Já budu vycházet z toho, že jsem snad nějakým způsobem dokázal rekapitulovat a shrnout hlavní argumenty, které se týkají korespondenční volby, že jsem to rozdělil na ty argumenty politické a společenské, technické a ústavněprávní. Pokud vím, tam už jsem se nedostal blíže k těm ústavněprávním aspektům, což je právě ta tajnost volby, svoboda volby a osobní volba.

Co se týče tajnosti volby, vidím, že to je nejčastější téma faktických poznámek, jak to proběhlo ve středu večer a jak proběhla výměna názorů. Já jenom tedy velice stručně zrekapituluji, že se tam liší pohled na to, co je podle některých poslanců ta tajnost. Zatímco ze strany koaličních zástupců byla situace spíše zlehčována a tu tajnost spatřují pouze v anonymitě hlasujícího a toho, že ten hlas není dohledatelný...

....což si myslím, že není zásadní připomínka hnutí ANO k tomu návrhu, protože ten systém dvojích obálek a toho, že se umisťují do urny společně s těmi hlasy, které byly odevzdány prezenčně, opravdu znamená určité přerušení té informace a že dohledání konkrétního hlasujícího bude bez porušení pravidel členy té volební komise v podstatě nemožné.

Naše námitka se ale týká tajnosti ve smyslu osvobození od jakéhokoliv nátlaku při volbě formou korespondenční a tam je potřeba, chceme-li se někam dobrat v rámci diskuse, skutečně férově přiznat, že naprosté osvobození od nátlaku, vyloučení jakékoli možnosti toho, že bude někdo působit na toho hlasujícího, u jakékoliv distanční volby zkrátka nejde, ať je to volba elektronická nebo volba korespondenční. Ten problém je v absenci hlídaného kontrolovaného prostředí, ten problém je v absenci plenty. Jedině za plentou je ten volič svobodný, je tam sám a může se rozhodnout podle svého.

Byla námitka, že přece již dnes, když je ta přenosná urna, tak ta tajnost je nějakým způsobem narušena. No, máte pravdu, že už většinou, jak jsme tady my včera říkali, a předevčírem, ta hlasující babička už tedy většinou má nachystaný ten lístek, nebo ho dá do obálky a vhodí před ostatními do urny, ale přece jenom je tam v nějakém složení ta volební komise, je tam možnost třeba i těch politických subjektů se zúčastnit.

A v minulosti víme, že docházelo k určitým hraničním případům, kdy například v některých domovech pro seniory byla roznášena urna i bez vyžádání, že se tam získávaly hlasy, jestliže tam někdo měl vazbu na ten domov seniorů, ale jsou to opravdu zlomky. Někdy se to možná i šetřilo, ale neznamená to zásadní dopad na důvěryhodnost voleb jako takových. Často se uvádí jako příklad - a nejvíc - a uvádí ho i koaliční poslanci - právě korespondenční volba ve Spojených státech, a to, že se opakovala volba prezidenta v Rakousku. Já myslím, že o tom bude mluvit ještě podrobně někdo z mých dalších kolegů. Tak já jim nechci brát téma, o kterém budou mluvit.

Jenom chci připomenout, že po celou dobu, co existují korespondenční volby, tak k nějakým skandálům a aférám průběžně, malým či velkým, dochází. Zase předpokládám, že někdo z mých kolegů třeba zmíní ten v Birminghamu v roce 2004, někdo zmíní Španělsko v loňském roce, a tak bych mohl pokračovat. Zkrátka ten systém není dokonalý, to si prostě musíte říct, to si musíte přiznat.

A já bych jenom trošičku zdůraznil to, že se pohybujeme ve světě sociálních sítí, kdy všichni jsou propojeni přes internet a tady ty nové komunikační možnosti výrazně násobně zvyšují možnost toho, že se někdo pokusí s těmi volbami a s těmi hlasy nějak manipulovat. Jak jsem se dočetl v jedné studii, také nevím, jestli někdo z kolegů třeba ji nepoužije a tady vám ji nepřečte, tak zvlášť náchylné jsou k tomu uzavřené komunity. V tom Birminghamu to byla zřejmě muslimská komunita. A v podstatě sociální sítě jsou komunity, jsou to bubliny. A můžete se velice jednoduše zkontaktovat a můžete velice jednoduše, nějakým způsobem aktivně ty hlasy začít sbírat. Stejně tak korespondenční volba vždycky, vždycky bude náchylná na fenomén Family voting a vždycky bude náchylná nejenom tedy v rodinách, ale třeba i na pracovištích, na úřadech. A ne každý je takový hrdina, aby řekl svému nadřízenému - tak já si tam prostě, já si odvolím, jak chci, a já ti neukážu, jak volím, já ti nedám do ruky tu obálku. To znamená, ty jevy existují v zahraničí a s určitou mírou tolerance k tomuto jevu ty korespondenční volby fungují.

Otázka je, kde je míra? Kde je toho všeho míra a jak vlastně zní Ústava České republiky, která je v tom poměrně jasná, rigidní a jasně stanoví pravidla tajnosti, svobody a přímosti. Z debat, které se konaly i na půdě této Poslanecké sněmovny, vyplynulo jediné - abychom byli opravdu takoví ústavní puristé, abychom vyhověli ústavě, bylo by nejvhodnějším řešením upravit příslušné ustanovení, příslušný článek ústavy, který by zněl, říkám to velmi volně, nějak... způsobem, že u korespondenční volby se tyto principy použijí přiměřeně, abychom se vyhnuli případné kolizi s ústavou. Koalice ovšem nedisponuje ústavní většinou v Poslanecké sněmovně, a tak se touto cestou nevydala. A tak tady po právu sklízí kritiku od odborníků, od ústavních právníků i od nás, že ten návrh, který předkládá, má v tomto směru své velké rezervy.

Já bych možná méně vystupoval, kdyby ten návrh byl podán v rámci nějakého konsenzu, aspoň nějaké, v rámci aspoň nějaké elementární shody mezi koalicí a opozicí tak, jak to bylo, když jsme měnili ústavu kvůli pevným senátním obvodům a kvůli pevnému termínu voleb, tak jak jsme změnili nebo přijali nový zákon o správě voleb a upravili některé zákony s tím související. Tehdy jsme se dohodli. Byl to široký konsenzus, hlasovala výrazná část poslanců, tedy bohatě jsme naplnili ústavní většinu. A u takovéhoto hlasování je velmi vysoký předpoklad, že ten zákon přetrvá, že na něm bude širší shoda a že nevyvolá pnutí ve společnosti.

Způsob, který zvolila koalice, jde úplně opačným směrem. Já jsem opravdu přesvědčený, že u volebních zákonů by se tak dít nemělo. Protože aniž by došlo k nějakému zásadnímu zásahu do těch voleb tou formou, tím nátlakem, o kterém jsem mluvil, tak v lidech ta emoce, ten pocit, že něco není v pořádku, zůstane a ta důvěryhodnost voleb poklesává. A já jsem to tady včera zdůrazňoval, tohle není obyčejný zákon, nejde jenom o tu volbu dopisem. My tady s trochou přehánění, kterou si to zaslouží, řešíme demokratický systém v České republice. A tak by k tomu měl přistupovat každý, kdo na konci bude o zákonu v nějaké podobě hlasovat.

Já možná na závěr přečtu ještě nějaký článek, který právě mluví o tom, že by mělo dojít k úpravě ústavy tak, aby bylo vše naprosto právně čisté, abychom se vyhnuli potom případnému přezkumu u Ústavního soudu.

Co mě mrzí, je, že k tomuto konkrétnímu návrhu ta širší diskuse odborníků a veřejnosti neproběhla. Můžete namítat, že to vychází z těch předchozích návrhů. Ale třeba já jsem tady pořádal seminář 21. března 2022 a my jsme se bavili ještě o tom senátním návrhu. A on není úplně stejný. Teď tu máme návrh, který vychází z toho, z té části, kterou jste vyňali z nového zákona o správě voleb, protože opozice nesouhlasila. Je to tedy text, který připravilo Ministerstvo vnitra. Připravili ho úředníci, úředníci, kteří jsou stoprocentně neutrální a kteří napíšou vše podle politického zadání a nelze jim nic vytknout s tím, že samozřejmě přemýšlí nějakým způsobem. A je logické, že přemýšlí způsobem úředním a chtějí si postupy pokud možno zjednodušit a zpřehlednit pro sebe. A my jako zákonodárci jsme tu od toho, abychom se nad tím zamysleli v širší souvislosti politické a společenské. A tahle debata mi zkrátka chybí. Pár článků v denním tisku, pár vystoupení v médiích a že já už jsem jich absolvoval za ten poslední měsíc a dokonce většinou se stejnými soupeři, jako je třeba Marek Benda, tak to je fajn, že se tam potkáme, ale my se tam vůbec nedostaneme k podstatě věci. To je všecko mediální zkratka. Já jsem schopen tam říct pár základních hesel, jako je tajnost, svoboda, osobní volba a už mě ten redaktor přeruší. Já nejsem schopen tam nějakým způsobem stěžejně argumentovat. No a tak nám nezbývá v rámci Poslanecké sněmovny, abychom tady nějakým způsobem nahradili, možná i simulovali tu debatu, která měla proběhnout v širší odborné veřejnosti a v podstatě ve veřejnosti samotné

K tomu krátká odbočka, než budu pokračovat. Upozorňuju na tisk 618 - návrh poslanců hnutí ANO. Návrh o tom, aby se i o korespondenční volbě jako o klíčové otázce, která může změnit směřování České republiky, která může změnit složení Parlamentu České republiky, která může způsobit nebo ovlivnit, kdo bude vládnout v příštím volebním období a v těch dalších, kdo bude vládnout v následujících třiceti letech, tak závažná věc to je. To není jenom, že mávnete rukou, no, tak se to pošle dopisem.

My se tady opravdu bavíme o tom, že v rámci třeba velmi vyrovnaného výsledku budou tři mandáty jinak. Takže u takhle závažné věci bychom se měli dohodnout celospolečensky, měli bychom se zeptat lidí. My jsme předložili zákon o speciálním referendu, který si klade čtyři otázky, kromě přijetí eura, zrušení práva veta v rámci rozhodování orgánů Evropské unie, migračního paktu, je to právě tady korespondenční volba. Budeme tlačit na to, aby se primárně projednal návrh poslanců hnutí ANO na celostátní referendum, který tu leží už nějakou dobu, který je výsledkem osmiletého snažení, debat, hledání vyváženého kompromisu, jehož garantem je tady paní poslankyně Helena Válková, která nad tím strávila spoustu času. Je to zbytek mozaiky, který nám v české společnosti chybí.

To, že je potřebná, se teď ukázalo naprosto krystalicky v okamžiku, kdy jedna část politického spektra má většinu v dolní komoře, má většinu v horní komoře, má prezidenta, kterého podpořila v jeho volbě a prezident je nakloněn této části politického spektra a samozřejmě i ústavní soudci jsou voleni Senátem, kde převažuje tato část politického spektra.

Co pak ještě zbývá těm druhým, kromě toho, že děláme svoji práci, kontrolujeme vás, dáváme podněty, diskutujeme, děláme svoji opoziční práci, jak jenom můžeme, tak co nám zbývá, než obrátit se na toho občana, protože cítíme, že názorová většina v České republice je jinde. Speciálně - to teď odbočím - co se týče toho eura, ale i u korespondenční volby.

Buď tedy žiji ve své bublině, anebo budete muset přijmout myšlenku, že když se zeptáte lidí v České republice, budou spíše nakloněni tomu, že lidé, kteří třeba už nejsou nijak politicky, finančně, společensky, spojeni s touto zemí desítky let, tak jejich rozhodování o budoucnosti a směřování České republiky je diskutabilní. Že lidé, kteří mají vícero občanství, by zřejmě měli spíše ovlivňovat dění v zemi, kde žijí, kde jsou příslušní daňově, kde platí své daně.

To není nepřátelský argument. Já ho v těch debatách nepoužívám, protože to nepotřebuji, soustřeďuji se na ty otázky právní. Ale to, že tenhle argument zazní a zazní ještě mockrát a hlavně zazní, když půjdete mezi lidi, tak to vám můžu garantovat. My bychom se měli nějak snažit preventivně zabránit případné frustraci tady z této otázky. Případně, když se na něčem domluvíme my tady poslanci - ještě nevím, jestli bude nějaká snaha ten zákon kultivovat v druhém čtení - tak alespoň, abychom všichni řekli, dopadlo to, jak to dopadlo, ten zákon je maximum možného, prosím, věřte tomu, dělali jsme všechno pro to, aby to bylo spravedlivé.

Protože ta debata neproběhla, tak se pokusím alespoň několika svými příspěvky tady ozřejmit, jaké názory jsou přítomny ve veřejném prostoru. Samozřejmě se netajím tím, že jsem dlouhodobě kritický ke korespondenční volbě a budu se soustředit spíše na ty argumenty kritické.

Začal bych třeba velmi povedeným příspěvkem pana doktora Weigla, který měl na semináři 21. března 2022. Řekl, že v této dramatické přelomové době jsme všichni uhranuti děním na Ukrajině, děním na východě od nás. Právě tyhle dramatické krizové momenty jsou obvykle přelomovými okamžiky i pro dění ne na frontách, ale na dění v hlubokém zázemí a to je v naší zemi.

Jistě si každý vzpomene na případy, kdy právě ve stínu velkých událostí se potichu prosazují změny, kterých si veřejnost uhranutá děním někde jinde za horizontem příliš nevšimne a najednou po letech zjistíme, že všechno se bez našeho vědomí a bez naší náležité pozornosti událo v tom rámci, ve kterém se pohybujeme kolem nás. Právě korespondenční volba podle mého soudu je jedním z takových zásadních témat, které rozhodne nejen o kvalitě, ale vůbec o budoucnosti politické demokracie v naší zemi.

Bohužel tedy patřím tady, jak se dívám po sále, asi už pomalu mezi největší pamětníky. Pan poslanec Benda, který byl tedy přítomen toho semináře, je samozřejmě větší pamětník. Ten mě služebně trumfne tady v této budově, ale věkově bohužel ne. Vzpomínám si, jak jsem se tady pohyboval tehdy ve vládním dresu a vzpomínám, jak ta naše politická demokracie postupně vznikala. Obávám se, že změny a hlavně ty podstatné změny, které do ní postupně byly za těch více jak 30 let vneseny, málokdy probíhaly na základě poučené analýzy jejich silných a slabých stránek, poučeného vědomého projektu zlepšení naší demokracie.

Mimochodem to je to, o čem jsem vlastně mluvil v úvodu té své řeči včera, kdy jsem vám dal konkrétní data a namítal, že předkladatelé vlastně vůbec nepracují s čísly, že zčásti pracují s dojmy a s tím, že vlastně když to mají všichni, tak my bychom to měli mít taky. Bohužel to ale vždycky byly pohříchu účelové kalkulace různých politických sil, které měly pocit, že tato změna se jim krátkodobě momentálně vyplatí. Protože ty horizonty málokdy přesahují ten čtyřletý volební cyklus Poslanecké sněmovny, tak racionalita těch změn obvykle podléhala právě tomuto krátkodobému uvažování. Obávám se, že s korespondenční volbou je to podobné, že to není vážně promyšlený projekt, ale že je to účelová snaha získat krátkodobou výhodu pro nejbližší roky ze strany určitých politických sil.

Když říkám, že jsem rád přijal pozvání na tomto semináři, tak jedním z důvodů je i to, že přesně před 11 lety a jedním týdnem, 14. března 2011, jsem se účastnil přes ulici v Senátu tehdejší konference s názvem Přímá volba prezidenta, změna Ústavy České republiky, kterou pořádal tehdejší předseda horní komory Milan Štěch. Bylo to v době, kdy prezidentská volba a její způsob hýbal společností. Bylo to téma velmi excitované na celé politické scéně, na rozdíl od korespondenční volby, která tady někdy probíhá pod stoly, v suterénech a málokdo se tím vážně zabývá na politické scéně veřejně. Tak tady krátká odbočka.

Myslím, že tady už třetí den děláme všechno pro to, aby se to změnilo, abychom lidem vysvětlili rizika korespondenční volby, aby se nad tím opravdu zamysleli a aby už neprobíhala jenom kuloární jednání.

Tehdy jsem ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky dorazil do Senátu, abych tam tlumočil stanovisko tehdejšího prezidenta republiky Václava Klause k návrhu na přímou volbu hlavy státu. Já jsem tam toto stanovisko přednesl nejen jako stanovisko prezidenta republiky, ale i jako stanovisko svoje, protože jsem ho sám napsal a také jsem ho pod svým jménem potom v denním tisku publikoval. A tam jsem velmi varoval před účelovou změnou ústavy, tehdy před účelovou snahou politiků zbavit se odpovědnosti za volbu hlavy státu, za alibismus, za naivismus, řekl bych ignoranství a za vypočítavost, se kterou k tomu většina tehdejší politické scény přistoupila. Krátká odbočka, cituji jiný projekt, já jsem fanouškem přímé volby prezidenta a myslím si, že už se ustálila v našem systému ústavním.

Nebyl jsem vyslyšen. Všichni mně sice zatleskali, ale jak všichni víme, změna volby prezidenta republiky byla nakonec přijata a byla přijata změna ústavy. A cenu za to dobře známe. Byla porušena logika, na které náš ústavní systém stojí, byly rozkolísány vztahy mezi ústavními institucemi. A nakonec ty síly a ti lidé, kteří nejvíce bojovali za to, aby k té změně došlo, tak ti se považovali nakonec za oběti této změny. Od počátku se nesmířili s tím, jak ta první i druhá přímá volba dopadla, a dnes titíž lidi můžeme slyšet, jak vážně navrhují, aby se nějakým způsobem, neznámo jakým, vzala ta změna ústavy zpátky a prezident republiky se volil znovu nepřímo. Tady jenom opravdu krátká vsuvka. Říkám to samé. Teď je nějak sociálně složena naše diaspora, jsou to spíše lépe situovaní lidé s dobrými příjmy, smýšlející liberálně, volící si určitou nálepku, protože oni nejsou schopni zase až tak sledovat dění v České republice. A samozřejmě jejich názory ovlivňují především média. Jak se říká, oni jsou oběti, oni jsou obětí povrchních, neúplných zpráv. A na oplátku potom ale druzí říkají, no a potom nejsou obětí vlastní volby. Protože oni nežijí v České republice a oni opravdu pak nebudou čelit důsledkům své volby. Co je ale podstatné. Prosím, tenhle zákon, který jste předložili, to je faktický ad hoc zákon na jedny volby. Ta část sedmá se týká jedněch voleb v roce 2025.

Něco naprosto nestandardního. A nikde se ale nepíše, co to bude znamenat za osm let, to už bude platit ten standardní režim, to už bude platit ten zákon o správě voleb. Co to bude znamenat za dvanáct let, za šestnáct, za dvacet. A vzhledem k tomu, že už jsem deset let poslanec, už jsme zažili, tady vám dávám příklad s tou přímou volbou prezidenta, všichni už máme nějaké zkušenosti, tak já jsem si skoro jistý, já jsem si skoro jistý, že se to obrátí proti těm, kteří to teď navrhují a kteří budou sedět a říkat: To byla blbost, že jsme to tenkrát zaváděli. Protože mění se vůbec rozpoložení v Evropě, mění se trochu už názory, ustupuje se od některých řekněme až extrémně levicových a eko-náboženských tezí a myslím, že se pomaličku vrací určitý konzervatismus, pragmatismus a racionalismus. Já si to osobně tedy aspoň tak nějak optimisticky myslím, když sleduji výsledky některých voleb. A klíčové budou ty evropské volby v příštím roce a jsem opravdu zvědavý na složení Evropského parlamentu. To všechno jsou procesy, které probíhají zejména v Evropě. A jak já už řekl v tom úvodním slovu, drtivá většina hlasů, které přicházejí ze zahraničí, jsou z Evropy, 81 %. A nemyslím si, že zásadním způsobem dojde ke změně po zavedení korespondenční volby. Nejvíce budou volit možná opět naši spoluobčané ve Velké Británii, v Německu, Francii. A ti všichni začínají mít podobné pocity, jako jsme my, ti všichni začínají procitat v iluzích, týkajících se migračních vln, a tak bych mohl pokračovat.

Představte si vy, kolegové z ODS, kdyby se korespondenčně volilo a přišlo by 100 000 hlasů v roce 2013 po vládním skandálu, kdy skončila Nečasova vláda, kdy ODS byla tepána, brutálně tepána médii, kdy v podstatě díky státnímu zastupitelství tady nebo akci policie státního zastupitelství a jejího zásahu na Úřadu vlády padla vláda, jak informovala média, co si přečetli ti voliči v zahraničí a kdo by vás tehdy volil. A vy si myslíte, že to nemůže za osm let zopakovat nějakým způsobem. A tehdy ta korespondenční volba už nebude ve váš prospěch. Já bych vás tedy fakt poprosil, abychom začali myslet trochu dopředu, nadčasově a principiálně. A nehonili se za krátkodobými volebními zisky, jak to tady říká pan doktor Weigl.

A stejně, jako tady kolegové za mikrofony, budu varovat před účelovou změnou zákona, účelovou změnou systému volby v hlasování v parlamentních volbách a nebude mi to nic platné. A nám to nebude nic platné, protože ten zájem těch politických sil, které to tlačí, je jasný, je daný. Oni mají pocit, že hlasy zvenku - a ověřilo se to v řadě minulých voleb - obvykle směřují na tu jednu stranu toho politického spektra. A tady ten kalkul je, že když ten počet hlasů dramaticky zvýšíme, já jsem slyšel odhady, že to mohou být statisíce hlasů, já už jsem o tom mluvil v tom svém příspěvku, statisíce hlasů, které mohou po této změně přijít ze zahraničí, tak vlastně budeme mít vystaráno a volby u nás budou rozhodovat tyto hlasy, které budou přicházet zvenku. Já takovýto výsledek této změny bych považoval za tragický. Za tragický, protože známe dobře za těch třicet let, jak politické spektrum v naší zemi vypadá, jaké jsou ty jednotlivé váhy politických preferencí u nás, a vlastně pravice, levice, konzervatismus, liberalismus, já nevím, jak to nazveme, ale vždycky ty tábory jsou prakticky dva.

Mezi nimi se nějakým způsobem ty hlasy dělí a ta společnost je rozdělena přibližně napůl. Převažuje někdy více napravo, někdy více nalevo. V roce 2006, jestli si vzpomínáte, už jsem o tom krátce mluvil, to bylo padesát na padesát. A bylo nesmírně obtížné sestavit vládu. V těchto posledních volbách byl výsledek jiný. Ale já se nedomnívám, že bychom byli svědky nějaké zásadní trendové změny, a že by do budoucna, pokud se nezmění nějakým způsobem volební systém, že by rozdělení politických preferencí v naší zemi se nějakým zásadním způsobem změnilo. Takže pokud by přibylo najednou výrazné desetitisíce, statisíce hlasů na jednu stranu, bude to znamenat, že ten systém bude zcela porušen.

A já pro legitimitu voleb a pro jejich akceptaci veřejností bych považoval takový vývoj za velmi nešťastný. Já jsem začal svůj příspěvek zmínkou situace na Ukrajině. Tam vidíme, jak takový zásadní existenční střet vynáší na světlo do ohniska pozornosti základní hodnoty, které ta která společnost sdílí. Najednou vidíme, jak je nesmírně důležité, aby demokracie, (s důrazem) politická demokracie, byla silná, pevná, aby byla respektována svými občany, aby si ji považovali za svou, aby za ní stáli a aby byli ochotni ji bránit. Pokud tohle bude chybět, tak naše společnost bude nesmírně, nesmírně oslabena.

Na druhé straně vidíme, jak politická manipulace a absence demokratických mechanismů mohou vyřadit ty základní principy dobré vlády, ty checks and balances, systém brzd a vyvažování, vyváženost jednotlivých mocí, jejich dělbu a tak dále. A vidíme, jak autoritativní režim, kterému různé účelové změny původně demokratických a asi demokraticky designovaných ústav a politických poměrů otevřeli dveře. Jak to snadno může otevřít cestu ke zneužití moci, k nekontrolované moci, k diktatuře a tak dále. To všechno tady můžeme sledovat v těchto mezních okamžicích někde na východ od nás.

Já jsem přesvědčen, že korespondenční volba porušuje základní principy, na kterých demokratické volby stojí. A už to tady bylo řečeno předřečníky, mimo jiné vystupoval Miloš Zeman, tenkrát ještě prezident, poslal svoji zdravici, a vystupoval pan poslanec Nacher. Projev pana Nachera nečtu, protože si ho přečte sám (smích v sále) a už jste ho slyšeli tady. Prostě základním principem voleb je jejich tajnost. Tajnost není a nemůže být u korespondenční volby a u jakékoli distanční volby zaručena. A za druhé. Máme volby přímé a i v tomto případě nemůžeme vědět, kdo vlastně hlasoval, jestli to byl skutečně ten oprávněný volič nebo někdo jiný.

Já už jsem vám tu pro zajímavost ukazoval volební obálku používanou v Rakousku. Jeden obyčejný podpis stojí mezi člověkem a tím, že někdo vezme tu obálku, dá do ní jakýkoli lístek a hodí do kterékoli poštovní schránky v Rakousku. Navíc v Rakousku zavedli volbu od šestnácti let. Takže patnáctiletý člověk může volit, jestliže je mu v den voleb šestnáct let, má právo volit. Volí se s předstihem, tudíž v Rakousku volí patnáctiletí. Nevím, jestli je to opravdu cesta správným směrem. Tady se plně ukazují národní specifika, že Rakušané jsou konzervativní národ, velmi věřící národ a navzdory těmto experimentům tam volební výsledek vypadá ještě stabilně.

Takové řešení v České republice by bylo naprosto nevhodné a my nikdo nedokážeme predikovat, jak by to mohlo dopadnout. To je jeden z argumentů, který taky tady budete slyšet poměrně často, že zkrátka každý národ je trochu jiný, že když dáte možnost distančně volit Švýcarovi, Němci nebo Rakušanovi, není úplně stejné, jak když to uděláte v jiných zemích. Každý máme zkrátka jinak zažité svoje postupy a každý máme jinou míru kreativity, když to takhle řeknu.

Anonymita voleb, jak už tady zmiňoval - opět odkaz na Patrika Nachera - je zásadní věc, protože všechna opatření, která jakoby budou směřovat k tomu, aby se zabránilo nějaké manipulaci, budou prolamovat anonymitu voleb a budou prolamovat dohledatelnost k tomu, jak kdo hlasoval, což já považuji za fatální porušení volebních demokratických principů. Připomínám, že debata byla k jinému textu zákona. Tady bych se trochu zastal systému dvou obálek, aspoň z nějaké základní formy.

Korespondenční volba není nic neznámého. Viděli jsme před dvěma lety ve Spojených státech, předtím v Rakousku u prezidentských voleb, k jakým společenským otřesům a k jakým společenským konfliktů, k jaké delegitimizaci volebního aktu vůbec může přijetím této volební metody dojít. Já považuji to, co se stalo ve Spojených státech, kde téměř polovina hlasů prošla korespondenční volbou, kde čtyřicet procent hlasů bylo korespondenčních - já považuji za tragédii pro americkou společnost, tragédii pro americkou demokracii, která se z toho dosud nevzpamatovala. Vidíme, jak nesmírně to oslabilo prezidenta Bidena, a pro Demokratickou stranu a současného prezidenta já myslím, že to bylo Pyrrhovo vítězství, které se bude vracet dlouho Spojeným státům jako nechtěné kukaččí dítě, které bylo sneseno do hnízda americké demokracie účelovou manipulací s korespondenčními hlasy. A že k nim docházelo, je neoddiskutovatelné. Že se soudy bály to vůbec rozhodnout a že rozhodovaly o něčem jiném často, je také známé. Taktéž vzpomeňme na Rakousko na volbu prezidenta Van der Bellena, kdy ústavní soud musel pro nesrovnalosti v hlasování to jedno kolo voleb zrušit a muselo se opakovat.

Všechny tyto kroky mají fatální dopad na kvalitu demokracie a na pocit občanů z toho, v jaké společnosti vlastně žijí, jestli společnost a její politický systém jsou zdraví, anebo nikoliv. Takže já se mohu pouze přidat na stranu těch, kteří varují před tím, abychom si dali velký pozor na to, že na základě účelových kalkulací a přání rozhodnout nadcházející volby - nebo ty volby ještě následující - ve snaze sobě nebo své straně krátkodobě pomoci otevíráme dveře k něčemu, co se nám může vymstít. Nezapomínejme, že demokracie má své silné nepřátele. Nezapomínejme, že tito nepřátelé demokracie mají své mocné nástroje, kterými jsou schopni ovlivňovat chod nejen státních institucí, ale i mechanismy, které jsou tradičně zaběhlé. A neotvírejme možnosti pro cizí síly, aby ovlivňovaly zvnějšku rozhodování našich občanů. A skutečně, ještě jednou varuji před účelovostí, která zničí každou dobře míněnou iniciativu. Vidíme ty, kteří si myslí, že hlasy zvnějšku budou chodit pouze jemu.

Vzpomeňme na to, jak dopadly různé účelové kalkulace, například s jmenováním Bankovní rady prezidentem republiky. Tehdy v zájmu boje Václava Havla a Miloše Zemana jako premiéra se převedly veškeré kompetence na hlavu státu. Dnes o členech Bankovní rady rozhoduje výlučně jedna osoba bez jakékoli možnost kohokoli do tohoto zasáhnout a tak dál. Těch případů bychom mohli uvést celou řadu. Čili prosím vás, apelujte na zákonodárce v obou komorách - což tímto činím - nepřijímejme účelové změny a dvakrát vždycky měřme a jednou řežme. Toto je skutečně nebezpečná věc. V následné debatě pan doktor ještě reagoval a zpřesňoval svá vyjádření. Pak vystoupil Marek Benda. Nevím, jestli by bylo úplně korektní, abych tady četl jeho vyjádření. Možná byste byli ale překvapeni. Tak uvidíme, jestli bude zájem v pozdější debatě.

Velmi zajímavý příspěvek měl opravdu pan profesor Drulák ze Západočeské univerzity v Plzni, který uvedl: "Začal bych zdůvodněním zákona, návrhu zákona, který bude Poslanecká sněmovna projednávat." Opravdu zase připomínka - týkalo se to toho senátního návrhu. To není návrh, který projednáváme teď. Ale ty základní principy a ty základní postupy jsou tam úplně stejné. On mezitím nikdo nic nového nevymyslel.

V důvodové zprávě jsou dva argumenty, které už zazněly, a první je konstatování faktu, že výkon volebního práva v zahraničí je složitější. To je pravda, protože skutečně jsou ty vzdálenosti někdy poměrně velké. Volby na zastupitelském úřadě tedy nejsou tak snadno přístupné jako volby doma. A z toho se odvíjí argument, že je potřeba, nebo že je na místě kompenzovat voličům pobývajícím v zahraničí obtížnější přístup k výkonu volebního práva. To znamená, že tento zákon přichází z kompenzací. To je vlastně hlavní motiv zákona - kompenzovat. A samozřejmě s tím se teď nesou otázky, do jaké míry je taková kompenzace spravedlivá. Protože kompenzujete někoho, kdo je nějak znevýhodněn. Takže tady je určité logistické znevýhodnění. To je pravda. Dodejme však, že u našich krajanů nebo většina krajanů v zahraničí je soustředěna v zemích s dobrou infrastrukturou - v západní Evropě, Severní Americe.

Já jsem vám to tady dokládal včera čísly, jednotlivými čísly. To znamená, máme tady krajany v Banátu, máme krajany v Latinské Americe, v Indii, v Rusku, najdeme Čechy všude. Zase. Četl jsem vám odpověď na tu interpelaci. Řada těchto krajanů, kteří jsou registrovaní, už nejsou občany České republiky a oni nevolí. Ale drtivá většina je západní Evropa a Severní Amerika, to znamená slušná infrastruktura. Řekl bych, že tato skupina je poměrně privilegovaná, protože tam studují a pracují, protože tam mají lepší podmínky než doma. To je v pořádku. To je jejich volba. Ale zvolili si to. Pak jsou tam ti, kteří tam žijí trvale, to znamená, ne, kteří tam odešli za prací a za studiem. Obvykle mají dvojí občanství, to znamená, že mohou hlasovat ve volbách země, ve které žijí, což je také v pořádku. Ale pak tu vzniká moment, že samozřejmě logicky tam také platí daně a žijí ty problémy, pro ně rozhodující problémy v zemi, ve které žijí, než ve své původní vlasti.

To znamená, já si kladu otázku, jestli je taková kompenzace na místě. To znamená, pro mě ten argument je sporný. Samozřejmě jsou i argumenty z druhé strany, z nichž vycházejí předkladatelé návrhu. Ale není to samozřejmé. Protože kompenzace je něco, kde by každý musel říct, jo, tihle skutečně trpí, je potřeba kompenzovat. A pak je tu ten hlavní argument, že ta kompenzace je nebezpečná. Já myslím, že už vlastně to je i ten základní tenor té diskuse, že tato volba skrývá obrovská rizika.

Já bych se na to podíval z toho konce, z politického kontextu, ve kterém se nacházíme. Česká republika, západní Evropa a Severní Amerika. My jsme jednou ze zemí, která zažívá docela podstatnou politickou polarizaci, jak jsem o tom koneckonců mluvil v úvodu, která neodpovídá tomu tradičnímu pravolevému dělení, ani žádnému jinému standardnímu dělení politických stran. To znamená, že naše klasická demokracie je postavená na tom, že máme nějaké strany, které prostě přicházejí s programy. A buď je tedy víc států, méně států, více států, méně států, víc přerozdělování, méně přerozdělování. Buď je vláda sociálně liberálně, společensky liberálnější, nebo společensky konzervativnější. To všechno je normální. To je standardní. To můžeme vidět i v sousedních zemích. Já o tom, že je potlačen princip pravice-levice, mluvím už několik let veřejně a vystupuji. Ale takový charakter nemají v řadě zemí, a dokonce i v České republice volební střety, protože oni často mají charakter střetu o budoucnost demokracie, o povahu základních hodnot. Toho, čemu se často říká střet elit versus lid. To znamená, jsou to ty tradiční politické síly. A pak jsou tu takzvaní populisté.

Když se třeba podíváme na naši poslední předvolební kampaň, která se vedla na podzim tohoto roku, tak předseda ODS mobilizoval proti vládě populistů a extremistů. To bylo to hlavní. To ale není standardní politický program. To není otázka přerozdělování. To není otázka sociálního, společenského liberalismu. To je otázka, že tady jde o povahu společnosti, o povahu demokracie. A samozřejmě ta druhá strana, ti takzvaní populisté říkají, že hájí zájmy společenské většiny proti globalizaci, proti Bruselu, proti soudcokracii, proti vládě úředníků. Já bych tam i klidně přidal k tomu ekonáboženství. Takže v této situaci my jsme. A Česká republika je součástí této polarizace. Koneckonců, jak už jsem řekl, parlamentní volby, ty poslední, měly tento charakter. Ale i prezidentská volba Zeman versus Schwarzenberg v roce 2013 měla podobný charakter. A koneckonců i obhajoba Zemanova mandátu v roce 2018.

Česká republika v tomto není výjimečná. Když se podíváme na Spojené státy, které už byly několikrát zmiňovány, volba mezi Trumpem a Clintonovou, opět volba o samotnou povahu země. Trump versus Biden totéž. Rakousko v roce 2016 Van der Bellen versus Hofer. Hofer byl představitel Svobodných, tedy strany, která je považována za tu populistickou, za tu antisystémovou. Dál Francie 2017 Macron versus Le Pen. Macron s převahou zvítězil. Ale je samozřejmě otázka příštích francouzských voleb. Teď Maďarsko Fidesz proti celé probruselské opozici. A také velmi vyrovnané. A my jsme ve stejné situaci. V této situaci o tom mluvíme, ne v situaci standardního střetu.

Co je zajímavé, že ta polarizace rozděluje společnost do skupin, které jsou poměrně vyrovnané. V tomto se v podstatě ti dva řečníci, které cituji, shodují. Fakt je to seknuté půl na půl, záleží zřejmě vždycky na konkrétním aktuálním tématu. Ty výsledky jsou neuvěřitelně těsné. A proto v téhle chvíli legitimita volebního procesu je naprosto kardinální. Na tom se zatím obě dvě ty strany shodnou. Na tom se shodnou jak ti tradiční, tak ti takzvaní populisté, že demokracie je důležitá, a hlásí se k ní. Cokoli, co v této chvíli zpochybní demokracii? Demokratičnost této volby přibližuje zemi střetu, který bude nepolitický, neparlamentní a patrně násilný. V tom je obrovská hrozba.

A co je tu další prvek? Pokud skutečně vycházejí politické síly z toho, že jde o obranu demokracie, tak je taky mnohem silnější motivace k manipulaci. Když vy ta pravidla trošku ohnete, trochu posunete, tak v té chvíli vybráníte demokracii. A to je vlastně hrozně nebezpečné. Protože společenská atmosféra a ta psychóza, ta v podstatě nechává pravidla stranou.

Takže my, když otevřeme možnost postupovat dál, tak tím otevíráme skutečně Pandořinu skříňku. My jsme vlastně viděli, co se může stát s těmi pravidly, jak se ohýbají v době covidu, například, tady byl kritický k předchozí vládě v době covidové paniky. Dnes v době ukrajinské krize, kdy vlastně samozřejmě ta propaganda je neuvěřitelně silná. Takže ten argument záchrany demokracie může být velmi nebezpečně použit.

To, že nyní bych řekl pár slov o nebezpečí korespondenční volby, o těch rizicích. Já myslím ale, že vlastně nemám úplně dost k tomu co dodat, co bylo řečeno. Nátlak na voliče je možný. Voliče nechrání plenta během předávání a sčítání hlasů. To jsou za dokumentované věci v těch zemích, kde se to praktikuje, v Americe, je to poměrně často, stačí se podívat na Wikipedii, jaká je zkušenost USA s korespondenční volbou a tam jsou celé studie které tam najdete a najdete tam dlouhý seznam, co všechno se vlastně může dít. I takové banální věci spojené s fungováním pošty.

Mimochodem, to bychom asi taky chtěli slyšet, než tady budeme hlasovat, jak to bude vypadat. Jak bude vypadat ten prováděcí předpis? Nejenom, jak budou stanoveny ty jednotlivé obvody, ale jak se to bude dělat? Ta obálka bude zřejmě vypadat úplně jinak než běžná obálka. Bude na ni uvedeno, že je to hrazeno příjemcem? Bude dopředu vyčištěna a bude se lišit od všech ostatních obálek? A to, k čemu došlo například v tom Birminghamu v roce 2004, bylo, že tyto obálky byly naprosto nehlídané, zacházelo se s nimi v běžném režimu a nějaký podnikavec je zkrátka sesbíral v rámci té pošty a odkládal je bokem velice jednoduchým postupem. Prostě ta pošta přece jenom někdy nefunguje. To neplatí jenom o té naší, to neplatí jenom o té americké.

Takže pozdní dodání zásilek, ztráty zásilek, spousta věcí, které jsou s tím spojeny. Technické problémy. Ve Francii v sedmdesátých letech korespondenční volbu zrušili, tam to bylo vlastně z důvodu docela zásadních manipulací na Korsice. Pro úplnost dodávám, že to byla korespondenční volba, která byla možná i pro domácí voliče. A tu korespondenční volbu pro zahraničí tenkrát ponechali. Dnes, pokud vím, Francie může distančně volit i elektronicky. Takže zrušili aspoň doma, to po Korsice.

Pan kancléř Weigl zmiňoval Rakousko, rok 2016. Tam by na tom bylo pikantní, že tu volbu rozhodlo, poslouchejte, 30 000 hlasů a ukázaly se prostě některé věci, doložilo se předčasné otevírání obálek, předčasné informování o výsledcích a sčítání nepovolanými osobami. Takže tohle byl důvod, proč ten rakouský Ústavní soud zrušil druhé kolo. Co je ještě pikantní, že těch 30 000 hlasů, o které vyhrál Van der Bellen, to byly korespondenční hlasy. Kdyby nebyly korespondenční hlasy, vyhrál by volby Hofer. Takže tam byl ještě taky ten moment, že korespondenční hlasy ze zahraničí zvrátily výsledek. Pak se samozřejmě konalo nové kolo, kde Van der Bellen už vyhrál bez jakýchkoliv pochybností. Tam už to bylo všechno v pořádku, tam už nedošlo k ničemu zásadnímu. Rakousko se s tím vyrovnalo.

Ale vyrovnalo se s tím až po půl roce, řekněme, velmi, velmi bolestivého procesu, který vedl k otázkám o rakouské demokracii.

Ve Spojených státech bylo vítězství Joea Bidena také zmíněno. Já myslím, že ho zmíníme ještě mockrát než skončí první čtení tohoto zákona. A v čem to bylo nové? Protože jak zaznělo, v Americe se hlasuje poštou dlouho. To absenční hlasování například pro vojáky za občanské války už má dneska 150 let, to má velkou tradici. Problém je v tom, že... No, já to budu pokračovat.

Je pravda, hlasuje se tam dlouho, ale tam byl nový prvek, a to bylo, že odpůrci Donalda Trumpa vsadili na korespondenční volbu.

Korespondenční volba se stala součástí strategie. A oni to vlastně popsali. Před rokem vyšel článek v časopise Time, který já tu citovat nebudu. Požádám možná některého z kolegů, jestli by byl tak hodný a ten článek nám přečetl, protože je opravdu zajímavý, který vlastně vysvětlil celou strategii, jak pomohli dostat Bidena do Bílého domu. A jeden z prvků, ze základních prvků, byly legislativní změny, změna pravidel. Aby i státy, kde, protože v Americe je to podle jednotlivých států ta korespondenční volba, zda je přípustná, nebo ne, aby státy, kde nebyla přípustná korespondenční volba, aby ji zlegalizovaly. A když se zase podíváte do přehledu, tak uvidíte, že v roce prezidentských voleb několik klíčových států umožnilo korespondenční volbu. To byl první moment té strategie umožnit korespondenční volbu. To byly ty hlasy, co ležely ladem, to jsou ty hlasy, které chce teď koalice. To je strategie, to je volební strategie. A můžeme se, a já bych byl rád, kdybychom si to říkali fér, protože se pak můžeme bavit vážně o parametrech a nemusíme se pořád pokrytecky předhánět v tom, vy to nechcete, protože tam hlasy nemáte, vy to chcete, protože tam hlasy máte. Toto je strategie, vy chcete za každou cenu ad hoc u jedněch voleb změnit pravidla.

Krátká odbočka. To samé udělal PiS v Polsku jako vládnoucí strana, protože věděl, že Andrzej Duda má podporu krajanů ve Spojených státech. Tak kvůli jedněm volbám s odkazem na covid zavedli korespondenční volbu v prezidentských volbách a stali se terčem kritiky Evropské unie. Naší paní komisařky Jourové, která varovala před změnami volebních pravidel jeden rok před volbami kvůli jedněm volbám.

A co se děje teď u nás? No, úplně to samé, ty volby jsou, příští rok, je už 2024, takže příští rok, a měníte zákon, dáváte tam část sedmou, která se týká jenom těch jedněch voleb. A co na to Evropská unie? No, zatím mlčí. Zatím jsem nezaznamenal varovný prst, takže možná se někdy neměří všem stejným metrem. PiS nebyl oblíben v Evropské unii. Já, diplomaticky řečeno, si myslím, že Andrej Babiš taky není úplně nejpopulárnější u Evropské komise.

Druhý moment té strategie bylo samozřejmě intenzivní zpracovávání elektorátu. To znamená působení, působení na elektorát. Jak už bylo zmíněno, ona ta korespondenční volba není úplně jednoduchá, nebude tedy ani u nás. Já doufám, že jsme si ve středu v nejlepším diskusním večeru středečním, který jsme zatím zažili, kdy jsme si vyměňovali názory, tak jsem měl pocit, že se trochu přibližujeme. Že si uvědomujeme, jak je to složité a že je potřeba vážit každý kousek té právní úpravy a nemůžeme ty volby už úplně pustit ze řetězu a rozvolnit. Že tam musí být pevně daná pravidla. A v okamžiku, kdy jsem měl pocit, že se přibližujeme, kdy vystupoval kolega Dufek, na něho reagovala kolegyně Peštová, kdy prostě tady si navzájem říkali, ano, respektujeme se, jsme slušní lidé, hledáme řešení - v tu chvíli přijde tweet paní předsedkyně Pekarové Adamové, která tam napálí, že se nebude ověřovat ani bydliště u těch lidí. Bude nám stačit podepsané čestné prohlášení.

V České republice byste mohli volit na základě čestného prohlášení? Vy si to neuvědomujete, ale my máme stálý seznam voličů. Vy neděláte vůbec nic a jste zapsaní v seznamu voličů. To je velký komfort, to nemá většina zemí. Vám prostě přijdou domů lístky, o vás se ten stát postará. Vy máte občanku, vy máte trvalé bydliště, o vás ten stát ví všechno. Česká republika je opravdu luxusní. My máme velmi robustní nezpochybnitelný volební systém, ke kterému má přístup každý, 14 tisíc okrsků. Opravdu není problém si dojít do volební místnosti a já nevím, kdo z vás zažil fronty. Já v Kroměříži nikdy, ještě jsem nikdy nestál frontu. A tenhle komfort je prostě dán fungujícím systémem a že máme pečlivě monitorované, kdo je volič. Nikdo nemůže odvolit dvakrát. Ale když volíte v jiných zemích, kde není stálý seznam voličů, tak ten postup je složitější a u té korespondenční volby bude taky složitější.

Ono je totiž potřeba trochu pomoci s tou volbou. Teď je otázka, kam až ta pomoc jde. To znamená poradit, samozřejmě jednak informovat, co je potřeba udělat, poradit s vyplněním, nashromáždit ty lístky a odnést to na poštu. Tak tohle je ta pomoc. Takže samozřejmě vidíte, většina těch - tedy věří pan profesor Drulák, já taky, já věřím, že většina těch aktivistů bylo poctivých, ale někteří třeba chtěli opravdu pomoct demokracii, chtěli zachránit demokracii, měli v hlavách, že jsou ti jediní, kteří mohou zachránit demokracii. A chtěli zachránit demokracii hlavně před Trumpem. To je ten důvod, proč v Americe zůstává ta hořká pachuť. A to není nějaká konspirační teorie, prosím pěkně. Byl bych rád, kdybychom si odpustili to vzájemné napadání. Takže ať už do dopadne jakkoli, v okamžiku, kdy tam máte tenhle prvek a druhá strana může hrát úplně poctivě, tak tam je příčina zpochybnění volebního výsledku. Když někdo prostě řekne nějaké naší krajanské komunitě: je to složité, já vám to pomůžu udělat, já vám sesbírám ty obálky, jenom mi tady podepište identifikační lístek. Chce mi tady někdo z koalice říct, že se to nestane? No stane. Prostě se to stane. Teď je otázka, jestli se to stane jenom v pár jednotkách a nemá to na nic vliv a ten systém to přežije. Ony ani ty volby v České republice samozřejmě nejsou úplně na sto procent, vždycky se najde lidská chyba, jsme jenom lidi. Ale otázka je, že to může přerůst do systémové chyby, že je to příčina zpochybnění volebního výsledku. A v době, kdy skutečně máme debatu o samotné obraně demokracie a kdy vlastně máme silné motivace věci trochu posouvat.

Podívejme se, kde jsme v České republice. V roce 2021 v parlamentních volbách se odevzdalo před 5 milionů hlasů, ze zahraničí přišlo 13 (tisíc), jak jsem vám tady včera četl. 18 tisíc bylo vedeno v těch seznamech, 13 tisíc odvolilo, účast 70 %. Teď jsme tedy v těchto poměrech - více než 5 milionů doma, 13 tisíc ze zahraničí přes zastupitelské úřady. To znamená reálný dopad do českého politického systému je na úrovni několika desetin procenta, 0,1, já jsem vám to včera říkal. Nicméně počet Čechů v zahraničí se odhaduje - a já znovu říkám, to nevíme přesně - odhaduje se na několik stovek tisíc. To znamená, že potenciální reálný dopad při mobilizaci voličů, předpokládejme, že korespondenční volba je tady proto, aby pomohla mobilizovat zahraniční Čechy, tak už je na úrovni procent. Tady si dovolím krátkou odbočku, jeden postřeh, který jsem vám včera neřekl. Doposud na těch místech, na těch zastupitelstvích, volili právě většinou občané, kteří jsou z nějaké sociální vrstvy, ale jsou z toho velkého města, protože ti třeba z těch malých měst a venkova prostě nepřijeli. A ono je to všude stejné. ANO má také větší podporu v menších městech a obcích a lepších výsledků dosahují konkurenti ve velkých aglomeracích. Lze logicky předpokládat, že v těch korespondenčních volbách to bude úplně stejné. Takže jestliže dojde k mobilizaci voličstva, tak už to nebude tak, jak si malujete, že dostanete všechny hlasy a ANO nebude mít ani 5 %. To je opravdu potřeba zabrzdit, trošičku se nad tím zamyslet a nezaplevelovat český právní řád.

Co je dál zajímavé z politologického hlediska, a toho už se tady s nějakou větší či menší mírou cudnosti někdo dotkl, jaká jsou čísla. Zahraniční hlasy jsou extrémně koncentrované. Jsou mnohem méně rozptýlené než hlasy voličů doma a řekl bych, že velmi přesně odpovídají těm dvěma stranám konfliktu. To znamená ta strana, která hájí řekněme globalizaci, evropskou integraci - poznámka: asi ANO nevyhraje v Bruselu, si myslím - a pak ty politické síly, které jsou označovány za populistické. To znamená ti populisté nedostávají téměř nic ze zahraničí a když se podíváme na parlamentní výsledek v roce 2021, pokud by Sněmovna byla složena z těch 13 tisíc hlasů, Piráti a STAN 50 %, přes 50, nepotřebovali by koaličního partnera. Koalice Spolu 34, takže dohromady by měli 50 plus 34. No a strana ANO se přiblížila 5 %, měla 4,99. Možná by se nedostala, možná že by ta Sněmovna v podstatě vypadala Piráti, STAN a Spolu. Já myslím, že to byste možná už ani vy nechtěli, že bychom vám chyběli, že byste neměli s kým debatovat, že byste se lekli sami sebe, té obrovské moci, kterou byste měli.

Když se podíváme na prezidentskou volbu z pohledu zahraničních Čechů v roce 2018, tak do druhého kola postupují Jiří Drahoš 45 %, Pavel Fischer 21 %. Miloš Zeman by byl až pátý, měl 7 %. Takže tím chci říct, že elektorát, o kterém mluvíme, je velmi jasně orientován a v této chvíli by to mělo statistický význam, protože mluvíme - a pan profesor Drulák má ještě jiné odhady, ten říká, že mluví o třech, čtyřech, možná pěti procentech, které jsou koncentrované na několik stran. Z toho vyplývá, že korespondenční volby v podobě, jak je navrhovaná, může zvrátit výsledek voleb, protože volby bývají těsné. A závěr z toho je, že tato kompenzace je poměrně sporná, protože přináší logistické usnadnění určité skupině, která z velké většiny je poměrně privilegovaná skupina. To znamená, je otázka - pan Drulák píše, že nemyslím si - že je na místě kompenzovat.

Druhý argument je, že zde přichází jednoznačná hrozba pro důvěru občanů v demokracii, protože dochází ke zvýhodnění jedné ze stran v pomyslném střetu elita versus lid a bohužel se otevírá možnost zneužití v podmínkách, kdy nikdo nemůže mít zájem na tom, aby byla demokracie zpochybňována. Co se týče potom argumentu, že se jedná pouze o volbu v zahraničí, myslím si, že už bylo několikrát řečeno, že není úplně zřejmé, co s tím udělá Ústavní soud. V loňském roce - aktualizuji, tím myslel v předminulém roce - se jasně ukázalo, jak může dopadnout rozhodování Ústavního soudu ve volebních zákonech.

A pak je tu samozřejmě další argument a to je argument, který vlastně dává určitou děsivost každé technologické změně, že tyto technologické změny, a toto je svým způsobem technologická změna, otevírají nové možnosti, ale my, když se podíváme na ty předchozí technologické změny, tak ona z těch možností se stává za chvíli povinnost. To znamená, vy máte třeba možnost používat nějakou aplikaci. No jo, a v určité chvíli vy jste povinni používat tuto aplikaci. Takže tuto dynamiku je potřeba vzít také v úvahu. To znamená, máme tady právní dynamiku danou Ústavním soudem, ale máme tady také dynamiku technologických změn, kdy otevření nějaké možnosti během krátkého období udělá z oné možnosti povinnost. Tolik pan profesor.

Zaujalo mě vystoupení veřejnosti, vystoupení pana Václava Vlka, které bych vám chtěl také přečíst, aby tady byl zastoupen v Poslanecké sněmovně také názor z druhé strany. Když jsem minulý týden byl v České televizi a čekal na svůj vstup a probíhala reportáž o korespondenční volbě na České televizi, tak tam zaznívaly jenom hlasy Čechů v zahraničí, kteří chtěli korespondenční volbu. To byla čistá propaganda korespondenční volby. Ale já, a to vás ujišťuji, mám řadu reakcí voličů ze zahraničí, kteří nechtějí korespondenční volbu, ale tyto hlasy ve veřejnoprávním médiu nezazněly. Aspoň si toho nejsem vědom.

Ten pán se přihlásil a řekl toto: "Chtěl bych říct, že se mi zdá, že žádný z řečníků neodhadl to, co se skutečně děje nebo se někdo skutečně chystá udělat. Z osobní volby se stává klikací volba. Všichni budou schopni jednoduchým způsobem na základě určitých bublin, které známe dneska na internetu, vytvářet nové volební skupiny. Jestliže máme venku 200 tisíc, 400 tisíc lidí, volí jich 13 tisíc lidí, může jich také volit 200 tisíc lidí. To se řeklo. Ovšem nevíme, koho budou volit, a ty strany, které si dneska myslí, že ta špička špiček, která studuje na západě, je na globalizaci uvedená jako vedená nebo drží (?), nemusí být prostě velká část emigrantů k nim vůbec nakloněná. Já píšu pro Neviditelného psa. My máme systém, kdy každý, kdo vstoupí do diskuse, musí se nějak jmenovat, musí někdo být a my víme, odkud je. A máme velkou část těch diskutujících pod mými články, kterých je 40 tisíc, 30 tisíc, a jsou to lidi, kteří kupodivu v momentální situaci často fandí Putinovi a nikoliv tomu, co vykládáme my a nikoliv Ukrajině. Takže obávám se, že to dopadne podobně, jako když za každou cenu bylo potřeba odstranit z místa prezidenta Klause, nezvolit Zemana. Všichni pro to udělali všechno. Proto ta šílenost, která se vymyslela, vlastně bylo proto, aby se někdo nezvolil." Myslí tím přímou volbu prezidenta, jestli jste to nezachytili. "Ne proto, aby se někdo zvolil, aby se určitě někdo nezvolil. Tak dneska asi chceme, aby se určití lidé nezvolili, a nemáme nejmenší představu, kdo vlastně, jak vlastně na to ti voliči v zahraničí odpoví. Bude to jednoduché. Nemusí jít z Texasu do Washingtonu, udělají to všechno poštou. A budou tam skupiny vysokoškoláků a mladých lidí, se kterými já jsem občas ve styku přes Neviditelného psa a o kterých víme, kteří to rádi zorganizují, aby přišlo 50 tisíc hlasů od lidí, kteří by nikdy do té volby jinak nešli. A domnívám se, že je naprosto nutné vědět to, že jestli se to udělá pro zahraničí, udělá se to také pro republiku. A jestliže ve volbách u nás chodí někde 40 %, někde 60, ale v senátních tak jenom 20, tak najednou nám může v senátních volbách volit 80 % lidí, v běžných volbách 90 % lidí, protože to bude jednoduché. A vůbec nebudeme vědět, kdo to vlastně volí, protože to bude volit někdo za někoho kliknutím, podpisem. Takže absolutně zbourá současné volby, které jsou tak, jako se to přesně povedlo při volbách prezidenta, a dneska nikdo neví, co s tím." Tolik postřeh řekněme člověka poučeného, který je v kontaktu se zahraničím.

Budeme pokračovat v semináři. Já vám ještě přečtu, co říkal pan Ivo Strejček z Institutu Václava Klause: "Mám možnost vystoupit tady k tématu, které, jak slyším, považujeme všichni za téma velmi vážné a za téma zásadní. Mám dojem, že bychom v té debatě měli vystupovat naléhavě a argumentaci záměrně vyostřit, neboť z mého pohledu jde o možnou změnu, která nevratným způsobem změní český volební systém. Myslím, že takhle ostře si to máme říct. Mrzí mě, že tu teď není pan poslanec Benda, on mezitím odešel, a se kterým bych v některých punktech jeho vystoupení nesouhlasil zcela zásadně. I já bych chtěl upozornit na to, že jednou ze základních premis, o kterých se bavíme, je, zda máme vůbec přistoupit k něčemu, co bych zjednodušeně nazval změkčení volebního práva, zda bychom naopak si neměli tu debatu obrátit a říci, zda ve prospěch kvality české demokracie by nemělo dojít k něčemu, co se teď česky řekne trošku nešťastně, ale ztížit výkon volebního práva tak, aby ten, kdo o volbách uvažuje vážně, kdo volební akt považuje za rozhodnutí vážné z pohledu svých zájmů, z pohledu zájmu své rodiny, z pohledu zájmu svých dětí či pradětí, prostě vykonává toto volební právo tak, že vnímá jeho vážnost, pak já mám dojem, že teď odkryji své konzervativní ledví, já bych si možná dokonce přál, aby volební lístky byly distribuovány přímo na místě ve volební místnosti, aby nechodily do domácnosti, protože myslím, že velmi správně by argumentovali ti, kteří, budu-li říkat korespondenční volba, nabízí možnost, že vám někdo v Texasu, padl-li tady název tohoto státu, může vést ruku, koho máte volit, nebo koho naopak volit nemáte. Tak dotaženo ad absurdum, ale ono to ad absurdum není, protože můžeme stejným způsobem postupovat doma, ve svých rodinách, kdy takzvaně rodině upravíte volební lístky a pak je pošlete vykonávat volební právo do volební místnosti.

Vrátím se tedy k tomu, že já bych si dokonce představoval, aby ten, kdo jde do volební místnosti, volební lístky dostával přímo ve volební místnosti. A dokonce půjdu ještě dál, když řeknu, že by mně vůbec nevadilo, aby v rámci zpřísnění výkonu nebo ztížení výkonu volebního práva se před volebními místnostmi tvořily i fronty. Myslím, že fronta, vystát si frontu před volební místností vyjadřuje vážnost vašeho, našeho, mého postoje k výkonu tohoto volebního práva. A možná bychom byli překvapeni, že někteří, kteří výkon volebního práva berou velmi zlehčeně a je jim v podstatě jedno, koho volí dnes a koho budou volit zítra, pak by třeba nebyli ochotni danou frontu vystát.

Pokud jsem tady řekl několik ostrých argumentů, které vůbec nemusíte se mnou sdílet, a já je ani nevnucuji, tak pouze pro objasnění východiska, pouze pro objasnění mého východiska řeknu, že považuji za diskutabilní, zda čeští občané, kteří dlouhodobě žijí v zahraničí, mají vůbec volit. Vím, že to říkám velmi ostře, a vím, že já jsem to tady napsal, uvedu to jako povzdech mimo stávající realitu. Víme totiž, že to není realita. Vím, že pokud žijete v americkém státě X, tak uplatnit své volební právo můžete ve Washingtonu a jistý náklad časový i finanční to obnáší. Nicméně já jsem principiálně obhájcem toho, že lidé, kteří si dobrovolně vybrali dlouhodobý pobyt v zahraničí, žijí v problematickém kontaktu s českou realitou.

Že mohou být velmi snadnou obětí zlehčených informací. Nejsou každodenní obětí své vlády, nejsou každodenní obětí jejích daňových návrhů, pozorují Českou republiku a dění v České republice zpovzdálí, zdálky, často na základě zjednodušených nebo povrchních informací. Vím, že je to argument, který dnes již neobstojí, protože realita je jiná. Chci pouze říci, aby bylo pochopeno východisko, ze kterého argumentuji.

Principiálně tvrdím, že v zájmu České republiky je, aby se voleb primárně účastnili čeští občané, žijící na území tohoto státu, aby výsledky voleb byly pokud možno nezpochybnitelné, neboť předpokládám, že si všichni přejeme, aby výsledky voleb kultivovaly demokracii a vytvářely prostor pro to, aby demokracie byla vykonávána institucemi, vybavenými silným nezpochybnitelným demokratickým mandátem.

Já se obávám, že nakročení ke korespondenční volbě je nakročení do jiného světa, který tento základní principiální parametr, který jsem tady teď popisoval, může narušit. Když jste poslední na panelu, což byla samozřejmě otázka toho semináře, kde už bylo všechno řečeno, dokonce zazněla celá řada racionálních argumentů, nemáte toho příliš co dodat, a tak můžete vyjít pouze vstříc všem účastníkům, kteří se těší na coffee break /to číst nebudu/.

Volba má být tajná a já se vracím trošku k tomu, co jsem řekl na začátku. Ano, dokonce i v rodinách to nemusí být úplně tajná volba, ale s jistotou a se zkušeností ze zahraničí, zejména s rakouskou zkušeností, která tady byla prezentována, můžeme usuzovat, že by nákrok ke korespondenční volbě pravděpodobně výrazně porušil tajnost. Pokud bychom připustili, že tajnost volby je porušena, pak si řekněme velmi ostře, že se mění podstata naší demokracie.

Já jsem si přečetl pozorně důvodovou zprávu a zajímalo mě, zda předkladatelé vycházejí z nějaké úvahy, pokud možno kvantifikovatelné, zdali vůbec o nějakou takovouhle změnu Češi, dlouhodobě žijící v zahraničí, stojí.

A já teď budu citovat. V důvodové zprávě na straně 9 se tvrdí - pozor, to je ta důvodová zpráva toho senátního návrhu - že o navrhovanou právní úpravu občané žijící v zahraničí žádají již delší dobu. To je poměrně přesvědčivá věta. Obdobnou větu najdete i v důvodové zprávě zákona, o kterém teď mluvím. Já jen proti sobě dávám tyhle dvě věty, dva argumenty. Na jedné straně chtějí volbu, potom na druhé straně předkladatelé tvrdí, že zájem voličů o korespondenční hlasování v zahraničí vůbec nelze předjímat. Tak buď máme nějakým způsobem provedenou analýzu, tušíme, kde ty krajany máme, což vám tedy říkám, že nemáme nebo já jsem se aspoň dodnes nedozvěděl, kde je máme, a teprve pak můžeme postupovat seriózně, když chceme dosáhnout tak zásadní změny ve volebních zákonech České republiky. Pak, když si to zákonodárci zvolí, když si to vyberou, tak ať to nestojí těch pět milionů /nebo kolik tam bylo/, ať to stojí třeba víc, pokud zákonodárce bude přesvědčen, že tím kvalitu demokracie kultivuje a je to správné.

A pak je, ještě než uvedu poslední bod, pak je něco, o čem jsem hluboce přesvědčen, že je to návrh, který přesně zapadá do účelovosti změny. Já jsem přesvědčený, že je to účelová změna a že ti, kteří předkládají tento návrh, se domnívají, že ty statisíce hlasů z toho zahraničí přijdou jim. Myslím, že to mohu opřít o jednu svou zkušenost, byť tedy nekvantifikovatelnou. Když jsem ještě býval členem jedné české politické strany, tak na jednání jejího širšího grémia, které se jmenuje výkonná rada, jsme vedli poměrně vážnou vzrušenou debatu o tom, zdali se tato politická strana má nebo nemá přihlásit k hlasování o změně nepřímé volby prezidenta na změnu přímou. Předesílám rovnou, že pouze tři z nás byli pro zachování tehdejšího stávajícího stavu, to znamená, aby byla volba prezidenta nepřímá. Hlavní argument těch, kteří přesvědčovali poměrně vášnivě, že to má být přímá volba, byl ten, že tato politická strana má kvantifikovatelně hmatatelně spočítáno, že hlasy pro jejího kandidáta přijdou ze zahraničí. Rozhodující hlasy přijdou ze zahraničí.

Já jsem přesvědčen, že z podobného hnízda pochází i tato změna a mrzí mě, že v tuhle chvílí tady pan poslanec Benda není, protože bych se s ním utkal velmi otevřeně.

Poslední bod, který chtěl řečník uvést, je, že kdyby to u té změny bylo pouze pro Čechy žijící v zahraničí skončilo, tak by toho bylo dost, ale já se domnívám, že u toho to neskončí. Já se domnívám, že je to nákrok k hlubší změně vnitrostátní, k hlubší změně volebního zákona. Já jsem přesvědčen o tom, že se dozvíme, nedělám si iluze, myslím si, že tato změna projde, projde přesvědčivě, projde hladce, já jsem přesvědčen, že se dozvíme, že tato změna volebního zákona se osvědčila tak, že bychom ji mohli aplikovat i v českých podmínkách pro domácího českého voliče. Pak už bude jenom krok k tomu, aby digitalizátoři našich životů zavedli ještě snazší zjednodušený přístup a aby to byla volba elektronická.

Já vím, že teď řeknete, že slyším trávu růst nebo maluješ čerta na zeď, nicméně já jsem o tom přesvědčen a kdybych měl fakticky říci, čeho se na téhle změně nejvíce bojím, tak kromě doteku porušení toho principu tajnosti se bojím, že v rámci změny, prozatím dílčí, prozatím nepodstatné, prozatím změny, které si skoro nikdo kromě těch, kteří tu sedíte, nevšiml, tak já se domnívám, že projde v tichu a přítmí vážných a obtížných aktuálních zpráv něco, co velmi zásadně ovlivní budoucí kvalitu české demokracie.

Dalším vystupujícím byl pan profesor Aleš Gerloch, který uvedl: Já bych navázal na to, co jsem uvedl v krátkosti už v Newsletteru Institutu Václava Klause, který jste asi dostali všichni, jinak doporučuji ke čtení těm, kteří ho ještě neviděli, kde byla určitá anketa ke korespondenčnímu způsobu hlasování. Ten návrh odkazuje výslovně na návrh zákona o správě voleb, který byl připraven Ministerstvem vnitra a který nebyl v podstatě už meritorně projednáván v Parlamentu a vybral si jednu z částí, která tam byla zvažována, a to otázku korespondenčního hlasování.

Znovu podotýkám, že ten seminář se sešel k jinému návrhu, ale ty argumenty jsou na sto procent použitelné v debatě o tom, co nám přistálo teď na stole, protože je to v podstatě úplně stejné.

Ten hlavní argument je, že ten návrh Senátu, já tedy teď říkám poslanecký návrh, se opírá o dlouhodobé žádosti voličů, žijících v zahraničí, a že tedy chce kompenzovat voličům v zahraničí obtížnější přístup k výkonu volebního práva.

Tady se pak objevuje obrat pobývajícím v zahraničí. Čili první taková otázka je, zda se to má týkat - a z toho návrhu plyne, že ano - všech občanů, kteří i krátkodobě pobývají v zahraničí, nejenom ti, kteří tam žijí. Víme, že současná úprava vychází z toho, že je možné do Poslanecké sněmovny, o které hovoříme, zejména hlasovat na zastupitelských úřadech. Obdobně u volby prezidenta republiky, které se to má týkat. A ta otázka je, jestli skutečně je nutné kompenzovat obtížnější přístup k výkonu volebního práva. Já se domnívám, že v řadě států vlastně o obtížnější přístup nejde. Týká se jenom několika států, kde se tím argumentuje, jedná se zejména o Spojené státy americké, Kanadu a Austrálii. Našli bychom některé další státy, kde ale skutečně by se jednalo spíše o jednotlivce. Některé velké státy typu Indie nebo Čína, Rusko, to jsou státy, kde se tím obvykle neargumentuje.

Samozřejmě většina našich občanů, zejména právě těch, kteří by tam byli krátkodobě, budou v rámci Evropy, a to zejména ve státech Evropské unie. A tam se domnívám, že taková kompenzace není nutná. Čili kladu určitý otazník nad podstatu té argumentace. Je třeba upozornit i na to, že my nemáme volební povinnost jako ostatně většina států. Pokud by existovala volební povinnost, pak se domnívám, že je třeba vytvořit všechny podmínky pro to, aby tato povinnost mohla být splněna, protože tady pak bude hrozba sankce. Jistě budou nějaké výjimky z této povinnosti, ale budou skutečně zanedbatelné, zejména osoby těžce nemocné nebo velmi staré. Ale tam, kde hrozí sankce, musí být minimalizovány i faktické překážky. Ale tady, tady se jedná o volební právo, které z různých důvodů nevykoná řada voličů a v zásadě nevzniká nějaký velký problém.

Upozornil bych třeba na zkušenost sousední Slovenské republiky, kde tento systém korespondenčního hlasování existuje - je trošku odlišný, protože se zasílají hlasy do vybraného volebního okrsku v Bratislavě, tuším Bratislava a Petržalka - a kde, když se podíváte na tu statistiku, se to mírně zvyšuje, ale zhruba z dvou tisíc asi na sedm tisíc voličů, kteří využili tuto možnost, což při účasti vždy přesahující poměrně výrazně u voleb do Národní rady Slovenské republiky dva miliony voličů je v podstatě marginální číslo. Tady tedy doplním zas, abychom to měli komplet. Mezitím proběhly poslední parlamentní volby na Slovensku, došlo k velmi výrazné mobilizaci voličů, byly organizovány voličské akce. Progresívne Slovensko bylo extrémně aktivní vůči svým voličům v zahraničí. V konečném důsledku nevím, jestli to víte, ale co se týče hlasů ze zahraničí, na Slovensku tak Progresívne Slovensko jasně zvítězilo a získalo 60 % hlasů, SMER - sociální demokracie Roberta Fica získal 6 % hlasů. V zahraničí SMER úplně propadl. To je právě otázka té mobilizace, o které jsem mluvil.

S tím souvisí potom otázka, je-li tedy výkon práva a je-li možnost hlasovat nejenom v České republice, ale i na zastupitelských úřadech v zahraničí, jestli je tato další cesta nezbytná. Ta zákonná úprava je totiž velmi komplikovaná a nevytváří vlastně nějaké optimální prostředí nebo příznivé, jak se říká, prostředí pro realizaci volebního práva tímto způsobem. Odkázal bych na text návrhu. A shrnu to velmi stručně. Možná se o tom už hovořilo v té dopolední části, ale ten volič se musí předem po vyhlášení voleb zaregistrovat na zastupitelském úřadu buď korespondenčně nebo osobně nebo prostřednictvím zplnomocněného zástupce v daných lhůtách. Obdrží dvě obálky, identifikační údaje, ty pak musí sám si vytisknout, a to vidím jako hlavní otázku, kterou je třeba si klást, sám si vytisknout hlasovací lístek z webové stránky Ministerstva vnitra. Myslím, že existují státy kde to z různých důvodů nebude tak jednoduché. Je tam pak nějaká možnost vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí, která stanoví výjimky. Ale to zase odeslat a stihnout tedy tu lhůtu. Samozřejmě potom na tom zastupitelském úřadu je třeba vytvořit také podmínky pro dodržení principu tajnosti hlasování, popřípadě i osobního charakteru voleb, což také nemusí být jednoduché.

Zajímavé je třeba upozornit na to, že v těchto volebních komisích ve zvláštních volebních obvodech nejsou zastoupeny politické strany, hnutí, jejich koalice, čili politické síly, které by měly přece jenom představovat jakousi laickou kontrolu průběhu voleb. Tady vzniká určitá nerovnost, která je přitom dvojího charakteru. Ta komplikovanost je v podstatě daná snahou dodržet základní ústavní principy. Ale myslím si, že ten návrh není schopen - nebo aspoň se to zdá z toho textu i nakonec zdůvodnění - úplně tomu dostát, aby tyto ústavní principy byly dodrženy. Ta nerovnost samozřejmě se týká občanů, kteří mají trvalý pobyt České republice a budou zde hlasovat ve standardních volebních okrscích a těch, kteří budou v zahraničí, protože ti domácí nemohou využít korespondenční hlasování. Byla určitá anketa v tomto směru. Ale může se argumentovat jistě tím, že je tady možnost přenosné schránky, kde je možné hlasovat, je možné si vzít voličský průkaz, hlasovat mimo místo trvalého pobytu. Podle toho nového zákonu od roku 2026 to půjde ještě jednodušeji. Ale přesto se domnívám, že by měla být ta otázka zvažována potom, jestli korespondenční hlasování nemá být tedy umožněno všem. Je tedy otázkou, jestliže to má být kompenzace, obstojí z hlediska principu rovnosti. Netroufám si říct jednoznačně, že je to porušení té zásady rovnosti, ale otevírá se otazník nad tím.

A ten druhý moment vidím v tom, co je uvedeno v tom návrhu, že Ministerstvo zahraničních věcí vydá vyhlášku, ve které uvede, ve kterých volebních obvodech neprobíhá korespondenční hlasování, protože tam nejsou potřebné podmínky. Já nevím, jestli jste si to už uvědomili, jestli to tu už někdo zdůraznil, ale korespondenčně hlasovat se nebude všude ve světě, ale jenom tam, kde mají nějakou solidní poštu. Ještě jsem to neslyšel od někoho říct nahlas, což lze věcně pochopit. Už jsem naznačil, že jednak v některých státech se domnívám, že to bude vůbec problém z hlediska zabezpečení poštovní služby, vytisknutí hlasovacího lístku.

Ale může nastat i situace dočasná. Typicky dneska Ukrajina, kde prostě najednou ta možnost nebude dána nebo bude velmi problematická. Samozřejmě můžete argumentovat, že nebude třeba ani zastupitelský úřad, kde by se mohlo hlasovat, ale pořád to spojuji s tím, že ty podmínky mají být srovnatelné pro všechny voliče. Ta otázka kompenzace není podle mne úplně přesvědčivá.

V této souvislosti bych konstatoval, že předkladatelé sice na to upozorňují, že máme v čl. 20 ústavy, a pokud o volbu prezidenta jde, tak v čl. 58, zmocnění, aby organizaci voleb a bližší podmínky stanovil zákon. Domnívám se ale, že toto zmocnění nedává prostor, aby se šlo proti těm ústavním principům, které mají být zabezpečeny. Vedle té rovnosti volebního práva je to také otázka svobodných voleb a tajnosti hlasování.

Svobodné volby jsou zvláště zdůrazněny v Listině základních práv a svobod, kde v čl. 21 se zdůrazňuje. Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Korespondenční hlasování samozřejmě nahrává tomu, aby věci, které jsou představovány, zase zasáhly do tohoto svobodného projevu vůle, ať už tedy nějakou manipulací voliče ze strany jiných osob, eventuálně i uplácením a podobně, anebo i ze strany té volební komise na zastupitelském úřadu.

Obdobné platí pro tajnost hlasování, že se zase snižuje míra garancí. Sice se chce, pokud jde o svobodnou vůli, aby ten volič učinil čestné prohlášení, že hlasoval svobodně a zase je otázkou, jestli tohle stačí. Zase, jak je to tedy potom s voliči, kteří volí v České republice, kteří nic takového činit nemusí? Přitom víme, že hlasovací lístky jsou k dispozici už před volbami nejen ve volebních místnostech. Takže tady se může namítat i tato skutečnost a je otázka, proč zavádět nějaké dva různé režimy.

Současná situace je taková, že vytržení tohoto způsobu hlasování z jiných otázek, které se týkají organizace voleb, výkonu volebního práva a možná i volebních systémů, jejich postavení, je do značné míry nezdůvodněna. Domnívám se, že je namístě, aby se diskutoval komplex otázek, jak zejména pro volby do Poslanecké sněmovny, tak i jiných. Otevřena byla třeba svého času diskuse o volbách komunálních, o rozdílech třeba možných pojetí voleb u malých obcí a u měst podle zákona o obcích a podobně.

Na základě zkušeností z předchozího roku bych viděl dvě otázky jako důležitější. To je otázka uzavírací klauzule a jejího navyšování. Pětiprocentní uzavírací klauzule byla sice několikrát posuzována ústavní soudem, ale ta loňská, teď vlastně předloňská, zkušenost je nová. To znamená, propadlo přibližně 20 % hlasů platně odevzdaných ve volbách, přibližně 1 100 000, což je velmi vysoké číslo.

To znamená, znovu se otevírá otázka diskuse o možném snížení uzavírací klauzule vzhledem k tomu, že je zde systém poměrného zastoupení a zdůrazňuje se, že by měl být odlišný od většinového systému co nejvíce. Takže ten úplně čistý by vlastně vůbec neměl mít uzavírací klauzuli a jistě je tady otázka nějakého kompromisu. To zvýhodnění koalic je také diskusní, protože pokud by se snížila třeba na 4 % nebo dokonce na 3 % uzavírací klauzule a nechala se mechanickým násobkem, pak by to samozřejmě pro ty koalice bylo méně výhodné. To znamená 4, 8, 12, 16. Je otázka, proč zvýhodňovat či nezvýhodňovat koalice a diskutována by byla i otázka jednomandátového volebního kraje při volbách do Poslanecké sněmovny.

Zase, když vyjdeme z nálezu Ústavního soudu v jejich komplexnosti, včetně toho posledního, tak se ukazuje, že tam určitá nerovnost stále zůstává, i přes změnu výpočtu a metodu Imperialiho místo D´Hondtovy. Bude li se trvat na tomto východisku, že systém má být co nejvíce poměrný, aby se odlišil od voleb do Senátu, tak prostě ten jednotný volební systém, to znamená, že Česká republika je jedním volebním krajem, je na místě.

Zase někdo může namítat, že třeba Slovenská republika diskutuje dneska opak. Ona má celou Slovenskou republiku jako jeden volební obvod, ale tam mají jednokomorový systém Parlamentu. U nás se vlastně vychází z toho, že by měly ty dvě komory být od sebe co nejvíce vzdáleny co do volebních systémů.

Čili uzavřel bych to tak, že je zde řada otázek minimálně stejně a podle mě aktuálnější, než je otázka korespondenčního hlasování. Dovolil bych si doporučit závěrem, aby nějaký navazující seminář na podzim otevřel i další otázky, než jenom otázku korespondenčního hlasování. Mám k němu, jak jsem uvedl, dost velké výhrady, ale hlavně ho vidím jako otázku, která není klíčová. Tolik pan prof. Gerloch.

Dalším vystupujícím byl doc. Zdeněk Koudelka, který měl zajímavý příspěvek. Doufám, že vás zaujme. V zásadě tady hovoříme o něčem, o čem nevíme, jak bude v praxi mnoho využíváno, kolik těch voličů v zahraničí využije korespondenční hlasování. Pokud jich bude málo, pak je možná tento seminář i taková bitka o tento institut ve volebním právu, zbytečná. Bitka míněno tak, že jsme se tu sešli a že si povídáme o korespondenční volbě.

Samozřejmě vycházím spíše z toho, že jich může být více, což nám napovídá třeba i ta nová slovenská zkušenost, o které pan docent nemohl vědět v době tohoto příspěvku. Proto k tomu přistupuji z toho pohledu obecnějšího. Některé myšlenky už tady zazněly dopoledne. Kdyby těch voličů bylo hodně, nakolik je možné, aby ovlivnily podstatu nebo kvalitu nejen volebního práva jako takového a výsledku voleb, ale v podstatě kvalitu demokracie v našem státě.

Korespondenční hlasování zjednoduší volby zahraničním voličům, tak bude určitě více těch, kteří rozhodnou o Poslanecké sněmovně a prezidentu republiky a přitom nežijí ve státě, o němž rozhodují. Neponesou důsledky svého volebního rozhodnutí. Demokracie je však o tom, aby si občané zvolili ty, kteří o nich rozhodují. Zvolí-li jim je někdo z ciziny, je tento princip porušen.

Samozřejmě Marek Benda tady dopoledne říkal, že už dneska mohou volit ze zahraničí na zastupitelských úřadech, takže již dneska je vlastně tento princip porušen. Tato debata je více abstraktní, tato debata není nad tímto návrhem zákona, ale vzhledem k tomu, že neproběhly debaty žádné, tak je na místě, abychom tady u pultíku mluvili i v širším kontextu. Praxe ukázala, že ta skupina, která volí na těch zastupitelských úřadech, je marginální. To znamená, že sice je to určité narušení principu, že by měli rozhodovat ti, kteří na daném území žijí, ale z hlediska faktického, skutečného, je to narušení nepatrné.

Hnací myšlenkou americké vzpoury nebo revoluce, podle toho jak to kdo pojme, a separace od Británie, byla idea žádné zdanění bez zastoupení. No taxation without representation. Šlo o reakci na to, že britská koruna, což byl v té době nejen král, ale i parlament, určovala americkým osadám daně. Ale ty neměly zastoupení ve sněmovně, obcí, britského parlamentu, protože v době, kdy vznikalo původní britské volební právo, tak Británie kolonie ještě neměla. Proto Američané bostonským pitím čaje, které mířilo proti nové čajové spotřební dani, které vyhozením nákladu čaje z anglických lodí do moře, reagovali na zdanění ze strany moci, kterou vnímali jako moc cizí. Podstatou americké revoluce bylo, že lidé mají být podřízeni moci, kterou mohou sami spolu vytvářet volbami, ve které jsou reprezentováni, nikoli v rozhodnutí moci, která nepochází od nich, ale zvenčí. Korespondenční hlasování nezbavuje občany žijící na území Čech, Moravy a Slezska podílu na moci, ale oslabuje tento podíl ve prospěch těch, kteří na území těchto zemí nežijí.

Jako zastánce toho, že moc ve státě má vycházet z těch, kteří jsou této moci podrobeni a ne z ciziny, to považuji za nešťastný směr vývoje. Je pravdou, že z ciziny budou volit naši občané, ne cizinci. Ale občané žijící v cizině mají oslabený a někdy vlastně symbolický vztah ke své vlasti. Čest výjimkám, říká pan docent. Nedávám však na stejnou politickou váhu ty, kteří zde žijí, a ty, kteří si sem přijedou jednou za čas na dovolenou nebo nostalgicky hledají své kořeny. Po hlasování o brexitu, který prošel těsně a v kterém nebylo umožněno hlasování v zahraničí, se spekulovalo, že by mohlo dopadnout jinak, pokud by se mohli vyjádřit britští občané žijící v Bruselu. Živící se například v orgánech Evropské unie nebo dlouhodobě žijící na francouzském středomořském pobřeží. Pro ně je rozhodnutí nemít komplikaci při cestování po Evropě rozhodující. Ovšem stát nelze stavět na občanech v zahraničí, ale na těch, kteří na jeho území žijí, platí daně, vytváří jeho bohatství a v případě potíží se účastní na jeho strastech. Proto je správné, že o brexitu rozhodli poddaní, tenkrát Alžběty II, podléhající vládě v Londýně, a ne poddaní Alžběty II, jejichž životy fakticky ovlivňuje vláda v Bruselu či v Paříži více, než ta londýnská.

Ani občané pobývající na našem území nemohou volit, když v době senátních, krajských či obecních voleb jsou mimo bydliště. V těchto volbách nejsou vydávány voličské průkazy. Volič nemůže volit v jiném kraji či obci, kde nebydlí, aby neovlivňoval složení zastupitelstva, jehož rozhodnutí nebude podléhat. To je princip, který nikdy nikdo tady nezpochybňoval, ale je strašně důležité se tedy nad ním zamyslet a bavit se solidně o všech argumentech a nedělat s dovolením z těch, kteří jsou trošku konzervativnější, nechtějí narušit české volební právo, tak nedělat z nás za každou cenu zlouny. Protože u komunálních voleb je to něco naprosto normálního. Korespondenční hlasování je volbou mezi tím, zda je právo volit držitele moci u těch, kteří žijí na území, kde budou této moci podléhat, nebo se zvýší role těch, kteří nám nutí svou politickou vůli, aniž by s námi žili. A je to i argument proti tomu, co tady zaznělo dopoledne, že vlastně korespondenční hlasování umožňuje naplnit ústavní požadavek všeobecnosti v hlasování. Ale všeobecnost v hlasování tu máme i ve volbách v základě Senátu, máme to i ve volbách do zastupitelstva a přesto nikdo nezpochybňuje, že když je někdo z Brna, je v den voleb v Praze, že nemůže volit v Praze. Prostě protože bydlí v Brně. A buď si to zařídí, že v den voleb v Brně bude, anebo holt se musí smířit s tím, že na volby zastupitelstva v daném roce se podílet nebude.

To, co tady říkal pan předseda ústavně-právního výboru, to jsem já, je konkrétní námitka. I kdyby ten návrh prošel tak, jak je, považuji za zásadní, aby zahraniční hlasy nebyly podřazeny jen do nějakého vylosovaného volebního kraje. Je správné rozložit mezi více volebních krajů - tam došlo ke změn, my jsme diskutovali ten jeden, teď jsou dva. Ale zase při sto tisících hlasů ze zahraničí jsme zase zpátky, kde jsme byli. Jestliže 80 % je z Evropě, tak při 80 000 do jednoho, byť milionového kraje, tak je to sakra velký podíl. Je správné rozložit mezi více volebních krajů, např. podle kontinentů do různých volebních krajů. To se stalo, na dvě poloviny. Nebo vytvořit zvláštní volební obvod, volební kraj pro zahraničí. Zahraniční hlasy totiž mohou v budoucnu zcela změnit vůli voličů, včetně preferenčních hlasů v malých krajích. Nejde jenom o tom, že dnes v podstatě započítání zahraničních hlasů z hlediska celkového počtu mandátů nehraje do konkrétního kraje významnou roli, protože se to nakonec v rámci celého státu přerozdělí - to ano, ale třeba z hlediska preferenčních hlasů to může výrazně zasáhnou do volby zvláště v menších krajích.

Ta argumentace použitelná, já vám ji přečtu, i když je to teď trochu jinak. Nejmenší krajský volební kraj je Karlovarský. Tam bylo zapsáno v minulých volbách do Poslanecké sněmovny 230 000 voličů a při 57% účasti došlo k volbám 131 000 voličů. Kdyby v takovém množství by měly přijít hlasy ze zahraničí a ovlivnily by hlasy v tomto malém nebo jiném malém kraji jako je Zlínský, tak to má vliv na konkrétní kandidující poslance v těchto volebních krajích. Dneska se vlastně kandidáti nebojí, že budou vylosováni. Protože skutečně ten podíl zahraničních hlasů je velmi malý. Ale myslím si, že by nebylo správné dostat se do situace, aby se všichni báli, koho že to státní volební komise v těchto volbách vylosuje, aby to náhodou nepostihlo z hlediska konkrétního kandidáta ho. Pamatuji si, když poprvé bylo toto zavedeno, to jsem byl ještě poslancem, byl vylosován Jihomoravský kraj, kde jsem kandidoval. Že jsme tenkrát dělali skutečně kampaň v zahraničí, jeli jsme na Slovensko, do Bratislavy, do Vídně a tak dále, aby se pak zjistilo, že to byly vyhozené peníze. Ale může se to všechno obrátit.

Další takový poznatek je, také už to zde bylo zmiňováno, že - já bych to shrnul do jedné věty - nabídni prst, přijdeš o ruku - se schválením návrhu na korespondenční hlasování pro občany v cizině. Občané, kteří na našem území nežijí, budou mít víc práv, než občané, kteří zde žijí. Je jen otázkou času, kdy bude tlak na zavedení korespondenčního hlasování i pro voliče na území státu.

A při značném aktivismu našeho Ústavního soudu nevylučuji, že i když tento nápad bude odmítnut v Parlamentu, tak jeho stoupenci si vynutí jeho zavedení cestou opakovaných návrhů k Ústavnímu soudu. Je totiž logické a obhajitelné, že s občany má být při výkonu volebního práva zacházeno stejně. Pak je zřejmé, že občané na území Čech, Moravy a Slezska budou diskriminováni ve srovnání s občany v zahraničí, kterým bude dopřáno korespondenční hlasování. Ve Spojených státech bylo korespondenční hlasování zavedeno kvůli vojákům mimo bydliště, aby se postupně stalo natolik významné, že může zásadně ovlivnit výsledek voleb doma, aniž by to tvůrci tohoto typu hlasování předpokládali. Nebo možná předpokládali, ale nepřiznali.

Může to skončit tak, jak si stejnopohlavní manželství v USA vynutili jeho zastánci přes Nejvyšší soud mimo parlament, kde hlasování devíti soudců dopadlo pět ku čtyřem. Realitu současného úpadku demokracie dokresluje i to, že stále více moci si přisvojují nevolení soudci a volený parlament o moc přichází. Nevidím důvod, proč tento nedemokratický vývoj má Parlament podporovat. Opět reagoval pan docent na Marka Bendu, který tam mluvil o tom, že bychom se měli soustředit na konkrétní návrh zákona, ale konkrétní návrh zákona bez ohledu na konkrétní paragrafy především otevírá to - jak to někdo nazval - pootevírá okno, o kterém nevíme, jak se nakonec otevře. A Parlament nad tím úplně ztratí kontrolu.

Já si myslím, že není otázka, jestli ano nebo ne se této možnosti Ústavní soud chopí, ale pouze kdy. Podotýkám, že i sčítací klauzule, kterou minulý rok Ústavní soud vyhodnotil jako neústavní, tak již jednou Ústavní soud posuzoval na návrh prezidenta Václava Havla před dvaceti lety nebo více jak dvaceti lety. A tehdy Ústavní soud konstatoval, že sčítací klauzule je ústavně konformní. Podle základní právní zásady by další Ústavní soud se v této věci již neměl vyslovovat. Platí zákaz, takzvaná res iudicata, věc rozsouzená, kdy dvakrát ve stejné věci nemá soud rozhodovat.

Jaká je skutečnost? Je pouze otázkou chtění ústavních soudců v konkrétním složení, zda něco chtějí změnit nebo nechtějí změnit, a ničeho se nezaleknou - ani ústavy, ani zákonů. Podotýkám, že za těch dvacet let od návrhu Václava Havla do předloňského roku se nezměnila ani ústava, ani se nezměnil princip sčítací klauzule pro koalice ve volebním zákoně. Jediné, co se změnilo, bylo personální složení Ústavního soudu. Takže je podle pana docenta Koudelky stoprocentně jisté, že až bude vhodné personální složení Ústavního soud, tak bez toho, že by - nebo i když už předtím určité konkrétní návrhy v této věci budou zamítnuty, tak když to Ústavní soud bude chtít změnit, tak to změní a vlastně donutí Parlament, aby akceptoval korespondenční volbu i vnitrostátně.

Třetí věc je tajnost hlasování. Korespondenční hlasování nechrání tajnost voleb. Je-li člověk ve volební místnosti za plentou, může rozhodnout svobodně. Avšak bude-li vybírat volební lístek doma, hrozí ovlivnění z okolí. Muž pod pantoflem se bude pod dohledem manželky bát volit jinou stranu než manželka. Je pravdou, že i tento princip není absolutně stoprocentní - i dnes, když máme možnost volit do volebních uren, když přijdou z komise do bydliště nebo když někdo z rodiny předvybere příslušné volební lístky, tak ten princip může být oslaben.

Dokonce, když je člověk slepý, tak za tu plentu s ním může jít doprovod a pomoct jim (mu) při volebním hlasování. Pak záleží v podstatě jenom na serióznosti doprovodu, toho asistenta, jestli tam dá vůli svoji nebo vůli zastoupeného voliče. Ale jde tady zase o šíři narušení tohoto principu, o šíři, další rozšiřování narušení. To je to, o čem jsem mluvil už asi dvakrát v rámci svého projevu a zdůrazňuji, je to o té míře, o míře, v jaké ještě je přijatelné snižovat ústavní principy v rámci volebních zákonů. Některým ústavním právníkům - a mám tady články - to vadí a říkají, je to nadmíru, máte napřed změnit ústavu, ať je to fér; no, a někteří říkají, že je to jenom trochu a že to nevadí. A jsou to subjektivní názory vzdělaných lidí, kteří se tomu věnují celý život, a my si v tom máme teď udělat nějaký pořádek.

My za ANO říkáme, buďme opatrnější, dodržujme ústavu, buďme konzervativnější. A za to si vysloužíme nálepku, že to děláme účelově a že jsme změnili názor. Já už dneska přednáším - a včera - myslím si, tři hodiny jenom argumenty, které rozporují korespondenční volbu. A nezlobte se, do protivky mám ty argumenty pořád jenom dva - snížení nákladů voličů ze zahraničí, kteří - chudáci - musí často cestovat tisíce kilometrů, a že to mají ve většině států taky. To není opravdu mnoho argumentů. Když si tady nakreslíme velkou tabuli a budeme psát své argumenty, už teď je zřejmé, že těch argumentů proti je víc než těch pro. Nakonec ale samozřejmě rozhodne nějaká politická vůle. Už to tady taky mockrát bylo, já to zopakuju.

Známe z roku 2010 - říkal to tedy pan docent Koudelka - známý případ videa Přemluv bábu Marty Issové a Jiřího Mádla, vyzývající k tlaku mladých na prarodiče kvůli jejich volebnímu rozhodnutí. Při zavedení korespondenčního hlasování část občanů bude vystavena tlaku. Jejich volební rozhodnutí nebude svobodné. Mimochodem, objevilo se video - opět podobného žánru - podporující korespondenční volbu. Je to všechno legitimní, žijeme ve svobodné zemi, ale, jak jsem říkal, je to potom míra toho, jak chcete voličům pomoci. A když za někoho už dáváte volební lístek do obálky, tak to už nepomáháte. To narušujete tajnost a přímost a svobodu volby.

A svoboda odlišuje skutečné volby od pseudovoleb v totalitních státech. A opět se můžeme obrátit na americkou demokracii, kde byl původně spor o to, zda dodatky americké federální ústavy dávající práva občanům zavazují jen federální orgány či i členské státy. Není překvapení, že tento spor federální Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch federace. Ovšem, můžeme to aplikovat i u nás. Není ústavní požadavek na tajnost voleb i požadavkem, aby stát toto právo nezabezpečil jen vůči sobě, ale vůči všem, tedy, aby tajnost voleb přiznal voliči v rodině, v domově důchodců a tak dále?

Pakliže právo na život nemá člověk jen vůči státu, ale vůči všem, tak i právo na tajnost hlasování má mít vůči všem ve svém okolí. Nedávno jsme se stali svědky v podstatě zavedení cenzury tím, že vláda ve spojení se soukromým sdružením vypnula nepohodlné weby, aniž by byly obviněny z trestné či jiné protizákonné činnosti. Nepovede narušení tajnosti voleb k obdobnému spojení vládní moci s vybranými a nezávisle se tvářícími organizacemi s cílem v bydlištích voličů ovlivnit hlasování ve prospěch držitelů moci? Korespondenční hlasování to umožňuje nebo minimálně zjednodušuje.

Na závěr - korespondenční hlasování oslabuje tradiční pojetí a hodnoty volebního práva. Práva, bez kterého není demokracie. Samo o sobě by demokracii neohrozilo. Ale ono není samo o sobě. Je to další z kroků - například ona zmíněná cenzura. Převádění pravomoci zvolených orgánů ve státě na nevolené, ať už nevolené soudy, nebo orgány Evropské unie v Bruselu. Je to koneckonců i atmosféra určitého honu na čarodějnice, kde se stal obětí třeba v té době, kdy to byl aktuální, když probíhal ten seminář, Jarek Nohavica. Jsou to prostě kroky, které ve svém součtu oslabují pojetí svobody a demokracie tak, jak bylo u nás zavedeno po listopadu v roce 1989, tedy v těch ostrakizovaných dnes devadesátých letech, kterých si však jako demokrat a zastánce svobody vážím. Tisíckrát nic umořilo vola. Změny, které samy o sobě neumoří demokracii, mohou ve svém součtu znedůvěryhodnit volby, tedy legitimitu držitele moci. Negativa korespondenčního hlasování hodnotím tak, že jednoznačně převažují nad přínosy.

Teď se pustím do oblasti ústavní, více do té právní oblasti, do té ústavněprávní oblasti, protože dalším vystupujícím byl pan docent Jan Kudrna. Mnohé už bylo v zásadě řečeno, takže některé záležitosti se možná budou opakovat, ale pan Kudrna se pokusil podívat na tu záležitost z jiného úhlu a říkal, že se bude držet hlediska čistě formálně právního. A chtěl zdůraznit dva aspekty.

Jeden aspekt, to je často zmiňovaná záležitost, usnadnění výkonu volebního práva. To znamená, že v tuto chvíli je možné hlasovat, pokud se budeme bavit pouze o volbě ze zahraničí, tak je možné hlasovat ze zahraničí, ale znamená to vlastně minimálně dvě cesty na zastupitelský úřad. Když budeme tedy brát v úvahu voliče, který žije pouze v zahraničí a zrovna nebude v patřičném předstihu v České republice, neměl by tady trvalý pobyt, tak že by si zřídil voličský průkaz, pak by mu stačila jedna cesta na zastupitelský úřad. Usnadnění výkonu volebního práva - řekněme, že to může být otázka pojímaná spíše pozitivně, i když, a to už zmínil pan docent Koudelka a další předtím, je otázkou, jak daleko se má v tom usnadňování vlastně postupovat. Jestli tedy určité i úsilí ze strany voliče tu činnost potom nečiní serióznější, nebo nepřistupuje k ní seriózněji, neváží si jí více, jestli tedy přílišné usnadňování - teď nemluvím o konkrétním návrhu, pan Kudrna mluvil o tom senátním, ale on komentoval teď aktuálně i ten nový poslanecký, a úplně stejně - ale kdyby ta kumulace potom pokračovala, tak jestli nakonec nepovede v podstatě ke zdevalvování samotného hlasování, respektive voleb a ponížení na řekněme nějakou běžnou anketu na internetu. Ale takže pozitivní - to usnadnění výkonu volebního práva může být pozitivní.

Na druhé straně tady může být otázka, a ta mě zajímá daleko víc, protože už to není otázka zčásti právní, zčásti politická, ale je to otázka čistě právní, a to je posouzení souladu návrhu s ústavními principy. Na prvním místě bych zmínil princip svobodnosti voleb, který zmiňuje Listina základních práv a svobod v čl. 21 odst. 1. Říká se tu o tom, že každý občan má právo na to, aby mohl svobodnou volbou rozhodnout, účastnit se volby svých zástupců. Takže ty volby kterékoliv, od obecních přes krajská zastupitelstva, volby do parlamentu, prezidenta mají být asi z pohledu voliče na prvním místě svobodné. S tím pak koresponduje také čl. 5 ústavy, který mluví o svobodné soutěži politických stran, to znamená princip svobodnosti. Jak a v čem vlastně spočívá? On spočívá v tom, že volič má být zbaven jakéhokoliv možného nátlaku na jeho vlastní rozhodnutí, i potom třeba na konkrétní hlasování. Když mluvím o nátlaku, tak tím myslím nátlak třeba v podobě korupce. Takových zkušeností bohužel z České republiky také máme dost. Naštěstí to není převažující jev, ale není to ani jev zcela ojedinělý. Netroufám si už říci, jestli proběhly některé z posledních významnějších voleb, kde by se na některých místech o tomto nechvalném fenoménu alespoň nemluvilo, takže může to být otázka kupování hlasů, protože samozřejmě ta finanční motivace ovlivňuje vůli voličů, kteří se nechají zkorumpovat.

Ten nátlak může mít ale také podobu řekněme určité hrozby či výhrůžky. A ta výhrůžka, jak už bylo zmíněno, to může být řekněme ze strany členů rodiny. A nemusí to být ani výhrůžka, ale prostě jakýsi setrvalý stav, že tady prostě volíme takhle, a koneckonců ty do toho nemáš moc co mluvit. Vzpomeň si, jak jsi třeba v nějaké straně... a jak to s ní dopadlo, ať už to bylo před rokem 1989, nebo po roce 1989. Takže vol tak, jak ti radíme. A pamatuj si, jak to dopadlo v posledních volbách. To už záleží samozřejmě na každém, jestli tomuhle většímu nebo menšímu nátlaku, jestli se s ním vyrovná sám. Ale horší může být třeba situace nátlaku ze strany zaměstnavatele. A to může být potom záležitost, která zejména může být výrazná třeba časem v obecních volbách. (Poslankyně Jermanová řečníkovi položila na pultík vzkaz.) A teď jsem četl něco jiného. Takže vrátíme se zpátky - že tvůj zaměstnavatel dostává zakázky od tohoto zastupitelstva, a sice tento projekt je třeba, může být diskutabilní, ale rozmysli si, jestli chceš podepisovat petici proti tomu a tomu záměru třeba starosty. Tam můžou být i takové příklady. A toto nebezpečí se samozřejmě v nejbližší době bude spíše zvyšovat než snižovat, a to s ohledem na to, že sociální situace se bude vyostřovat s tím, jak se komplikuje, řekl bych, globální makroekonomická situace a bezpečnostní situace v Evropě. Každý asi bude rád, že nebude v nějakém konfliktu se zaměstnavatelem, pokud třeba ten jeho zaměstnavatel bude bez nějakých základních skrupulí a bude vyvíjet nátlak.

Potom je tady otázka toho, co třeba Nejvyšší správní soud. Ale vůbec, teorie je nazývá oslabenými voliči. Tím myslím například seniory. Už byli zmíněni. Už byly zmíněny některé kampaně. To nakonec můžeme vidět i v různých, jak to nazvat, asi anketách nebo i v televizním zpravodajství, že občas třeba senioři řeknou, no, já budu volit tak, aby to bylo dobré pro moje vnoučata a podobně. Může to být ale záležitost voličů, kteří jsou daleko oslabenější, a to jsou třeba pacienti v domovech důchodců nebo pacienti, osoby v domovech dlouhodobě nemocných, v těch eldéenkách.

Na to už máme dokonce i rozsudky Nejvyššího správního soudu, který, že to bylo, tuším, Praha 10, tam hovořil o tom, že v některých domovech důchodců bylo možné, že docházelo k určitému nátlaku nebo podpoře rozhodnutí klientů domova a důchodců pro určitou volbu. Ale že toto v daném případě nepřekročilo hranice toho, že by to podstatným způsobem mohlo ovlivnit výsledek voleb. Takže ta otázka svobodnosti voleb je vlastně svobody od nátlaku. Ta je zajišťovaná i na zákonné úrovni a konkrétně je zajištěna tak, že Česká republika patří mezi země, které ukládají voliči povinnost odebrat se ve volební místnosti sám za plentu s výjimkou těch případů, které už byly zmíněny, to znamená osoby nějak velmi závažně, velmi závažně zdravotně handicapované, které potřebují nějakou asistenci třeba proto, že jsou nevidomé nebo se nemohou vůbec samy fyzicky odebrat za plentu. Mohou trpět třeba Parkinsonovou chorobou a podobně. Co se stane, pokud se ten volič hrdě, řekne jsem silný člověk, já se žádného nátlaku nebojím, já se za tu plentu neodeberu, neobtěžuj mě státe, protože proč bych tam chodil když to necítím jako nutné: Tak volební zákon hovoří o tom, že v takovém případě by takovému voliči nebylo umožněno volit. To znamená, on nesmí volit. Je to na něm. On má povinnost odebrat se za plentu a samozřejmost to není. Máš možnost, aby tvoje volba byla svobodná a my o tebe pečujeme. Dokonce, i když nejsi pod žádným tlakem, protože jsi duševně zdravý, jsi bohatý rentiér, žiješ osaměle, nemáš žádné nátlakové skupiny kolem sebe ani osoby, ale stejně se tam musí odebrat každý. Aby nevznikla vůbec pochybnost, nebo aby někdo, kdo byl vystaven tomu nátlakovému chování, měl aspoň tu poslední možnost, že tohle je ta zóna svobody, kde může tedy volit skutečně svobodně.

Toto bude u korespondenční volby zákonitě zrušeno. Protože jaksi by asi odpadlo to kouzlo korespondenční volby, kdyby se někdo musel odebírat někam, kde by hlasovací lístek odevzdal. Takže možná už pro někoho po mockráte, ale znovu cituji, pana docenta: Tady je problém s ústavním principem požadavku na to, aby volby byly svobodné. A nátlak, pokud vznikne, tak, aby z něj byla úniková cesta. A ta úniková cesta je u nás za plentu.

Za druhé, listina, ale potom i ústava žádá, aby volba byla osobní. Je to uvedeno výslovně, je to § 19 odstavec 1 zákona o volbách do Parlamentu České republiky, nebo § 41 odstavec 1 zákona o volbě prezidenta republiky. Najdete to i v případě dalších volebních zákonů. Výslovně říkají, zastoupení je vyloučeno. U korespondenční volby bude možné toto zastoupení. Také už jsem o tom mluvil opakovaně, stejně jako pan docent. Protože ten lístek, jakmile přijde do domácnosti, tak v tu chvíli tam ztrácíme kontrolu nad tím, kdo ho skutečně vybral, kdo ho vložil do obálky, odeslal a pravděpodobně to nebude tedy tak, že ten člověk by tam musel dát ověřený podpis nebo nějak jinak úředně ověřit, že skutečně tu volbu provedl on. To už dneska víme. Mezi zástupnou volbou, mezi tím voličem a jeho odvolením a jeho hlasem stojí jeden neověřený podpis.

Kdybychom se pak dostali do rozporu s dalším principem, a to je princip tajnosti volby, tudíž zastoupení principiálně možné bude. To je novum, kterou přináší tato novela. Volba v zastoupení proxy voting bude podle tohoto zákona do jisté míry možné. To znamená, že budou situace, že volební lístky přijdou, já budu někde, pokud budu žít v zahraničí, tak nebudu z Prahy, budu třeba v Brně nebo z Brna v Praze, ale budu z Washingtonu v New Yorku. Požádám manželku, děti, hoďte to tam, pošlete to třeba, pokud to bude v nějaké lhůtě, ve které to já nebudu moci poslat osobně. Takže tady může být problém s touto osobní volbou. Otevírá se možnost, aby volil někdo jiný.

Třetí ústavní princip, to je princip tajnosti voleb. O tom mluví náš ústavní pořádek poměrně bohatě. Asi kvůli tomu, že máme svoje historické zkušenosti. to je nakonec dobře, i s ovlivňováním svobody hlasování ve volbách. Je to článek 21 odstavec 3 listiny, ale najdeme to také v článku 18 a 19 ústavy a najdeme to potom také v příslušných volebních zákonech, které opět říkají, že se musíte odebrat za plentu, pokud se tam neodeberete, nebude možné hlasovat. Za plentou vkládáte vybraný hlasovací lístek do úřední obálky.

To znamená, nemůžete to udělat, že demonstrativně, hrdě řeknete, podívejte se, tady je strana XY, vkládám do úřední obálky a teď mě neobtěžujte s nějakým chozením za plentu, já tady ten lístek hodím. To znamená, dostanete obálku za plentou, máte čas si vybrat nebo z kapsy vyndat ten už vybraný hlasovací lístek, to už je prostě na každém z nás. Smysl tajné volby je jasný, nikdo nemá vědět, jak volič hlasoval. Souvisí to opět vlastně, je to funkce spojená se svobodností volby. Ale kdo to nemá vědět. Pokud nechci, tak to nemá vědět nikdo, nikdo z mého okolí, z nejbližší rodiny, ani můj zaměstnavatel a koneckonců to nemá vědět ani stát. Toto u korespondenční volby ani jedno není možné garantovat, respektive můžou kolem této záležitosti vyvstat pochybnosti a pak už záleží na každém, jak se s tím vyrovná. Případně potom, pokud by těch hlasů bylo více, tak jak se s tím vyrovná celý volební systém? Otázka tajnosti voleb jako třetí problematické místo z hlediska ústavního pořádku.

Další otázkou je otázka rovnosti. Může nastoupit otázka rovnosti, jak těch privilegovaných voličů bude. Stačí už, že je narušen princip občanské rovnosti. Samozřejmě všechno je potom otázkou míry, protože různí občané jsou v různých situacích. Jsou-li zdůvodnitelné, tak mohou být různým způsobem zvýhodněni. To je normální, když má někdo třeba nějaký handicap a aby se s ním vyrovnal a vůbec, aby mu byl umožněn přístup k výkonu určitého práva. Ale pokud se jedná o voličské právo, tak nakonec důsledkem bude to, že občan žijící na území státu - a souhlasím s tím, co říkal pan docent Koudelka - že ten, ať chce, nebo nechce, a to je ta pozitivní a negativní zpětná vazba , tak on nese důsledky svého rozhodnutí.

Jinak by se mi posuzovala otázka vztahu k Ukrajině nebo k válce na Ukrajině ze Spojených států amerických, z Austrálie anebo tady z České republiky. A nepochybně jinak by se mi také hodnotily její důsledky, což může být například otázka růstu cen paliv, růstu cen potravin a dalších záležitostí. To vše se úplně jinak posuzuje ze zahraničí a tady.

A samozřejmě to vidíme, pokud kdo chce, tak to aspoň vidí na Ukrajině, že ten, koho se to týká, tak různí lidé mají různý přístup třeba k plnění branné povinnosti a podle toho také někteří třeba hlasovali. A jinak opět se hlasuje ze zahraničí, když vím, že na mě ta branná povinnost fakticky třeba nedopadne nebo na mě nedopadnou škrty ve zdravotnictví a jiné, když toto všechno se proti mně může obrátit. Ale pokud to obrátím čistě do ústavního principu, tak se tady objeví další příklad toho, že občan žijící na území státu už nebude řekněme tím číslem jedna, který má plná práva a další svobody s tím právním statusem a oproti tomu osoba s jiným právním statusem ve vztahu k České republice těch práv má stejně, pokud se rozhodneme, anebo méně. Ale že tady bude skupina, která bude zvýhodněna. A souhlasím s tím, že samozřejmě to bude vyvolávat tlak na to, aby korespondenční volba byla umožněna i na území České republiky, protože se řekne, to je otázka rovnosti, a vždycky najdeme celou řadu důvodů. Koneckonců teď musí. Nebylo by to jednodušší, kdyby nemusely delegace z obecního úřadu chodit s urnou po bytech? Kdyby to ti lidé mohli vyřídit hlasovacím lístkem, který by zaslali poštou? Nebo by je někdo odnesl na obecní úřad? To znamená tady pak může přijít ještě i argument toho, že vlastně nakonec je to i pro veřejnou správu výhodnější. Už jsem i o tom tady mluvil. Takže si myslím, že ten tlak může postupně stoupat.

Když se řekne dobře, máme jít tou cestou usnadnění výkonu volebního práva, byla tady zmíněna otázka na Stát Izrael. Na něj se velmi často odvolává celá řada politiků a hovoří o tom, že odsud si máme brát příklad. Ve Státě Izrael, pokud je mi známo, je to tak, že každý izraelský občan může hlasovat v parlamentních volbách za jedné podmínky, že to udělá ve Státě Izrael. To znamená korespondenční hlasování není přípustné, musíte se vrátit na území státu. Takže to jenom k tomu, že může být otázka rovnosti nakonec i třeba v některých státech, které jsou nám civilizačně blízké, pojímána jako poměrně důležitá. Já k tomu přidám znova ještě ten příklad slovenský. Chcete-li volit slovenského prezidenta, prezidentku, musíte tak učinit na území Slovenska, musíte se sebrat a přijet. Přesto je v těch grafech, které nám ukazují koaliční navrhovatelé, vždycky to Slovensko zelené, že na Slovensku korespondenční volbu mají. Mají, ale jenom v jedněch volbách. Tady se navrhují hned tři.

Potom je tu otázka, o které Ústava výslovně nemluví, ale lze ji vyvodit. I tento princip by měl být dodržený, a to je otázka důvěryhodnosti voleb. To znamená jestliže se podíváte na náš volební systém, který je řekl bych v těch rozhodujících částech neelektronický, to znamená odevzdává se papírový hlasovací lístek, označuje se tužkou, potom se někde sčítá, z toho se sepíše protokol a ten se teprve elektronicky někam vkládá. Ale existuje pořád jako papír a po dobu myslím ještě dvou měsíců po posledním termínu pro přezkum voleb jsou ty hlasovací lístky pořád k dispozici. Takže ten náš volební systém vypadá možná trochu archaicky, ale on je současně velmi robustní. Je robustní proti pochybnostem o tom, kolik lidí skutečně v zahraničí žije. To si myslím, že je velká neznámá. Slyšel jsem čísla z Ministerstva vnitra, ale nikdo mi to nepodepsal, což je námitka, kterou jsem měl vlastně v úvodu svého příspěvku.

Když se podíváte v Polsku, tak v Polsku je 37,5 milionů lidí a ten nárok hlasovat může mít až 10 milionů lidí. To znamená, že to už není třeba jedna desetina do nějakého počtu, ale jedna čtvrtina. To znamená je tady základní právní otázka, nakolik ten systém potom je nebo není důvěryhodný. To znamená kdo mohl vidět můj hlas, kdo si ho mohl nějak třeba poznamenat, pokud jsem na to citlivý, za kolik lidí mohl hlasovat, jak to bylo celé prozkoumané a podobně. Takže naše předpisy jsou poměrně přísné, pokud jde o výkon volebního práva. Ale protože oni mají jeden cíl, a ten sledují, aby volby proběhly v souladu s ústavními principy, pokud možno tedy bez ovlivňování, bez nátlaku, bez obav třeba ať už na straně mé jako voliče nebo pokud jde o můj hlas nebo mě jako voliče a celý volební proces, aby ty volby byly vnímány jako důvěryhodné. Tady se můžeme podívat na případ, myslím, že to byly natřikrát konané volby, jestli to bylo v Krupce na Teplicku, protože dvakrát se tam voliči nechali nějak ovlivnit podstatným způsobem. Napotřetí se sice také nechali ovlivnit, ale už to nebylo asi způsobem, který by mohl ovlivnit průběh voleb. Byly zmíněny prezidentské volby v Rakousku, ty se opakovaly kvůli tomu nebo hlasování se opakovalo právě kvůli korespondenčnímu hlasování, kde jsou samozřejmě podmínky trochu jiné, odbočím, tam se hlasuje i vnitrostátně.

Současně bych se ještě zeptal: jdeme do doby spíše klidu a jistoty, nebo jdeme do doby rozjitřené, která na všechny tyhle pochybnosti reaguje často až přehnaně alergicky? Co udělali Američané se svými volbami? Ti byli schopni z nejvyšších míst včetně bývalého ředitele FBI a podobně tvrdit, že volby prezidentské jsou zmanipulované a podobně. To znamená jestliže máme přísná pravidla, tak tomu tak bylo učiněno před třiceti lety, nastaveno z toho důvodu, aby ta pravidla byla robustní a aby plně odpovídala ústavním principům.

Můj závěr je takový, že samozřejmě korespondenční volba je možná. To za prvé. Za druhé je možné i všechny vyjmenované ústavní principy řekněme opustit, zmírnit a podobně. Ale z mého pohledu jako právníka by bylo vhodné, aby se tak stalo na ústavní úrovni. To znamená já třeba tyto pochybnosti mám, možná zdaleka nejsou většinové, ale aby tyto pochybnosti byly nějakým způsobem vyřešeny na ústavní úrovni. Koneckonců není problém do Listiny doplnit například, že tato pravidla se přiměřeně neuplatní pro volby ze zahraničí. Sice bych s tím obsahově měl problém, ale z hlediska právního formalismu by pro mě ta záležitost byla vyřešená a byla by vyřešená naprosto otevřeně. A bylo by také jasně řečeno, kde, alespoň tedy pro nejbližší dobu, přibližně běží ta hranice. To znamená dobře, pokud se jedná o volby ze zahraničí, tak můžeme, protože ta kvantita se nepromění v kvalitu, tak můžeme ta pravidla mít mírnější, protože to nakonec zřejmě při dalším vhodném nastavení neovlivní celkový výsledek voleb a vyznění celé volební procedury. Ale pokud se jedná o vnitrostátní pravidla, tak pak dál budeme lpět na ústavních principech.

Tolik ta právní část a pak se hlásili o slovo i přítomní z diváků. Já tady mám jednu krátkou poznámku od bývalého diplomata, který tady uváděl: "Jsem diplomat, jsem také bývalý náměstek, co už odešel, ale já jsem si četl argumenty zastánců korespondenční volby, a je to všechno vlastně pod heslem vzdálenost a cestování. A my jsme vlastně na Ministerstvu zahraničí už na tu vzdálenost reagovali jiným způsobem, ale v současných zákonných možnostech prostě zřídíme takzvané konzulární jednatelství. Většina zemí to umožňuje a dělali jsme to pravidelně v Afghánistánu našim vojákům, aby mohli volit třeba i svého vrchního velitele ozbrojených sil v tom Lógaru, což není daleko od Kábulu, ale byly tam bezpečnostní důvody. Takže na dva dny si pronajmete - teď prakticky pronajmete hotel, kancelář, urnu, uděláte komisi. V té komisi mohou být i naši občané, takže žádná velká administrativa s tím není. A mě právě zaujalo, že zastánci korespondenční volby argumentující s tou vzdáleností právě toto odmítají a říkají, že to neřeší situaci. A já si myslím, že už jenom tady kolega z Ministerstva zahraničních věcí, jak říkali, že kdybychom to rozšířili na honorární konzuláty, tak právě tam ve Spojených státech, kde máme nejsilnější komunitu, to je Pittsburgh, Filadelfie a další, máme tam konzuly, tak pak k nim skutečně tu urnu můžeme dostat podle předpisů, tu plentu, to nic nestojí rozšířit tento systém a vyhodnotit vlastně, jestli třeba tento vstřícný přístup na dojezd už těm krajanům, jestli zlepšil tu účast, jestli je nějakým způsobem pro ně přijatelný a jestli by je uspokojil. Tady korespondenční volba přeskakuje všechny tyto nástroje, které máme.

Tak to je všechno. A jenom ještě k Rakousku, kde mají krajanů hodně v zahraničí, a řešili, aby se jim nevygeneroval v Národní radě speciální poslanec - krajan, nevykroužkoval nebo v podstatě nezačal se potom v Národní radě chovat jako zástupce jenom těch krajanů. Tak oni jednou za pět let evidují k tomu člověku v zahraničí příslušnost, jak se cítí příslušný svými kořeny k nějaké obci, a prostě ten hlas nasčítají do toho volebního obvodu na tom místě. Například Wisconsin je poměrně nebezpečný, protože jsou to lidé převážně z Hané a z Vysočiny", tady uvádí. To je věc, o které jsem mluvil včera v úvodu svého projevu, že Rakousko má systém, kdy jsou ty hlasy přičítány do konkrétní obce, volební seznamy jsou vedeny konkrétní obcí a každý volič musí doložit nějakou svoji sounáležitost s nějakou obcí v Rakousku, a důsledkem toho je, že se ty hlasy rovnoměrně rozprostřou.

Já si myslím, ušetřím vás ještě dalších dvou částí semináře z 21. 1. 2022, ale ono to tím neskončilo. Poté byl předložen další zákon, pak následovala dohoda, že korespondenční volbu nechceme a ta část byla vyňata. Dohodli jsme se, že nová právní úprava bude platit od roku 2026. Já tedy férově musím říct, že jsem byl u jednání s panem ministrem Rakušanem, a on říkal: my to předložíme, my to máme ve volebním programu. Ovšem tím to skončilo a k žádnému dalšímu jednání už nedošlo. Já jsem to včera komentoval někde v televizní debatě, kdy se nás ptali, co budeme dělat, my - hnutí ANO. Já jsem říkal, budeme dělat to, co dělá každý rozumný člověk. Nám se to nelíbí principiálně. My uděláme všechno pro to, aby to neprošlo, protože my cítíme, že je to špatně a že to je předehra k něčemu mnohem horšímu, co může zasáhnout demokratický systém v České republice. Ale jestliže to náhodou bude prosazeno silou, tak se budeme snažit eliminovat všechny škody. Budeme se snažit dosáhnout toho, aby se ten zákon změnil.

Z technického hlediska jeden z největších problémů je skutečně to, jakým způsobem se hlasy ze zahraničí v tom velkém množství - předpokládaném - budou připisovat do volebních krajů, kdy dva volební kraje, resp. hlavně ten, kam půjdou evropské hlasy, mohou být poškozeny a ti kandidáti se právem mohou cítit poškozeni tím, že ty hlasy přijdou zrovna do jejich kraje. Nejsem si jist, jestli jsme schopni to odstranit ve druhém čtení, protože tady je opravdu nutná znovu nějaká analýza, a měli bychom se dohodnout na nějakém způsobu, jak se ty hlasy budou přičítat v České republice, jak je rozprostřeme, jestli třeba půjdeme cestou rakouského modelu, nebo jak říkal kolega Mašek, že by v podstatě jednoduchou matematickou metodou mohly být rovnoměrně rozděleny do všech 14 krajů. Ale myslím si, že takové věci se nemůžou dělat za pochodu ve druhém čtení. Já proto budu určitě navrhovat, paní předsedající, vrácení tohoto návrhu předkladatelům k přepracování.

Tolik k té úvodní části mého projevu... (Pobavení.) Ne, ta není. Já vás nebudu trápit tak dlouho. Ale mám tady opravdu ještě nějaké zajímavé příspěvky, které by vás mohly zajímat. Například pokračování toho, co říkal pan Sechter, bývalý diplomat, který říkal, že se zúčastnil semináře, který se týkal už problematiky korespondenční volby. On tam ale tenkrát nebyl jako panelista, on jenom vystoupil krátce z veřejnosti, a já jsem ho následně pozval. A on mluvil o svých osobních zkušenostech: "Také je nyní artikulována starost o naše občany v zahraničí, vzdálenost k zastupitelskému úřadu, kterou vlastně dnes a denně na našich velvyslanectvích řešíme, a nemusí to ani být plošně rozlehlý stát. Já si třeba vzpomínám, že v zahraničí, abyste mohli odservisovat zápisy dítěte, které se narodí v zahraničí, a potřebujete do matriky udělat úkony, získat český rodný list, to všechno jsou desítky úkonů, které ti naši občané musí v zahraničí zařizovat, a mají to někdy daleko. Já jsem v případě velvyslanectví v Rakousku například změnil úřední hodiny tohoto našeho oddělení, aby se dalo prvním ranním vlakem přijet do Vídně z Innsbrucku nebo až od Bodamského jezera a udělat jim jakoby Vršovice," to je odkaz na ten příspěvek před tím, já ho budu číst, "v Rakousku aspoň přijatelnější, protože v Rakousku máme jenom jeden zastupitelský úřad. Tím jsem chtěl říct, že volby jsou jenom jeden z úkonů, kde vlastně se nějakým způsobem snažíme to těm lidem zpřístupnit a zjednodušit. A taková je ta politická diskuse dnešní. Ale je příliš akcentovaná jenom na ty volby, když těch úkonů tam ti lidé potřebují vyřizovat hodně. Tak to je první moje poznámka.

Druhá věc, proč jsem tady a proč jsem přijal pozvání, to je, co jsem zažil v Německu tu diskusi v určitém úseku, kdy jsem tam sloužil jako zástupce velvyslance a kdy se v té korespondenční volbě stala jedna podstatná věc. Ona v Německu existuje korespondenční volba už od roku 1957. Byl to takový balíček změny volebního práva. Poprvé mohli volit například občané Sárska, které mělo mezi Francií a Německem zvláštní statut a bylo tedy definitivně včleněno do Spolkové republiky až po smlouvách se spojenci. A součástí tady toho bylo zavedení korespondenční volby v roce 1957.

Byl tam jeden zajímavý prvek, který vlastně provází tu německou debatu i ústavních právníků od samého počátku, a to je to, kdo chce volit korespondenčně, musí mít důvod. To až v roce 2008, a to já jsem právě v tom Německu byl, po tříleté debatě se už tento důvod nemusí uvádět. Čili tam to bylo velmi přísně vázáno na důvod, který spočíval často třeba v nějaké nemoci nebo v odlehlém místě. Většinou bylo využíváno často v Bavorsku, v odlehlých vesnicích. A skutečně ta legitimita principu udržet tajné hlasování osobní, tu vazbu na toho člověka za plentou, tak ta provázela německou debatu celou dobu.

Já jsem si tady poznamenal, jak tu korespondenční volbu postupně využívali. Když byla zavedena, volilo korespondenční volbou 4,9 % občanů. A teď už se nerozlišuje, jestli v zahraničí nebo v tuzemsku, to postupně stoupalo na 18 % v roce 2005, 24 % v roce 2013 a v roce 2017 už 28 % Němců volí korespondenčním způsobem. A systém se ale postupně adaptoval. Kromě těch technik, které se postupně vyvíjejí a zlepšují se technologie, a zabezpečení i poštovních obálek a systémů, tak se stále kladl důraz a zejména v zahraničí na ten moment registrace člověka, občana. On vlastně jakoby přenesl vztah státu a občana na moment registrace a dodnes velice přísně zákonodárci diskutují o tom, kdo vlastně má oprávnění volit, když už je vlastně od té země vzdálen politicky, daňově i jinak.

Řekl bych vám několik příkladů až na samém konci, ale teď bych vám jen řekl podle jednoho průzkumu v současné době, kdo využívá korespondenční volbu v Německu, když je to těch 28 %. Pět procent lidí uvádí, že jsou dlouhodobě nemocní a že to jinak nejde, 21 % lidí uvádí, že budou mít v té době dovolenou, takže toho využijí a do obálky už dají hlas předem a odešlou, 20 % lidí tvrdí, že je to pohodlnější, a to je ten hlavní důvod, 13 % lidí má klid, není za plentou nervózní a doma v klidu, jak se tady říkalo, bez toho válečku nad hlavou, asi 13 % lidí tedy uvádí, že chtějí mít klid doma.

Co je ale podstatné u registrace v Německu? A tím se zabýval i německý Ústavní soud, protože německé pojetí korespondenční volby vychází z toho, že je skutečně nutné vytvořit a udržet nějakou legitimní vazbu člověka, který žije v zahraničí, s Německem. Čili musí to být prosté a definice zní tak, že to musí být osobně a nezprostředkovaně člověk, který má vazbu k zemi a je seznámen s poměry v zemi a je jimi i patřičným způsobem ovlivňován. A tyhle věci se v Německu zkoumají a stát má na to právo. A člověk se může odvolat a dochází k tomu, že se lidé vyškrtávají z volebních seznamů. Jak to konkrétně je? Jsou tam tvrdé podmínky. Musíte od svých 14 let prokázat, že jste nepřetržitě nejméně tři měsíce v tomto věku v Německu byli. A je zde horní limit, shora je to limitované, že po 25 letech nepřetržitého pobytu mimo Německo, třeba někde v Thajsku, na ostrově, je ten člověk vyškrtnut. Je mimochodem zajímavé, že ta veličina se postupně měnila. Němci začali přísně a potom postupně rozvolňovali. To se týká těch trendů, o kterých jsem mluvil, že se vždycky nějak začne a pak to ta korespondenční volba někomu zalíbí a pak už se postupuje pořád k nižšímu standardu. Němci postupně rozvolňovali. Nejdříve tam bylo tuším deset let a teď je tam 25 let. To znamená, dříve když byl člověk deset let mimo Německo, tak ho vyškrtli z volebního seznamu a už nevolil. Dnes je tam 25. Takže po 25 letech je krajan legitimně německým zákonodárcem vyřazen z tohoto systému.

Taková právní úprava a možnost v tom návrhu, který máme v Poslanecké sněmovně, úplně chybí. Předkladatelé rezignovali na vztah voliče k dané zemi. Včera jsem tu s někým diskutoval, že má příbuzného s trojím občanstvím, který v podstatě neumí česky. Bude ale mít možnost volit v České republice.

Já myslím, že my bychom měli zavést nějaké limity, aspoň nějaká základní pravidla. Tady to otevíráme až moc. Ten návrh je příliš jednoduchý. To je to, na co poukazujeme.

Takže po 25 letech je Němec vyřazen ze systému, protože jeho vazba k Německu už je nepatřičná a neprozkoumatelná.

Co se ještě měnilo v poslední době v Německu? Oni nějak to zahraničí definovali. Takže kdo je podle Němců v Evropské unii, ve Švýcarsku a v Norsku, tak se to bere jako by byl v Německu. Řekli, že je to takový civilizační okruh a že se předpokládá, že člověk s tím Německem vazbu má. To znamená, těch 25 let už neplatí pro lidi, kteří žijí třeba v České republice, protože už v podstatě mají vazbu na Německu.

A teď příklady toho, kdy někdo byl vyškrtnut a musel zdůvodnit, že vazbu má a bylo mu to uznáno nebo naopak, kdy ho vyřadili velice rychle. Uvádím příklad. Typický korespondent německých médií, který dále sice pracuje už deset let nepřetržitě v zahraničí, ale protože píše pro německé noviny, je pro ně zaměstnán, tak je to jasný příklad. Nebo představitel firmy Siemens někde v zahraničí. I tohle je bez jakékoliv diskuse. Takhle se ta vazba vnímá a uznává. Či důchodce, který prostě tráví svůj čas na Kanárských ostrovech, má svůj důchod německý. Mimochodem, tam probíhá i volební kampaň politických stran, protože těch Němců je tam tolik.

To je další otázka, kterou v Německu řeší a která by se řešit měla. Tady vlastně o tom vůbec nikdo nemluví, zda a jak mají vůbec politické strany možnost v zahraničí efektivně oslovovat voliče.

Opět dva příklady, kdy někoho vyřadili. Jsou poměrně zajímavé pro Čechy. Je možné se nad tím zamyslet. Byl vyškrtnut člověk, který byl 40 let z Německa, tvrdil ale, že má akcie německých firem, že sleduje německá média. Tak to pro německý stát nebylo dostatečné a byl vyškrtnut. Potom to byl příslušník, německý občan, který ale žil trvale v Holandsku ještě předtím, než se vlastně více prohloubila integrace Evropské unie. Žil v Nizozemí a tvrdil, že on je členem Strany zelených a Strana zelených že má holdingovou strukturu v celé Evropě, v Eurogreen a že on přes tento Eurogreen má vazbu k těm přes ty německé Zelené domů do Německa a žádal, aby mu to bylo uznáno. A uznáno mu to nebylo.

Nebudu dlouho mluvit o Rakousku, protože tam se uplatňuje ta kaskáda kritérií, se kterou byl seznámen ústavně právní výbor při své návštěvě, ale v Rakousku skutečně je také akcent na registraci mnohem silnější než bychom si dokázali prostě představit.

Jen tak jako se nechat zapsat do seznamu voličů nelze, i tam se musí uvádět důvody. A dokonce na tu registraci mají Rakušané speciální zákon, protože právě zjistili, že je potřeba do něj zavést i ten prvek toho správního řízení, odvolání, aby se člověk mohl bránit, protože skutečně podmínky potom vedou k tomu, že někteří lidé, Rakušané v zahraničí jsou z volebních seznamů vyřazováni a mají mít možnost nebo právo se odvolat proti tomuto rozhodnutí.

Ještě jedna věc. Někteří naši občané žijící v zahraničí mají vlastně efektivně dvojí, trojí občanství v některých zemích světa a upozorňuje na to zákonodárce Německa i dalších zemí. Například - Poláci, dejte si pozor na to, že využijete-li volebního práva vaší země, má to pro vás důsledky v zemi hostitelské. To je velice zajímá věc, kterou jsme si tam říkali a já vlastně neznám odpověď. Mě by opravdu v rámci posuzování té korespondenční volby v zahraničí zajímalo, jak jsou na tom vlastně naši občané, když odvolí do Čech, jestli mohou také volit třeba v dalších dvou, třech státech, jestli je důležitý třeba daňový domicil, Social ID v některých zemích a tak dál.

A teď, když se vrátím zpátky k prvnímu důvodu, my jsme v diplomacii byli často v situaci v různých zemích, když jsme museli zřídit pobočku zastupitelského úřadu nebo na nějakém místě zřídit zastupitelský úřad za nějakým účelem. Buď že tam byla vysoká koncentrace našich občanů, takže jsme měli třeba tři týdny nebo dva týdny konzulát, když bylo fotbalové mistrovství v Polsku, anebo se zřizují konzulární úřady po dobu zvýšeného výskytu našich turistů v zemích jako je Chorvatsko, Španělsko, Itálie. A vy můžete skutečně v těchto zemích v zahraničí zřídit pro účely voleb na dva nebo jeden den volební místnost, na dva dny, že máme dvoudenní volby. Tříčlenná volební komise se dá sestavit i z našich občanů v zahraničí, může tam být někdo z velvyslanectví. A je velký prostor pro to, aby náš stát udělal něco navíc. Protože když si vezmete třeba mapu Spojených států, tak vezmu-li třeba Seattle, nebo když vezmu Kanadu, Vancouver, Atlanta, tak tam Atlanta - asi to... smíchal dvě země, tak skutečně je to daleko, ale nic nebrání tomu, aby se v hotelové místnosti v Atlantě zřídila volební místnost a díky třeba tady tomu jako být blíž ke krajanům. Nejprve ovšem začít ty lidi registrovat, prostě vůbec se podívat, jaká je situace, protože řada lidí vůbec není registrována do volebních záznamů právě proto, že vždycky říkali, že to mají daleko. My bychom vlastně měli nejprve provést velmi pečlivou registraci zájmu i těch důvodů, jak jsem tady uváděl. Proč by vlastně využívali korespondenční volby v zahraničí a až potom se vrhat do nějakého takovéhoto procesu?

A úplně nakonec řeknu jednu věc. Já nevím, jak vypadá konkrétní návrh zákona, ale jako profesní diplomat ani v jedné zemi jsem nenašel, že by tu registraci dělali zastupitelské úřady, že by vedly seznamy voličů. Víte, proč? Totiž ono není neutrální po tom, když ti lidé volí v tom zahraničí, třeba ve Vídni a vám se to tady započítává do nějakého vylosovaného kraje v jeho českém kraji. Všechny tyhle země, které umožnily volbu krajanům a korespondenční volbu, tak vlastně udělaly tu registraci v jejich domovských obcích nebo v obcích nebo v městech, kde ten člověk měl poslední trvalý pobyt a tam se taky započítává jeho hlas. Jednak si myslím, že naše ambasády kapacitně s tím budou mít velký problém, ale odpoledne tady také bude kolega, který vám k tomu řekne víc. Ale není neutrální, že se ty hlasy prostě pak jen nasypou do dvou krajů v parlamentních volbách.

Teď se to stalo v Polsku. Polské hlasy se vlily do varšavského výsledku. A protože historicky spíš volila Varšava vždy doprava, tedy pardon, zahraničí volilo doprava, tak opozice v Polsku vyzývala naopak Varšavany, své voliče, aby vzali volební lístky, volební průkazy a jeli volit na venkov, aby vlastně oni zase nějak ovlivnili relativní počet mandátů v těchto obvodech. Čili není neutrální ani kam ty hlasy započítáváte ze zahraničí, právě proto, pokud by se jejich počet měl zvyšovat a není tam ta vazba, jakou mají Němci a Rakušané, že pokud tam ten krajan žije ve Vancouveru a naposledy žil v Kolíně nebo ve Vršovicích, tak by ten hlas měl být započítán v Kolíně nebo ve Vršovicích. Ne, že se to všecko nahází do jednoho koše.

Tady mám krátkou odbočku. Já jsem zažil v našem Zlínském kraji, to byste se divili, kdo to je, nebudu to říkat, ale jeden vlivný člověk v rámci své obce zorganizoval tři autobusy. Celá dědina se naložila do tří autobusů, vyřídili si voličský průkaz na svém obecním úřadu a jeli volit do Olomouce kamaráda toho dotyčného. Naprosto legální postup. Ale zvýšily tím vlastně volební účast v jiném kraji, přineslo to několik desítek preferenčních hlasů na dvě stě. Já nevím, kolik (se) vejde do autobusu, ale zkrátka několik preferenčních hlasů úplně mimo tuto obec. To je ta voličská turistika, ta se děje.

Ale v dnešní relativně jednoduché době, když máme sociální média, jsme v kontaktu přes mobilní telefony, máme různé aplikace, dneska je strašně jednoduché něco takového zorganizovat. Vlastně se až trošku divím, že se ještě do toho nikdo nepustil a že se nám tady takovýhle jev nerozšířil.

Další věc, kterou jsme řešili, tak je možnost, tak je vlastně ten fakt, že žádná ze zemí, která zaváděla korespondenční volbu, tak do toho nešla tou metodou naší, kdy do těch nejzásadnějších voleb, a to jsou volby parlamentní, já je považuju za zásadnější, než jsou ty prezidentské, protože tam, tady vlastně se tvoří legitimita každé vlády, tak do těch největších, s největší účastí kromě prezidentských voleb, za každou cenu se chce prosadit novela, která umožní korespondenční hlasování. Všechny ostatní země měly nějaký pilotní projekt, vybraly si nějaké méně, jak bych to řekl, méně pod drobnohledem zkoumané volby, méně důležité volby, volby druhého řádu, na těch si to vyzkoušeli a až podle toho ohlasu zavedli třeba korespondenční volbu plošně a v řádu let.

Já tedy respektuji to, co říkal Marek Benda, že debata o korespondenční volbě trvá už 15 let. Že to byl už Tomáš Grulich z pozice senátora, který to vždy navrhoval, protože se zajímal o naše poslance. Tak dobře, budu-li akceptovat, že tady to dnešní, to jednání, které tu teď máme, to několikadenní, je vyvrcholením nějaké společenské debaty, tak ale potom by měl opravdu následovat nějaký profesionální návrh z ministerstva, od ministerských úředníků, kde už se konkrétně na nějakém modelu podíváme, jak ty volby budou vypadat.

Důvodová zpráva tohoto zákona v podstatě neobsahuje žádná čísla. Já už jsem vám to říkal na začátku, žádné analýzy, ministerstvo mi neodpovědělo. Vstupní podmínky jsou úplně otevřené. Poslední kapkou bylo, byl příspěvek paní předsedkyně Pekarové Adamové, že vlastně se přihlásí každý, kdo dá čestné prohlášení, nemusí dokládat vůbec žádný vztah k nějakému bydlišti. Což má samozřejmě zase důsledek, kam se vůbec posílají ty volební lístky a komu a jak a jaký je důvod jeho volby ze zahraničí. A tak bych mohl pokračovat.

Poslední část - chtěl bych prohloubit ještě tu debatu, co se týče rovnosti. Znovu pan profesor Gerloch. Já bych se zaměřil na dvě otázky. Jednu, která teď byla vyzvednuta, protože se mluví právě o absenci nebo, řekněme, problematičnosti, svobody hlasování v případě alternativ. Dále potom o tajnosti, možnosti porušení tajnosti. K tomu bych se vrátil stručně, protože čas běží, říká pan profesor na semináři. Možná bych začal tím, proč by ty alternativní formy měly být využívány, jaké jsou cíle?

Teď to názorně ukázal pan docent, že jedním z hlavních cílů je zvýšit účast voličů ve volbách a tím se celkem obecně argumentuje. Já bych poukázal na dva jakoby oslabující argumenty. Jednak by bylo nepochybně na místě, pokud by existovala volební povinnost, nikoliv volební právo. Pak samozřejmě stát musí vyvinout maximum úsilí k tomu, aby odstranil všechny překážky, které mohou nastat, tak, aby nebylo možné tvrdit, že tady je někdo postihován za to, že si neplní svou volební povinnost a přitom se mu nějak zásadně výrazně ztěžuje, aby si tuto povinnost naplnil.

Anebo druhá možnost by byla, že existuje nějaké kvorum platnosti voleb při volebním právu, třeba že musí být minimálně třetinová účast, jak to známe třeba u referend, petic a tak dále, aby byly volby platné. Pak zase by byl ten argument. Ano, tak jestliže tady máme kvorum, tak musíme umožnit všem, aby ty překážky tady nebyly. Ale my nemáme ani jedno z toho. Takže si kladu určitou otázku nad tím, zda tento cíl je zcela na místě, nebo není, a jestli bychom mohli říct, že ty volby, které nepoužívají tyto různé formy, zde zejména dejme tomu korespondenční hlasování, abychom tedy mohli říci, ty jsou nelegitimní, protože prostě nemáte korespondenční hlasování nebo jiné alternativy.

S tím souvisí ovšem i to, že určité české specifikum vůči zahraničí najdeme v některých těch organizačních otázkách a ty byly znovu potvrzeny v tom zákoně o správě voleb. Proto si kladu samozřejmě otázku, nakolik ta iniciativa, která se znovu objevila a není nová a znamená korespondenční hlasování ze zahraničí, je sladěna s platnou legislativou, včetně té nové legislativy, která ovšem přebírá v zásadě východiska dosavadní, ale přináší některé novinky v zákoně o správě voleb a v úpravě jednotlivých volebních zákonů.

Samozřejmě některé najdeme i jinde a některé prakticky téměř ne. První z nich je to, že existují stálé seznamy voličů podle místa trvalého pobytu, s výjimkou tedy samozřejmě pak toho zvláštního seznamu voličů. Jinak tady máme stálé seznamy, jsou vedeny z úřední povinnosti, což není úplně ve všech státech běžné. Vlastně už tím stát zabezpečuje trvalý přehled pro voliče, že nemají problém s tím, aby se zúčastnili. Mohou samozřejmě žádat, pokud tam nebudou zapsáni, i soud, aby o tom rozhodl, pokud to bude odmítnuto úřední cestou.

Druhá taková zvláštnost, která je v zásadě ojedinělá, je to, že se konají volby dva dny, v pátek a v sobotu, v pátek odpoledne, v sobotu dopoledne. Takže návrh, který byl v původním zákonu o správě voleb, aby se přešlo na jeden den, na pátek, nebyl přijat a my setrváváme na dvou dnech. To vytváří zase komfortnější způsob pro voliče, vstřícný krok, který se ale týká všech voličů, i v zahraničí. S výjimkou některých velkých států, kde ty volby se konají několik dnů, se konají volby zpravidla prostě jenom jeden den.

Konečně tady máme i úpravu, která spočívá v tom, že hlasovací lístky se voličům zasílají nejpozději tři dny přede dnem voleb, zpravidla i o něco dříve. Čili voliči mají možnost v klidu - což tady zaznívá jako jeden z argumentů pro alternativní volby - se připravit. Takže tu možnost opět mají. Je pravda, že to pak může vyvolávat efekt family votingu, že tedy rodina se sejde nebo nějací známí, přátelé a tak dále a společně probírají, koho budou volit v určitém volebním okrsku nebo i bez ohledu na to nakonec koho volit.

To může být tedy ovlivněno, ať už jenom výměrou názorů, přímým nebo nepřímým tlakem dospělých, třeba rodičů vůči dětem a podobně, nebo zase naopak vůči seniorům. Ale máme zde možnost hlasování za plentou, kde si vybere každý ten hlasovací lístek, případně si může vybrat i nový hlasovací lístek, přestože byl už předtím motivován například otcem, že si musí vybrat konkrétní stranu. I tato možnost u nás je. Zmínil jsem to jenom, myslím, třikrát.

To je zásadní pro položení druhé otázky. Proč korespondenční hlasování jen ze zahraničí? Mám za to, že elektronické volby nebo další metody se prakticky nezvažují. My máme zase ještě jednu věc. To jsou volební urny, které se nosí občanům, kteří mají obtíže. Z hlediska hlasování to zase není celosvětově úplně běžné. Myslím si, že ten důvod se těžko hledá. Proč by to měli být jen občané v zahraničí, kterým by se umožnilo snadnější hlasování?

Domnívám se, že jsou tady skutečně dvě kategorie. Buď jsou tady občané, kteří dlouhodobě žijí mimo území České republiky. Tady podotýkám, že dříve jsme vycházeli z toho, že jednou z překážek výkonu volebního práva je to, že občan České republiky nemá trvalý pobyt na území České republiky. To už bylo poměrně dávno odstraněno, ale pozor, tato otázka faktického vztahu k České republice tady pořád je.

Druhá kategorie jsou potom ti, kteří dočasně pobývají v zahraničí - o tom se hovořilo - ať už to jsou turisté, studenti, podnikatelé nebo lidé na služební cestě, lidé, kteří jsou v době voleb v zahraničí. Tady si myslím, že roli může hrát už vyhlášení voleb. Poslední dobou se to začalo prodlužovat. Zase o tom můžeme vést samostatnou diskusi. Čili kdy jsou ty volby vyhlášeny?

Mluví to například pro dřívější vyhlášení, což udělal Miloš Zeman s posledními volbami do Parlamentu České republiky, kdy je vyhlásil s velkým předstihem. Je to argument pro dřívější vyhlášení voleb. Ne tedy úplně přehnané, to ano, ale vyhlášení s předstihem ukazuje možnost se nějakým způsobem přizpůsobit a přizpůsobit si případně i svůj zahraniční pobyt, zahraniční cestu, ať už soukromou, nebo služební.

Samozřejmě, pokud by se zavádělo korespondenční hlasování pro zjednodušení, tak není důvod, proč by to nemělo být v České republice umožněno. Čili buď všem, anebo nikomu. To je ten problém.

Samozřejmě řešením by bylo třeba to, že by se hlasovalo předem, to znamená, pořád jaksi osobně, ale v nějaké lhůtě - 5, 7, možná až 10, dnů. Prostě odevzdat hlasovací lístek u starosty nebo vůbec na tom obecním úřadu, kam přísluší ta osoba, nebo na zastupitelském úřadu v zahraničí tak, aby měl větší prostor, protože skutečně ty konkrétní dva dny nemůže hlasovat.

U toho se zastavím, to je ta volba v předstihu. Ta byla v původním návrhu, který byl zpracován na Ministerstvu vnitra a po diskusi i s námi opozicí nakonec tato možnost byla vyňata vnitrostátně, protože tam bylo několik nedomyšleností, nebylo to taky na všechny typy voleb a vzbuzovalo to celou řadu otazníků.

Nicméně já osobně jsem se seznámil se systémy v jiných státech, například s tou volbou v předstihu, co uplatní v Norsku. A je pravda, že volba v předstihu na zastupitelských úřadech by byla určitým řešením také pro naše krajany. Akorát že z hlediska možností do debaty se najednou vytratila a my tu máme návrh zákona v prvním čtení, který chce koalice prosadit silou. Nejsem si jistý, jestli jsme schopní v rámci druhého čtení vést debatu o volbách v předstihu a že bychom tím zabránili té široké korespondenční volbě, o jejíchž rizicích vám tady povídám už nějakou chvilku.

Uzavřel bych to asi tím, že vedle tajnosti hlasování svobody volby je důležité též otázka rovnosti. Protože princip rovnosti je zakotven jednak obecně samozřejmě v Listině základních práv a svobod, ale i konkrétně jako požadavek jedné ze zásad na hlasování ve volbách a může být jistě asi modifikován nebo nějak oslaben, pokud je pro to nějaký legitimní důvod. A tady se mi zdá, jak uvádí pan profesor, že ten legitimní důvod chybí. V podstatě se hledá bez zvýšení volební účasti a snížení nějaké překážky. Ale zase si řekněme, jestli někdo, kdo má trvalý pobyt v Praze a pracuje třeba v Ostravě nebo dokonce v nějakém menším městě někde na Moravě, tak také, pokud si nevezme voličský průkaz, tak musí prostě jet několik set kilometrů, aby mohl odhlasovat v místě trvalého pobytu. Ale zase připomínám, voličský průkaz zde máme, takže ten důvod je relativně slabý.

Uzavřel bych i tím, že naprostá většina našich občanů, kteří se dočasně zdržují v zahraničí - teď nemyslím ty s trvalým pobytem mimo území České republiky, se nachází v Evropě. A v podstatě se jedná o relativně malé státy, čili mohou buď dokonce přijet do České republiky, nebo mohou hlasovat na zastupitelském úřadu, případně konzulárním úřadu. Myslím, že zajímavá je ta myšlenka těch dočasných konzulárních úřadů, která by třeba napomohla. No, v podstatě se pohybují na relativně krátké vzdálenosti, a ty případy, kdy by někdo musel jet skutečně stovky nebo snad letět někam tisíce kilometrů jsou ojedinělé a nejsou přesvědčivým argumentem. Tolik k panu profesorovi.

Následovalo několik dalších vystoupení a já abych dal prostor dalšímu přednostnímu právu, což je Radim Fiala, který bude vystupovat po mně, tak poslední, co jsem vám chtěl zmínit, tak je příspěvek, který měl pan senátor Hrabal, ale já ho tady teď nemůžu nalistovat. Tak se kdyžtak potom ještě přihlásím, nebo bych to zvládl v rámci faktických poznámek. Já doufám, že jsem aspoň trochu naplnil tu svou ambici mít ten příspěvek nějak strukturovaný. Já jsem věděl, že bude delší. Jednak proto, že vám to nebudeme usnadňovat a jednak proto, že nám ta debata na dané téma opravdu ve veřejném prostoru chybí a my tady nějakým způsobem ji musíme nahrazovat. Snad jste si z toho něco odnesli, protože jsem se opravdu snažil i uvádět nějaká čísla, aby to nebylo jenom pořád dokola, že volby nejsou tajné, svobodné, přímé a že je zde narušena rovnost.

A poprosím opravdu, kdo to slyšel, jestli by přece jenom jsme nezvážili nějakou alternativu korespondenčního hlasování. A jestliže opravdu tedy ne, jestli je to naprosto neprůchozí politicky, protože je tady politická vůle si prosadit korespondenční volbu, tak prosím vás aspoň, udělejme to tak, že na té úvodní části, v té registraci voličů to nebude pomalu internetová anketa nebo dopisní anketa, jak navrhuje paní předsedkyně, že stačí, když pošlete čestné prohlášení a můžete volit v zahraničí korespondenčně.

Děkuji za pozornost.