Když František Josef I. zval národy Rakousko-Uherska do války, aby je pak spolu se svým nástupcem s požehnáním katolické církve a k potěše válečných dodavatelů a spekulantů nutili po čtyři dlouhé roky zabíjet příslušníky jiných národů, umírat na válečných polích i strádat v zápolí, okořenil jim to plamennou výzvou argumentace a logiky takřka euroatlantického střihu.
V manifestu „Mým národům“ označil mocnář za příčinu nadcházejících válečných jatek Srby a Srbsko. O třiceti letech rakouské okupace Bosny a Hercegoviny završené anexí přitom mluvil jako o „třech desetiletích požehnané práce míru v Bosně a Hercegovině“, kdy „rozšířil Svoje vladařská práva na tyto země“. A cynicky apeloval na city rakousko-uherských poddaných, kteří se měli stát potravou pro pušky, kulomety a děla: „Spoléhám na Svoje národy, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byli ochotni“.
Mocnář a rakouská proválečná klika ještě neznali slovník „humanitárních bombardovacích misí“ za „Trvalou svobodu“ ve jménu „demokracie“. Ministerstvo zabývající se přípravou a vedením válek a okupací se tenkrát ještě řádně jmenovalo ministerstvem války a panovníka vedly do války otevřeně proklamované „křesťanské“ pohnutky.
„Jednota a věrnost kolem trůnu“ a ochota umírat „pro čest, velikost a moc“ krvežíznivé habsburské „vlasti“ byla ale od počátku v národech, které byly pro Rakousko-Uhersko spotřebním válečným materiálem, mizivá. Navzdory četným popravám „vlastizrádců“ a „dezertérů“ se národy stále víc bouřily a vrhaly do vzpour, v konci války žádaly samostatnost i skoncování s mocí těch, kdo nepředstavitelné hrůzy rozpoutali a z nich těžili. I méně chápavým bylo povětšinou zřejmé, že rakouské a německé fráze o obraně vlasti a trůnu a o bohulibém potrestání Srbů a Srbského království byly zástěrkou snah těch nahoře rozmnožit své říše a majetky.
Po celém území někdejší monarchie, i v nejzapadlejších vsích, dodnes stojí památníky této války se jmény padlých rodáků a požívají úcty. Vzývat a uctívat v té souvislosti Rakousko-Uhersko, jeho válčící panovníky a panovnický rod nebo „hrdinné vojevůdce“ a válečníky se ale považuje i v samotném Rakousku za nevhodné, za nedostatek úcty k milionům obětí války. Extrémní skupiny oslavující rakouské a německé hrdiny se pochopitelně objevují. Na hraně balancuje katolická církev, která Habsburky podporovala.
Rakousko-Uhersko doplatilo, jak se historikové povětšinou shodují, na snahu expandovat pod záminkou šíření „habsburského míru a stability“. Doplatilo na svou chuť bránit mečem, řečeno s Francem Josefem, „velikost a moc vlasti“ za hranicemi říše.
Když nyní přicházejí do České republiky rakve s těly českých vojáků z Afghánistánu, sluší se projevit úctu ke zmařeným lidským životům a přidat jejich jména na obecní seznamy padlých rodáků. Ale nemají-li opět dějiny ústit do nových kataklyzmat, stojí za to klást si otázku. Jsou permanentní války a okupační akce daleko za hranicemi euroatlantické říše, v Afghánistánu, Iráku a příště bůhvíkde, hodné mediálních oslav a státnických výlevů o obraně a dobývání pozic na vzdálených přístupech říše? Jsou ty války a okupace, opět podporované i některými katolickými kruhy a v Česku i dodávkou „vojenských“ biblí na státní útraty a řečmi kaplanů, skutečně obranou vlasti? Jde o Čechy, Afghánce, Iráčany, Američany… Nebo jde zase v první řadě o moc, zisky a „jednotu a věrnost“ kolem finančních a zbrojařských trůnů velmocí? Osobně se domnívám, že platí to druhé. Tentokrát ovšem v režii velmocí Severoatlantického paktu.
Miroslav Grebeníček
psáno pro deník Haló noviny
