Jsme opravdu zvláštní národ. Jako největší událost našich dějin oslavujeme husitské války. Ve skutečnosti to byla ale občanská válka, která zpustošila celou zemi a nadobro vyřadila Království české z hlavních mocností v Evropě. Tak, jako se stále vracíme k Bílé hoře, bitvě, jejíž výsledkem byla, řečeno s Václavem Klausem, spíše nevýhra.
Naproti tomu jsme měli jednoho z největší vojevůdců 19. století, Václava Josefa Radeckého z Radče, na kterého zapomínáme, anžto sloužil císaři pánu. Což ovšem v jeho době dělali všichni Češi, neboť Československé republika, jak známo, vznikla teprve sto let poté.
Oslavujeme vznik České republiky, což ovšem nebyla událost, kdy jsme se bojem osvobodili z nějaké poroby, nýbrž když jsme se rozešli se Slovenskou republikou. Je to zvláštní, zatímco ostatní národy oslavují spojení, my oslavujeme okamžik, který znamenal pouze rozvod a kterým jsme se zcvrkli na nejmenší státní území po tisíci letech.
Němci, Italové, Američané, Britové a další slaví sjednocení své země. My ovšem slavíme pravý opak. Jak říkával můj otec, jsme malý, ale podařený národ.
Samozřejmě, jako všechno v dějinách, rozdělení Československa má své výhody i stinné stránky. Jediná opravdová výhoda, kterou vidím je, že jsme ztratili vzájemné předsudky a komplexy, které byly jak na České, tak na Slovenské straně. Slováci si už nemyslí, že se k nim chováme jako k mladšímu bratru a Češi už si nemohou stěžovat, že Slováci žijí z jejich peněz. To je za námi.
Ovšem jako bývalý ministr zahraničí musím říci, že dvě malé republiky mají v zahraniční politice mnohem menší vliv než jedna středně velká. A jednu věc jsem vypozoroval až v poslední době. Dokud jsme totiž byli nuceni dívat se z Prahy až do Michalovců a Slováci až do Chebu či Aše, bylo to pro obě strany velmi prospěšné. Nejsme schopni se zabývat širšími záležitostmi mimo naše malá území. Propadáme strašnému pupkozření. A to je velké neštěstí pro oba naše národy.
Zajímavé na tom také je, že jsme se rozešli, aniž bychom to chtěli. Spáchali to Václav Klaus a Vladimír Mečiar a nikoho se neptali. Oba chtěli ve svých zemích vládnout neomezeně a nepřistupovat na kompromisy. Radši rozdělili stát, než aby ustoupili. V průzkumech veřejného mínění ovšem nikdy příznivci rozdělení nepřesáhli třicet procent.
Oslava jako taková byla ale důstojná. Jak prezident, tak premiér měli dobré projevy a celkově ve Španělském sále panovala dobrá nálada. Nic proti oslavám, ale jenom se ptám proč.
