Přesto – nebo možná právě proto – se zákon upravující budoucí existenci českého úřednictva stal téměř povinnou součástí programu každého, kdo se ucházel o hlasy v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Kandidáti – vedeni sdružením Rekonstrukce státu – se hlásili jak diví, že tento zákon v rámci protikorupčních opatření přijmou co nejdříve. Volby byly v říjnu, vzpomínáte? Teď máme duben a vládní koalice krčí rameny nad nejčerstvější verzí z pera ministra bez úřadu Dienstbiera.

Není divu. Být pro služební zákon, to je totéž jako být proti korupci a nesouhlasit s počasím. Takový postoj se snadno vyřkne – mnohem horší je, když se má naplnit konkrétním obsahem.

Osobně jsem přesvědčen, že žádný služební zákon nezvýší efektivitu státní správy jen tím, že bude úředníky považovat za politicky neutrální. Nikdo takový totiž neexistuje – každý totiž má prostředím, výchovou a životními zkušenostmi utvořené přesvědčení… však víte, jaké dvě hlavní varianty mám na mysli. Jeden každý úředník totiž i s novým zákonem v zádech bude vpravo nebo vlevo, možná nerozhodně ve středu, ale určitě nebude neutrální.

Jenže ministři přicházejí na úřady naplnit svůj volební program. Pokud tam najdou většinově opačný politický postoj, než jaký sami zastávají, jak asi budou svůj program plnit? Na jakékoli zadání dostanou odpověď „tady se to vždycky dělalo jinak“ nebo „nejde to z těchto deseti důvodů“. Všichni, kdo viděli aspoň jeden díl seriálů „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“ přesně vědí, o čem mluvím. Ovšem zároveň nemůže platit teze, že kdo nepracoval pro Agrofert, nemá dostatečnou kvalifikaci…

Ministr potřebuje mít možnost vyměnit určitý počet pracovníků, kteří mu podléhají, aby analýzy, strategie, koncepce, návrhy zákonů či nelegislativních opatření místo deseti důvodů, proč to nejde, končily dvěma třemi doporučeními, jak těch deset důvodů vyřešit.

U nás je zvykem rozčilovat se, že ministři rozmařile vyhazují zkušené úředníky a přivádějí si nezkušené kamarády. Vyvozuje se z toho, že státní správa více podléhá korupci a je nestabilní. Tomu prvnímu nerozumím vůbec a to druhé je pravda jen z části, protože většina zkušených úředníků záhy najde místo někde jinde. Politici se zkrátka bojí říci, že takové výměny jsou logické, že se podle různých pravidel a s větší či menší intenzitou odehrávají všude na světě. Třeba v USA vždy krátce po prezidentských volbách vydávají speciální příručku s přehledem všech politických i podpůrných funkcí ve federální administrativě, které podléhají „nesoutěžní“ nominaci novým prezidentem nebo šéfy jemu podřízených úřadů a agentur. Naposledy jich tam bylo na osm tisíc!

Jistě nikdo nechce srovnávat vládu USA a ČR, ale jde o potvrzení zmíněného principu, že bez lidí, kteří „hrají s námi“ se žádná vláda neobejde. Rozhodně nestačí představa, která koalici unikla do médií, že by si snad ministr mohl přivést dva náměstky, kteří by ale v úřadu nemohli nic řídit, a možná ještě ředitele kabinetu s tiskovým mluvčím. V takové situaci by se totiž ministerstva řídila sama a žádné ministry by ani nebylo třeba jmenovat.

O co tedy jde? Na každém ministerstvu jsou i úředníci zapojení do nějaké kontrolní, správní nebo podobné agendy. Vyřizují různá podání občanů, firem, obcí a krajů nebo třeba spolků a měli by o nich rozhodovat nestranně, předvídatelně, podle platného práva. Právě – a jen – u nich má smysl dbát na nezávislost na vůli politických představitelů v čele s ministrem, kteří by se pro své politické zájmy mohli pokoušet úředníkovi nařizovat, aby rozhodl jinak. V ostatních případech je to nebetyčný nesmysl. Vládní koalice to dobře ví, ale bojí se to říct, aby různé samozvané iniciativy nespustily křik, že první, co nová vláda odložila, jsou její neuvážené předvolební sliby.