval náhradu zmizelé dominanty obce i za cenu toho, že obyvatelé jiných obcí svou životně důležitou silnici nebo most mít nebudou. Naoko odmítal řeč čísel. Ignoroval finanční problémy, do kterých povodeň dostala liberecké silničáře. Nechtěl pochopit, že kromě mostů strhla divoká voda i 15 silničních úseků a u dalších 128 bohudíky stále stojících mostů musela být snížena nosnost, aby si voda nevzala i je. Kraj na jejich opravu potřeboval doslova každou korunu. Když silničáři přišli s řešením převést v té době již neexistující secesní most z majetku kraje na majetek obce Chrastava, vykládal to obecní propagandista médiím jako selhání krajských úředníků. Fakt, že díky tomuto řešení zaplatilo stavbu nového mostu z 90-ti procent Ministerstvo pro místní rozvoj a za ušetřené krajské peníze se z opraveného mostu či silnice mohli radovat jinde, se Michaelu Canovovi příliš nehodil do jeho mediálního divadélka.
Ze stejných důvodů asi nedokáže nenáviděným představitelům kraje poděkovat. Pročtete-li si Chrastavské listy, můžete podlehnout klamavé iluzi, že veškeré opravy povodňových škod proběhly v režii místního úřadu a statutární zástupci kraje společně se silničáři nedělali v Chrastavě zhola nic. Tedy kromě toho, že jim starosta Canov přidělil roli statistů pro fotografie do místního plátku. Kdo je investorem oprav a z jakých peněz byla například rekonstrukce ulice Pobřežní a mostu u chrastavského autobusového nádraží zaplaceny, se čtenář Chrastavských listů nedozví. Kde končí informační omezenost a začíná politická propaganda? Možná to neví ani pan starosta a pro Parlamentní listy tvrdí, že kraj zde nic neopravil. A to je nehorázná lež.
Nejvíc mě šokuje s jakou lehkostí pan Canov zapomněl na stavby, které jsme od září do listopadu 2011 za přítomnosti médií společně otevírali. Naštěstí existují starostové, jako například starosta Hamru na Jezeře Milan Dvořák, který na webových stránkách obce poděkoval za včasné dokončení a za perfektní spolupráci investorovi opravy mostu v Břevništi - Libereckému kraji zastoupeném Krajskou správou silnic LK. Podobnou obyčejnou lidskou slušnost od vedení hnutí Starostové pro Liberecký kraj ale nečekejme.
