Při počáteční euforii nějak začala transformace od všelidového vlastnictví k jakési formě divokého kapitalismu. Experimenty s kupónovou privatizací, jakkoliv dobře míněné, vedly ke koncentraci vlastnictví nikoliv v rukou obyvatel, jak bylo původně plánováno, nýbrž v rukou úzké skupiny zakladatelů fondů. Z nich vznikly různě úspěšnými formami útěku před právníky dnešní miliardáři - mezi nimi i zkrachovalí, jako Viktor Kožený.

Občané, dodneška málo sebevědomí ve vystupování vůči svým voleným zástupcům, si nedokázali vynutit jasné stanovisko politických stran o tom, jak a kam bude země směřovat, jakými formami, a jak se bude toto směřování hlídat. Výsledkem je směsice politických stran - jedna hlásá kapitalismus bez přívlastků (reálně korupční), jiná předstírá ekologické a sociálně tržní hospodářství, které se v praxi projevuje stejným kapitalismem jen okořeněným občasnými populistickými výdaji na dluh ze státního rozpočtu, provázená příchutí pseudoekologické šikany, další politická strana hlásá „bez nás to nejde“, my musíme být u koryta vždy - až do minulých voleb. Nikdo nepředložil jasnou, konkrétní vizi s jasnými pravidly a nepředložil ji občanům k dosažení férového konsenzu.

Ve světle dnešní krize vyniká zvláště srovnání toho, kde byla na konci druhé světové války Amerika - nejmocnější, nejbohatší, dominující celému světu a v jakém stavu bylo Německo - fyzicky, morálně, hospodářsky doslova v troskách - a kde jsou tyto státy dnes. Amerika je po uši zadlužená, podstatnou část jejích dluhů drží Čína, neschopná politické akce, a neustále podniká různá nesmírně drahá vojenská dobrodružství s konzistentně stejným výsledkem - Vietnam, Afghánistán, Irák. Naproti tomu liberálními ekonomy zatracované Německo je dnes zemí s fungující průmyslovou základnou, s vysokou hladinou mezd a sociálního zabezpečení. Přesto je globálně konkurenceschopné a nedobrovolně se stává financiérem celé zadlužené Evropy. Je to tak díky onomu vysmívanému modelu sociálně tržní ekonomiky, ovšem v pojetí Ludwiga Erharda, nikoliv Vladimíra Špidly nebo Jiřího Paroubka. Heslo „Blahobyt pro všechny“ není jen pustou frází, nýbrž má jasná pravidla.

Model německé sociálně tržní ekonomiky, kterou přijalo také Rakousko, je založen na pevných pravidlech - tzv. Ordnungspolitik, jejímž cílem je vytvářet právní a institucionální rámec pro tržní procesy a pro korekce selhání trhu, a tzv. Prozesspolitik, jejímž cílem je vytvářet stabilní prostředí tzv. „magického čtyřúhelníku“ - tedy čtyři hlavní úkoly: vysoká zaměstnanost - stabilní cenová hladina - vyrovnaná zahraniční obchodní bilance - přiměřený a udržitelný růst. Jako nástroje k dosahování těchto cílů používá přerozdělování příjmů a majetku, jednání o kolektivních smlouvách a pracovní a sociální zákonodárství. Tento model byl přijat jako základ fungování hospodářské politiky a je respektován všemi rozhodujícími politickými stranami. Mimo jiné působí značně proticyklicky. Hospodářské krize nebyly v Německu od konce války nikdy tak hluboké jako v jiných zemích. Současně vede nikoliv k překotnému, zato však dlouhodobému a vytrvalému hospodářskému růstu. Občan také oceňuje, že se jej vláda nesnaží okrádat inflační daní, tj. tištěním peněz (v dnešní elektronické formě nazývané kvantitativním uvolňováním).

Bylo by velmi žádoucí zahájit u nás dialog o tom, jaký hospodářský systém u nás chceme mít. Zatím se zdá, že občané, jak dávají najevo v průzkumech veřejného mínění, si přejí něco podstatně odlišného od toho, co dostávají. Německý model jistě stojí přinejmenším za důkladnou analýzu a zcela určitě by měl být brán v úvahu při formování naší hospodářské politiky - a to nikoliv proto, že pochází od sousedů, ale proto, že funguje a přináší blahobyt pro velkou většinu společnosti.


Aleš Šatánek