PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

  • KSČM
  • Plzeňský kraj
  • krajský zastupitel
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,63. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

02.09.2022 11:04:11

Polsko žádá válečné reparace od Německa! A co my?

Polsko žádá válečné reparace od Německa! A co my?

Příspěvek popisuje odlišné přístupy ČR a Polska k vymáhání válečných reparací na Německu a marný sněmovní boj bývalého poslance Jiřího Valenty (KSČM, 2013-2021) za oprávněné nároky českých občanů.

1.9.2022 - Varšava: Polsko se rozhodlo oficiálně žádat po Německu reparace za škody způsobené nacistickou okupací za druhé světové války. Dnes, v den 83. výročí začátku druhé světové války, to oznámil Jaroslaw Kaczyński, šéf hlavní vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). Varšava odhaduje, že škody způsobené tehdejším nacistickým režimem činí 6,2 bilionu zlotých (zhruba 32 bilionů korun). Německé ministerstvo zahraničí zopakovalo, že otázku reparací považuje za uzavřenou.

"K částce jsme došli pomocí té nejomezenější, nejkonzervativnější metody a bylo by tedy možné ji zvýšit," uvedl Kaczyński, který je považován za nejvlivnějšího muže polské politiky. "To je částka, kterou německé hospodářství unese," řekl také během vystoupení na Královském zámku ve Varšavě. Proces získání reparací podle něj bude "dlouhý" a obtížný".

Asi šest milionů polských občanů, včetně tří milionů polských Židů, za války zahynulo. Varšava byla srovnána se zemí po povstání v roce 1944, během kterého přišlo o život asi 200.000 civilistů.

Německo je jedním z největších obchodních partnerů Polska a spojencem v Evropské unii a NATO. Bojovný postoj, který PiS vůči Německu zaujímá, ochladil vzájemné vztahy obou zemí, píše agentura Reuters. Jejich zhoršení přinesla i ruská invaze na Ukrajinu z letošního února a související kritika závislosti Berlína na ruském plynu a jeho pomalé pomoci Kyjevu.

PiS oživilo výzvy k odškodnění po převzetí moci v roce 2015. V roce 2019 poslanec strany Arkadiusz Mularczyk odhadoval, že Německo Polsku dluží přes 850 miliard dolarů (tehdy 19,6 bilionu korun), Varšava ale tehdy žádný oficiální požadavek nevznesla. Mularczyk stál v čele parlamentní komise, jejímž úkolem bylo vypracovat odhad výše odškodnění za válečné ztráty v Polsku. Na posudku se podílely asi tři desítky odborníků, mezi nimi historici, ekonomové a znalci trhu s nemovitostmi.

A jak jsme na to my, Česká republika?

Velice špatně!  Předchozí Babišova vláda můj tehdy poslanecký pokus o nápravu této historické nepravosti a obrovské křivdy shodila úplně ze stolu. A vláda premiéra Fialy je na tom úplně stejně. Morálka a vlastenectví chybí v naší zemi úzkostně mnoho let. Čeští občané a jejich oprávněné nároky v podstatě nikoho nezajímají, snad jen tehdy, když by mohli mít z toho zodpovědní politici sami nějaký benefit.

Pro bližší orientaci v problému, a též jakýsi popis mého marného sněmovního boje bych  vřele doporučoval si přečíst následující řádky. Jedná se o autentický přepis sněmovních stenozáznamů.

Interpelace na předsedu vlády ČR  - Andreje Babiše (ANO 2011)

Poslanec Jiří Valenta:   13.9.2018 

Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane předsedo vlády, Polsko v nedávných dnech vyčíslilo Německu škody, které mu byly způsobeny druhou světovou válkou. Tento účet zohledňuje nejen smrt 5 163 000 Poláků, z čehož bylo 90 % Židů, ale také škody ve městech, které způsobila, napáchala německá armáda. V přepočtu se jedná o požadavek ve výši 312 mld. korun. Polská komise již začala připravovat podklady pro jeho faktické vymáhání. Polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz dokonce označil takovouto náhradu za svoji prioritu, a to bez ohledu na fakt, že Německo je v dnešní době pro jeho zemi klíčovým partnerem, s nímž je nutno mít přátelské, ale současně zcela jistě i historicky korektní vztahy.

Ptám se vás: A co na to Česká republika? Ve znaleckém posudku Leopolda Chmely z roku 1945 se uvádí, že německá okupace způsobila Československu škody ve výši 430 mld. korun. Z toho např. na měně 135 mld., na zemědělství 45 mld., v židovském majetku 30 mld. nebo 43 mld. v rámci vojenských škod. Počet lidských obětí činil zhruba 365 tisíc.

Tvrzení kohokoliv, že Česko-německou deklarací z roku 1997, kde se Česká republika i Německo zavázaly nevznášet proti sobě majetkové nároky a požadavky, tudíž vyžadovat i reparace, je podle mnohých významných odborníků na právo irelevantní. Naše právní nároky prostě stále platí, což svého času potvrdil pro Právo mj. i ústavní právník profesor Václav Pavlíček, známý to odborník na tzv. Benešovy dekrety. Děkuji vám za odpověď. 

Předseda vlády ČR Andrej Babiš:

Chápu, že to je zajímavé téma. Chci jenom zopakovat, že co se týká Polska, podle našeho názoru Polsko nemá reálnou šanci od Německa ty reparace vymoci, protože nemůže své nároky uplatnit před žádným mezinárodním soudem. Je to nějaká politika. Podle části III. odst. 2 Postupimské dohody se Sovětským svazem se zavazuje, že ze svého vlastního reparačního podílu uspokojí reparační nároky Polska. Postupimská dohoda tedy žádné samostatné reparační nároky Polsku nepřiznala, resp. implicitně vyloučila. Na Postupimskou dohodu totiž navazovala dvoustranná dohoda mezi Sovětským svazem a Polskem ze dne 16. 8. 1945 o náhradě škod způsobených německou okupací, podle které se Sovětský svaz vzdal svých nároků na veškerý německý majetek na celém polském území a dále stanovil pro Polsko podíl 15 % ze svých reparací.

Polsko na rozdíl od Československa není smluvní stranou Pařížské dohody o reparacích od Německa, podepsané 14. ledna 1946. Polská studie neuvádí přesvědčivé mezinárodní argumenty pro neplatnost prohlášení polské rady ministrů vlády ze dne 23. 8. 1953, kterým se Polsko výslovně vzdalo svých reparačních nároků vůči NDR nebo Německu. Polská studie byla vydána analytickou kanceláří Sejmu pod názvem Právní stanovisko o možnosti Polska požadovat náhradu od Německa v souvislosti s mezinárodními smlouvami za škody utrpěné během druhé světové války. Takže se jedná o iniciativu Sejmu.

My s nimi o tom samozřejmě můžeme diskutovat, ale ta studie samozřejmě říká, že Polsko je oprávněno požadovat náhradu válečných škod, ale samozřejmě my jsme v roce 1997, jak jste mluvil o té deklaraci, prohlásili, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, 1997, tak je potřeba se zeptat těch, kteří to tehdy podepsali, jak k tomu přistupovali, a že křivdy spáchané v minulosti nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. V tomto duchu strany postupují.

Poválečné uspořádání Evropy má samozřejmě hodnotu, a asi těžko, asi byste to nechtěli zpochybňovat. Ale v případě, že máte pocit, že tomu tak není, tak samozřejmě jako poslanec můžete určitě navrhnout takové opatření. My jsme... ty nároky byly ve výši 306 miliard vyjádřeno v dobové měně. Ze strany Německa bylo vyplaceno 230 miliard, nebo milionů, to teď nevím přesně. Milionů.

Pokud máte nějaký nápad, který obstojí i mezinárodně a právně, tak ho klidně můžete předložit. Ale v této chvíli naše vláda toto neřeší. A ten přístup, resp. to, co říká Polsko, považuji spíš za politikum než za reálnou možnost dostat peníze.

Poslanec Jiří Valenta: Snad to stačím za minutu. Pane premiére, víte možná dobře, že dlouhodobou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Ale po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení znamená, že jsou reparace nadobro smeteny ze stolu. Ovšem stanovisko Spojených států bylo úplně jiné. Podle právníků Ministerstva zahraniční Spojených států mlčení prostě jen znamenalo, že se o reparacích teprve bude jednat v budoucnosti. Reparace může nadobro vyloučit jen mírová smlouva s Německem s příslušným ustanovením, ale taková tady prostě není.

Máte pravdu, na takovouto interpelaci je to poměrně omezený čas, omezený prostor. Budu se snažit v bodě odmítnuté poslanecké interpelace toto téma s vámi ještě jednou otevřít a posléze navrhnout nějaké příslušné usnesení za tuto Sněmovnu, které potom budeme řešit i s vámi. Děkuji.

 Předseda vlády ČR Andrej Babiš:

Myslím si, že každý poslanec je svobodný navrhnout cokoli, a určitě když to navrhnete konkrétně, tak to určitě podrobíme právní analýze. Já nemám problém o tom debatovat. Tato problematika určitě nebyla za stávající vlády řešena, ale pokud vy jste přesvědčen, že to má nějaké řešení, tak o tom budeme diskutovat.

v   

Interpelace na předsedu vlády ČR  - Andreje Babiše (ANO 2011)

Poslanec Jiří Valenta:  31.1.2019 

Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové vlády a zejména vážený pane premiére, samozřejmě nejprve bych vám rád poděkoval, že po domluvě s vaším sekretariátem jste dnes dorazil a mohu tak svoji interpelaci, kterou zde mám již několik měsíců, přednést.

Dovolte mi, abych začal poměrně obecně. Válečné reparace, tedy odškodné placené po válce poraženým státem vítěznému státu či vítězným státům ať již ve formě peněžité, či nepeněžité, bývají vždy jakousi nedostatečnou kompenzací za útrapy, strasti, oběti či škody způsobené nepřítelem. Přesto takto nedokonalým a nedostatečným nástrojem, který nemůže postihnout všechny způsobené újmy, neboť například lidský život se finančně vyvážit nedá, je obrovskou ostudou každé politické reprezentace, v tomto případě české, když na zcela oprávněné, a dokonce právně uznané odškodnění ve své činnosti a aktivitách rezignuje a k obhajobě takovéto ignorace ještě používá falešná či úmyslně neúplná fakta a argumenty.

V této souvislosti se můžeme ptát: Kde je otázka reparací za škody z druhé světové války právě nyní také frekventována? Asi všichni víte, že zřejmě nejvíce v Polsku a v Řecku. Ale naší vládě je to lhostejno. Stačí se přece stále odvolávat na Česko-německou deklaraci, k jejíž právní irelevanci se také dostanu.

Dámy a pánové, jen pro vaši informaci, řecký účetní dvůr, obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu v České republice, vyčíslil válečné škody v této helénské zemi na 309,5 miliardy eur, což je 7 750 miliard korun. K tomu řecká vláda tvrdí, že by s těmito penězi nejspíše nikdy nespadla do hospodářské krize. Ovšem o tomto vyjádření si samozřejmě můžeme myslet své.

Ani sousední Polsko se odškodnění nikdy nezřeklo. Ti, kteří si to myslí, ti se mýlí, sdělil před rokem Sejmu předseda vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński, nejvlivnější to polský politik. Lidské i materiální ztráty, které Polsku způsobili nacisté a také Němci, vyčíslila analýza Sejmu na 248 miliard zlotých. To je pro změnu 1 490 miliard korun. Polský prezident Duda k tomu uvedl, že se Polsko svého nároku nikdy nevzdá a Německo zaplatit musí.

A přesně takový postoj by měli v případě skutečné obhajoby práv naší země a jejich občanů zaujmout i někteří političtí představitelé, alespoň dle mého názoru. Na rozdíl od Polska mělo být Československo za válečné škody odškodněno od západního Německa. Jistě víte, že se jednalo o státní a politický celek s německým označením Bundesrepublik Deutschland.

Vláda v Praze vyčíslila reparační nároky na 306 miliard československých korun vyjádřeno v dobové měně. Dostali jsme ale pouhých a velice směšných 230 milionů korun československých. Když budeme hodně vstřícní, můžeme k této částce ještě přičíst platby z Německa provedené v šedesátých letech jako odškodnění obětem lékařských pokusů a nuceně nasazených. Ale na více než na čtyři procenta úhrady platných československých nároků se nemůžeme dostat. Opakuji, z oprávněných nároků byla uhrazena pouhá čtyři procenta, což je skutečně tristním faktem nejen historicky, ale zároveň i vzkazem do budoucna, že vraždit, krást, ničit a loupit je vlastně v pořádku. Protože žádná spravedlnost není. A tak se nedivme, že viník se najednou začal cítit ještě poškozeným, a proto například i landsmanšaft zkouší, co vydržíme. A nemůžeme si nalhávat, že někteří čeští politici tomuto veletoči nenapomohli a nenapomáhají. Jmenovat raději nebudu, ale všichni dobře víme, o koho se jedná.

Vážený pane premiére, dámy a pánové, vítězné spojenecké mocnosti, Anglie, Spojené státy a Sovětský svaz, se zabývaly reparacemi již na krymské konferenci, která se konala počátkem února roku 1945. V přijatém protokolu v části pět, jež pojednávala o reparacích, je uvedeno: "Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války." Protokol dále pokračoval ustanovením o formách vymáhání reparací na Německu. Reparacemi se léta již zabývala i postupimská konference. V oficiálním protokolu v části III je ustanovení o německých reparacích. Říká se zde mj: "V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ" - zdůrazňuji, německý národ - "nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo dohody o reparacích..." Takže jestli např. kolega Kalousek, ale i jiní, se při kočkování s kolegou Okamurou v minulém týdnu, kdy jsem se bohužel účastnil zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku, rozhodl ve víře vrchovaté, že předseda SPD označil za válečné viníky Němce, a nikoliv nacisty, tak se do velké míry plete. Ostatně i poválečné projevy prezidenta Beneše vyřčené v přímém dobovém kontextu stylizují do pozice hlavního viníka Němce, nejen nacisty, kteří velkou většinou přistoupili na total krieg.

O škodách, které Němci způsobili nejen nám, se jednalo ale i jinde. Problematiku řešil např. i norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z Československa bylo deportováno do Německa 750 tis. československých občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení země 15. března 1939 se obvinění zmocnili velkých zásob surovin a potravin. Odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny československé valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,5 mil. liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky. Vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek... Tak zní názor spojenců, nikoliv tedy názor můj, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa - a to jsem citoval z příspěvku prof. dr. Pavlíčka, CSc., který toto uváděl např. v Právu.

Válečné škody Československé republiky oznámené úřadu IARA, což byl Mezispojenecký reparační úřad, činily 19,5 mld. dolarů a byly přepočteny podle kupní síly v roce 1938 v poměru 15,79 korun československé za 1 dolar. Mimo jiné hodnota konfiskovaného německého majetku takovéto výše nedosahovala, a proto některé požadavky organizací sudetských Němců nejsou oprávněné ani z hlediska ekonomického. Právní hledisko připojím za moment.

Často registrovaný argumentační faul, že se obě strany, tedy Česká republika a Německo, podle části textu písemné odpovědi pana premiéra Babiše, dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti, v sobě skrývá podle mého názoru mimořádně nebezpečnou relativizaci válečného utrpení a z poškozené strany Československa, jeho občanů, uměle vytváří jakéhosi spoluviníka války, a to je zcela nepřijatelné. Musíme si uvědomit, že korektní sousedské vztahy obou zemí mohou být realizovány pouze tehdy, kdy oprávněné a dokonce mezinárodně uznané pohledávky budou mezi nimi vyrovnány. Až potom může být udělána tlustá čára za temnou minulostí, která měla v průběhu totalitní války vedené Německem vyústit v genocidu českého národa, v lepším případě odsunutí jeho příslušníků kamsi na východ a u pečlivě rasově vybraných osob poněmčení. A podotýkám, že je pro mne v tomto ohledu zcela irelevantní, že také významná část mé rodiny odešla po druhé světové válce do západní části Německa - otčím byl Němec a moje matka dlouhodobě žila v německém Augsburgu. Ale složil jsem zde poslanecký slib a spravedlnost a zájmy své země musím hájit, bohužel i na rozdíl od české vlády, a to bezezbytku. I proto se z tohoto místa ptám, kde je nyní v ohledu historické spravedlnosti ta stále proklamovaná a také štědře finančně živená kolektivní paměť našeho národa? Neobjevuje se již jen ve formě štvavých antivlasteneckých vyjadřování některých skoro až obskurních institucí, zejména neziskového typu? Co Úřad pro studium totalitních režimů, kde jsou jeho výstupy? Nescvrkla se některým šikovně pouze na dobu mezi lety 1948 až 1989 jejich paměť? Scvrkla. A dobře víme, komu a komu za to náš stát ještě královsky platí, ale to je zase na jiné téma.

Zpět k válečným reparacím. Willy Brandt v 70. letech v Praze námi nárokované reparace slíbil, ovšem podmínil je sjednocením Německa s odůvodněním, že přece západní Německo nebude platit i za Německo východní. I tato podmínka byla následně splněna. Hans-Dietrich Genscher také přislíbil reparační nároky zaplatit, prý po sjednocení Německa se sejdeme a rychle dohodneme. Ale když k tomu mělo reálně dojít, němečtí představitelé raději šikovně využili nástroj v podobě českému národu odrodilého Václava Havla a některých jeho šikovných kolegů k sepsání a signaci jakéhosi odpouštěcího dokumentu, o kterém jsem již hovořil, který ale bohužel pro ně nesplňuje právní náležitosti mírové smlouvy, která by válečné reparace de iure poražené zemi odpustila. Po uzavření smlouvy 2 + 4 předcházející sjednocení Německa jeho politická reprezentace předstírala, že mlčení o válečných reparacích znamená, že tyto jsou již navždy smeteny ze stolu. Ovšem dokonce i podle právníků Ministerstva zahraničí USA mlčení Němců - a teď cituji - prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti. Prof. Václav Pavlíček, o kterém jsem se již zmiňoval, významný odborník na tuto problematiku, tvrdí, že naše nároky můžeme stále kdykoli položit na jednací stůl. A proč to tedy neuděláme? A neuděláme to zrovna nyní, když je Německo již po několik let - pan Kalousek, kritik reparací, říkal při schvalování státního rozpočtu, myslím, čtyři roky - ve významném rozpočtovém přebytku a nejspíše by pro něj ani nebyl problém alespoň něco z dlužné částky uhradit? Co takhle potom z toho přidat důchodcům či jiným potřebným, kterých není u nás zrovna málo? Naší zemi však chybí vlastenecká odvaha jejích představitelů, přičemž stálé odvolávání se na tu setrvale zmiňovanou Česko-německou deklaraci z roku 1997 je již více než trapné.

Reparační nároky zakotvené v Pařížské reparační smlouvě, prosím pěkně, pane premiére, stále trvají. Konkrétně se mělo ke konci války v našem případě jednat o 4,5 % z německého průmyslového majetku a 3 % z majetku německého v cizině. A jestli by chtěl někdo z našich nároků účelově odepsat sumu za zkonfiskovaný sudetský majetek, měl by si tuto smlouvu z roku 1945 pořádně nastudovat. Zde je v paragrafu A mj. uvedeno, že my, Československo - a teď cituji - jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou, a také že konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích... Ovšem toto ustanovení se odškodnění za zabavený sudetoněmecký majetek rozhodně netýká, protože již v dalším paragrafu D se přesně specifikuje: Při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací... Proto, pane premiére, ani z pseudonároků odsunutých sudetských Němců strach mít nemusíte, jestli tedy uznáváte mezinárodní právo - a já se osobně domnívám, že ho uznáváte. Z uvedeného ustanovení přece jasně vyplývá, že konfiskace německého majetku, tedy i majetku sudetských Němců, byla pro naši zemi jako signatárního státu Pařížské reparační dohody povinná. Podtrhuji to slovo povinná, aby nedošlo ze strany některých proněmecky orientovaných znovu k mýlce. Dámy a pánové, znovu pro všechny opakuji, že jde o částku 3,5 bilionu korun dnešní měny, přičemž Slovenská republika má přirozeně právo na její poměrný díl, a také to, že o úhradě válečných reparací rozhodly hlavní vítězné mocnosti, takže, prosím, nejedná se o žádný český nacionalistický plezír.

Nyní bych si dovolil přejít přímo k písemné odpovědi pana předsedy vlády Babiše. Pozornost odvádějící komentáře týkající se polských nároků si dovolím ve svém vystoupení dát stranou, neboť pro samotný smysl mé iniciativy mají jen ilustrativní význam.

Pan předseda vlády mi ve své odpovědi např. napsal: Česká vláda nepovažuje otázku vymáhání reparací za aktuální... Ptám se, kdy jindy, když ne teď v době velkého hospodářského rozmachu Německa? Podotýkám, že hospodářský přebytek Německa dosáhl v minulém roce v kurzovém přepočtu skoro k hranici 100 mld. korun.

A dále mi předseda vlády píše: Poválečné uspořádání Evropy má velkou hodnotu a nemělo by být zpochybňováno... Autor této odpovědi - nevím, kdo to byl, jestli pan Andrej Babiš osobně, si bohužel odpovídá na otázku, kterou jsem mu nikdy nepoložil, a úmyslně tak odvádí pozornost od samého merita věci. Každému je přece jasné, že v rámci požadavků na válečné reparace o zpochybňování tzv. dalšího poválečného uspořádání vůbec nejde, spíše naopak, jde o jeho potvrzení a konzervaci. Jedná se mi o to, a znova podtrhávám, o spravedlivou kompenzaci za všemožná válečná příkoří způsobená Němci, nad kterými nelze jen tak mávnout rukou.




Na závěr svého vystoupení ještě připomínám platný zákon č. 150/1947 Sb., který má název dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata. Ten, jak jsem uvedl, stále platí. A zmiňovaná smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1997 nemohla tento stav změnit. Ten mohla právně narovnat jen mírová konference a uzavření příslušné mírové smlouvy s Německem, která by obsahovala i příslušnou reparační tečku. A k té nikdy nedošlo.

Pane premiére, vy zcela jistě dobře víte, že právo, které dlouhodobě nikdo neuplatňuje, oslabuje svoji váhu. A v tomto případě jde někomu o čas především. Apeluji na vás jménem mnoha válkou postižených českých občanů a jejich potomků a současně vás prosím, neřiďte se v tomto ohledu názory popíračů, ale ani odkladačů spravedlnosti a respektujte stále platné právní normy. Svým jasným postojem pomozte daný stav brzdící další rozvoj korektních česko-německých vztahů obrátit v očekávaný prospěch obou našich národů, a to na platformě jednání rovného s rovným.

S vaší písemnou odpovědí, plnou bázlivého kličkování, odvádění pozornosti, podloženou podle mnohých odborníků dokonce i ne zcela správnými fakty, tedy skutečně souhlasit nemohu a ctihodné Sněmovně ji také navrhuji odmítnout.

A na úplně samý závěr bych se vás ještě rád zeptal, zda vám odpověď na moji písemnou interpelaci psal někdo, kdo píše odpovědi na interpelace i na Ministerstvu zahraničí. Dostala se mi totiž do rukou odpověď pana ministra Petříčka na interpelaci pana Kobzy a shodují se v ní s tou vaší odpovědí celé dlouhé odstavce, a to doslova. Tak alespoň v tom že jste v koalici jednotní. Prosím ale, opisujte od sebe jen dobré věci. Děkuji.

  

Předseda vlády ČR Andrej Babiš:

 Děkuju za slovo. Pane poslanče, samozřejmě že to psali úředníci. Snad si nemyslíte, že jsem to psal. Já to nestačím ani číst. Denně chodí stovky mailů a stovky dopisů. Takže to psali, ano. Kombinace Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva spravedlnosti.

A my jsme - kolik je to vlastně - 74 let od konce války, tak já vám rozumím. Já vám tady samozřejmě přečtu to stanovisko, když vám tedy nestačí, že vám píšu, tedy já to podepisuji, úředník to napíše. A teď to přečtu.

Československá republika se jako účastník protiněmecké koalice v souladu se závěry Postupimské dohody v roce 1945 podílela na sjednání Pařížské dohody o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata ze dne 21. prosince 1945. Česká republika je smluvní stranou Pařížské dohody a stala se její smluvní stranou v roce 1946 a Česká republika převzala práva a závazky vyplývající z dohody na základě sukcese. Česká republika se svých reparačních nároků vůči Německu nikdy formálně nevzdala, na čemž nic nemění ani právně nezávazná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.

Pokud jde o vzájemnou částečnou kompenzaci škod v části I článek 6 odstavec a) Pařížské dohody, je stanoveno, že každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo jím bude disponovat způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích. Tento v uvozovkách německý nepřátelský majetek však podle stanoviska československé vlády nezahrnoval majetek sudetských Němců zabavený v rámci a důsledku jejich odsunu, což plyne z odstavce d) uvedené v odstavci 6 části Pařížské dohody.

Objektivní mezinárodněpolitické skutečnosti po druhé světové válce zabránily realizaci plateb v rámci německých válečných reparací nad rámec plateb do té doby poskytnutých, a to mimo jiné proto, že Československo a Spolková republika Německo spolu do roku 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak Česká republika a Spolková republika Německo na politické úrovni dohodly v právně nezávazné Česko-německé deklaraci z roku 1997, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že oba státy nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti.

Takže tohle je z roku 1997. V tomhle duchu obě strany důsledně postupují.

Ministerstvo zahraničních věcí bohužel nemá k dispozici dostatek informací k tomu, aby mohlo provést kvalifikovanou komparaci právního stavu týkajícího se válečných reparací ve vztahu ke všem dalším dotčeným evropským státům. Výše československých reparačních nároků činila 306 miliard korun československých, vyjádřeno v dobové měně. Ze strany Německa bylo Československu z tohoto nároku vyplaceno jen 230 miliard. Je ale skutečností, že Německo mimo tohoto reparačního plnění poskytovalo a stále ještě poskytuje další platby odškodnění obětem lékařských pokusů v 60. letech, platby obětem nacismu a nuceně nasazeným nedávné doby, které významně navýšily částku vyplacenou Československu z titulu reparačních a dalších nároků. Tato diskrepance mezi reparačními nároky a skutečně získanými prostředky reálným plněním nevyvstala jenom u Československa, ale i u všech dalších zemí, včetně těch západoevropských.

Pokud jde o způsob, jakým by mohly být případně tyto reparační nároky vůči Německu uplatněny a prosazeny, pro Českou republiku neexistuje mezinárodní orgán pro řešení sporů, který by se touto záležitostí byl oprávněn zabývat bez souhlasu Německa. To znamená, Mezinárodní soudní dvůr OSN nemá v tomto případě jurisdikci. A při případném vznesení nároku by však bylo možno očekávat, že německá strana by argumentovala tím, že Československá republika, nebo Česká republika již uspokojila své reparační nároky z majetku, jejž na našem území zanechali sudetští Němci. Především je ale třeba poukázat na to, že poválečné uspořádání Evropy má zásadní hodnotu pro celou Evropu a nemělo by být asi zpochybňováno.

My samozřejmě, pokud, pane poslanče, vy mátě nějakou kuchařku, jak bychom měli postupovat, tak určitě experti Ministerstva zahraničních věcí nebo spravedlnosti budou rádi, pokud nám nějak poradíte, jak postupovat reálně a s nějakou právní analýzou, která samozřejmě může mít i nějaký výsledek.

A samozřejmě to porovnání s polskou situací je jiné, protože Polsko na rozdíl od Československa není smluvní stranou Pařížské dohody o reparacích od Německa podepsané 14. ledna 1946. A ta polská studie neuvádí přesvědčivé mezinárodněprávní argumenty pro neplatnost prohlášení polské rady ministrů ze dne 23. srpna 1953, kterým se Polsko výslovně vzdalo svých reparačních nároků vůči NDR, resp. Německům. Co se týče údajného rozporu tohoto jednostranného aktu Polska s polským vnitrostátním právem, je protiústavnost, tak tento důvod není z hlediska mezinárodního práva relevantní. Validní není ani argument, že bylo učiněno jen ve vztahu k NDR nebo pro státy východního bloku. Tehdy byla NDR zástupcem celého Německa. Polská studie se nezabývá otázkou, jak by měly být polské reparační nároky vůči Německu uplatněny a prosazeny.

Je proto důležité doplnit, že Německo i Polsko přijalo obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora podle článku 36 odstavec 2 jeho statutu s tím, že akceptuje jurisdikci tohoto soudu overall disputes arising after the present declaration with regard to situation or facts subsequent to this date. Polsko se tedy nemůže úspěšně domáhat svých nároků žalobou proti Německu před Mezinárodním soudním dvorem, který by pro takovou žalobu nebyl příslušný, aby se jí tento soud mohl zabývat. Německo by s tím muselo vysloveně souhlasit, což určitě není reálné. Jenom možnosti Polska k prosazení reparačních nároků jsou tak přímá politická jednání s Německem. Pokud samozřejmě z vaší strany máte nějakou kuchařku, jak to reálně řešit s nějakou objektivní právní analýzou do úspěšného konce, tak určitě my se rádi s ní obeznámíme. Děkuji.

Poslanec Jiří Valenta:

Děkuji za odpověď, pane předsedo vlády. Jak jsem zdůraznil, ta moje úvodní zpráva, to vystoupení bylo dlouhé proto, že jsem tam hodně rozebíral vaši písemnou odpověď, se kterou jsem nesouhlasil. Proto jsem nechtěl a neusiloval o to, abyste vy mi to teď četl znova. Jasně jsem tam podtrhl, že mě nezajímají Poláci. Mě zajímá Česká republika, za kterou jsem byl zvolen do Poslanecké sněmovny. Je to pouze ilustrativní. Ilustrativně jsem to tam zmínil, že i Polsko chce vymáhat válečné reparace.

Říkal jste, že plnění ze strany Německa stále probíhá, ale já jsem vám jasně zdokladoval, že placení za lékařské pokusy prováděné na druhé světové války a i odškodnění lidem, kteří pracovali ve vojenském průmyslu v Německu - Čechů a Slováků - dosahuje pouze minimální hranice. Ta diskrepance, o které jste hovořil, je celých 96 procent. To znamená, že byla vyplacena 4 procenta, více ani náhodou, a 96 procent nám od Německa ještě chybí.

A poslední věc. Hovořil jste o jakési kuchařce. Víte, až já budu předsedou vlády, já tu kuchařku mít budu. A to samé teď čekám od vás. Protože vy jste tam od toho, abyste tu kuchařku vytvořil a prosazoval v ní zájmy české společnosti. Děkuji.

Poslanec Jiří Valenta:

Já už jsem to v rámci té své interpelace jednou řekl, ale oficiálně ještě jednou. Žádám Sněmovnu, aby s vyjádřenou odpovědí pana premiéra Andreje Babiše poslanci Jiřímu Valentovi vyjádřila nesouhlas.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama