Ing. Luděk Toman

  • ANEO
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -2,11. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

26.07.2014 13:47:32

Už 25 let jsme židovskou kolonií (a o našem českém úpadku)

Už 25 let jsme židovskou kolonií (a o našem českém úpadku)

I my Češi jsme jen podřízenými elementy ve vlastní zemi. Je to ale hlavně naše vlastní vina.

Zvěrstva židovského státu v pásmu Gaza, která probíhají za hrozivého mlčení české židovské komunity i zdrcující většiny politických, vědeckých a kulturních  prominentů České republiky (čest všem výjimkám!), nám Čechům připomínají fakt, že i my jsme jen takovými podřízenými elementy ve vlastní zemi. 
Ne, nás naštěstí Židi nebombardují jako krysy zalézající do děr, když se snaží trefit nějakého toho bojovníka Hamasu a přitom pozabíjejí desítky Palestinců, aby pak premiér Natanjahu v parlamentu nestoudně vykládal, že je mu líto každého zabitého palestinského civilisty, nás nedrží v izolaci a ve velkém koncentračním táboře, jako obyvatele v pásmu Gaza. Možná, že nás nenávidí mnohem méně než Araby, možná, že nás někteří mají dokonce i rádi. Vinit českou židovskou komunitu za zvěrstva státu Izrael by možná bylo nespravedlivé, nicméně jak vysvětlit fakt, že židovské instituce u nás pod lupou zkoumají každý "projev antisemitismu" (pochopitelně pouze verbálního charakteru), a vždy přitom v této souvislosti malují na zeď hrůzy nacistických koncentráků, a lhostejně mlčí k tomu, jak stát, kterému už 25 let veřejně projevují svou lásku, páchá genocidu nad palestinským národem a naprosto beztrestně a takříkajíc v přímém přenosu vraždí stovky nevinných lidských bytostí? (otázka je, zda Palestinci jsou podle Židů vůbec lidskými bytostmi).
Kdyby se jednalo o nějakého Roma zmláceného kluky s vyholenými hlavami, křičeli by na celé kolo o "českém nacismu". Kdyby se jednalo o Židy, byly by v tomto státě už téměř vojenské manévry, podobně jako před několika lety, když se členové dělnické mládeže rozhodli pochodovat židovským Josefovem a protestovat a poukázat tak na fakt odpovědnosti mezinárodního sionistického bloku za podporu a iniciování americké agrese proti Iráku a jeho pokračujcí okupaci.
Židovská dominance nad českou politikou posledních 25 let je fenoménem nepřehlédnutelným. K téhle nové, další a kolikáté už okupaci našeho území došlo podivně. Stáli jsme tehdy  v ulicích a jásali, vzduchem létala svoboda a demokracie, kdosi (dnes už víme kdo to byl a že to nebyla žádná náhoda) příšel s nápadem "Vašek na hrad!". Velká selanka.
Než jsme se vzpamatovali, přišla dělostřelecká salva. Chvíli trvalo, než jsme to pochopili. Někteří nepochopili dodnes. 
Havel se začal omlouvat Sudeťákům a z televize, rozhlasu a všech možných tiskovin se na nás vyvalila ohromná tsunami protičeské nenávisti. Pokud se vůbec psalo o české historii, bylo to negativně: vyhnání Němců (chudáci!), česká kolaborace s nacisty.A další novinka, na kterou jsme z normalizace nebyli zvyklí:  po dlouhých 40 letech ( s krátkým intermezzem 1968, 69) se začalo znovu psát o Židech. Trpěli, trpěli, trpěli. Jsou nejlepším, nejgeniálnějším národem, a jestli se někdy v historii kdy objevil antisemitismus (a objevoval se skoro stále), pak jen proto, že jim ty druhé národy záviděly jejich úspěch - a aby bylo jasno, ten úspěch vyplýval z toho, že Židi jsou chytřejší, schopnější, pracovitější, a aby bylo ještě jasněji, plyne z toho, že ty druhé národy (a tedy i vy Češi) jste jen takoví neschopní, nepovedeně narození břídilové, kteří si svou lenost a netalentovanost vynahrazují o to větší závistivostí.
Ano, byla to síla, takto s námi Čechy začali mluvit ze svých novin, televizí a rozhlasu, na kterážto místa provedli bezprostředně po listopadu 1989 Židi masivní invazi. Mladou frontu si přímo ukradli a zcela ji dali do služeb nové zahraniční politiky, která měla dvě ústřední linie: věrnost USA a ruku v ruce s tím jsoucí věrnosti Izraeli, když v prvních letech po "revoluci", kdy ještě nebylo jasno, jakou roli bude hrát nově sjednocené Německo (a oni byli halasnými stoupenci sjednocení jakožto  "historické spravedlnosti"), kreslili srdcervoucí scénáře o nové Evropě tažené tím báječným demokratickým Německem. Když chartista Havel jmenoval chartistu Palouše rektorem Karlovy university, bylo jasné, že chartistická parta se svojí protičeskou nenávistí si otevřela dveře i na akademickou půdu a začne vychovávat i českou mládež. Aby, pokud možno, už nebyli Čechy, aby slovo Čech jim asociovalo kolaboranta, zaprděnce, malého neumětela, který závidí těm větším a úspěšnějším, samozřejmě, především těm báječným Židům....
Zlikvidovat češství u generace Havlových dětí se jim, myslím, docela podařilo. Dnes vysokoškolští studenti reagují při zmínce o konci 2. světové války jako pavlovovský pes a  jedinou základní reakcí je: my Češi jsme (ó  hrůzo!) po ní vyhnali Němce! Jiní zase nad Palackého a dalších obrozenců snahou o vzkříšení češtiny kroutí nechápavě hlavou.Proč? Ale chápu je! Vždyť za celý jejich život ( a já také ne) neslyšeli nikdy nic jiného, než jak my Češi musíme být světoví, snažit se být jako ti lepší a pokročilejší někde jinde (před rokem 1989 SSSR, po roce 1989 USA), jak prostě máme pokud možno někoho někde kopírovat a dohánět. Nikdy a nikdo něříká, že především musíme být sví, myslet vlastní hlavou, jít vlastní cestou. Že sice máme číst a poznávat vše velké a krásné, co se na této planetě vytvoří, ale pak musíme sami svou hlavou a srdcem rozhodnout, co z toho přijmeme a proč a zda třeba nepůjdeme cestou, kterou nikdy nikdo nešel a třeba ani nepůjde.  
Tahle schopnost být sami sebou a hlásit se sami k sobě nám prostě chybí. Z tohoto zorného úhlu pohledu je tedy podivení nad tím, proč vlastně naši obrozenečtí předci chtěli mluvit česky, vlastně logická - vždyť my si v té češtině vlastně bez ustání jen říkáme, jak musíme být světoví, a tedy nečeští - k čemu je nám tedy nějaká originální řeč, když nám chybí schopnost k originálním myšlenkám a činům??
Ohromná, by přímo majestátní dominance Židů v české politice po roce 1989 nám dala poznat něco, co většina z nás Čechů ani netušila. Že Židi jsou jiným národem než my Češi, že mají jiné vidění světa, jiné priority, a že, jak dávali najevo svými médii i svými politickými figurami, jako byl Havel, českým národem pohrdají. Škoda, že to neřekli férově a přímo. My Židi Vámi Čechy hluboce pohrdáme, žijeme sice mezi vámi, ale jen nám z vás na blití. Naopak dělali to lstivě, jakoby intelektuálsky, a prožidovští autoři v Mladé frontě (Mandler a Doležal, když nevím a nezkoumám, zda sami a z  jaké části byli oni sami  Židi) své úvahy prokládali zákeřnými "my Češi jsme se dopustili toho či onoho..."
Ta dikce, kterou Židi psali o Češích po roce 1989, byla hodně podobná textům německých šovinistů v 19. století, z nichž k nejagresivnějším patřil pražští Němci a z nichž zase prim hráli pražšští Židé hovořící a píšící pochopitelně německy, někdy se přímo podobala hitlerovské propagandě. Na stránkách Mladé fronty její šéfredaktor Šafr vytyčil koalici spravedlivých: Američané, sudetští Němci a Židi, když článek zaštiťovalo bojové heslo: Jsme spojenci Izraele! 
Němci to kdysi viděli takto: Slovanský živel je živel méněcenný, vše cenné, co se na tomto území vytvořilo, vzniklo zásluhou německých hlav a rukou. Jak velkými Němci v té době bylo mnoho měšťanských Židů pohrdajících těmi českými venkovskými balíky! Nevím, zda a do jaké míry by šlo vystopovat pokrevní linii mezi význačnými protičeskými štváči z politopadového období s touto někdejší pražskou německo-židovskou elitou, možná, že způsoby, chování i ubohost myšlenková i mravní politopadové havlovsko-chartistické prominentí party Židů by jim ovšem nebyla po chuti.

Nadávali nám, ponižovali nás, přímo zakázali nám být Čechy, protože kdekoliv a odkudkoliv se po roce 1989 ozvalo "Jsem Čech", spustil se hurónský židovský  řev  "Pryč  s nacismem!". To byla tolik toužená "svoboda a demokracie". Ruku v ruce s tupením češství jakožto zaprděností vyzdvihovali sami sebe a neustále psali o tom svém holokaustu. Fakt, že za druhé světové války zemřelo 27 milionů Slovanů ale nepřipomínali - koneckonců, byli to přece většinou "Rusáci", a na ty se zase v nejvyšších politických krizích Česka po roce 1989 muselo nadávat.

Píšu o Židech a mám na mysli tu protičeskou nenávistnou partu, která se po listopadu 1989 dostala do politiky a médií a veřejně i neveřejně všudemožně vystupovala jako členové klubu přátel Izraele a zanícení bojovníci proti antisemitismu. Věřím tomu, že to ale nejsou všichni lidé, ve kterých koluje židovská krev.  V rámci spravedlnosti teď bych měl vložit pasáž pojednávající o vztahu nás Čechů a Židů v delší perpektivě, ale omezím se jen na připomenutí, že značná část Židů se postupně v průběhu 19. a o to více pak 20. století začala hlásit k nám Čechům, a  myslím, že v době socialistických 40 let proces asimilace ještě dalekosáhle pokročil. Možná se ale pletu. 
Vůbec vztahy Židů a Čechů a češství a židovství (nebo němectví)  ve dvacátém století patří k málo probádaných tématům, ale nechce  se mi a nemůžu klást v jednu linii úroveň některých polistopadových protičeských plátků a tak skvělé německo-židovské prvorepublikové publicisty jako byl rudý novinář Egon Erwin Kisch. Ostatně jedny z nejpozoruhodnějších  pojednáních o českém jazyku pocházejí taktéž z pera  německého Žida Pavla Eisnera.
Ale zabývejme se nyní také naší českou vinou na vzniku toho zločineckého systému založeném na lži a zlodějině, který zde byl instalován po roce 1989. O vině mluvit musíme. Možná, že zčásti jsme i oběti, které obloudili a podvedli. Ale nepřehánějme to s tou ukřivděností. V listopadu 1989 k nám nepřijely žádné cizí armády s tanky ani nás nikdo nebombardoval letadly. To, co tady vzniklo, vzniklo za našeho aktivního (ze začátku) a pasivního (později) souhlasu, nebo, což není o nic více potěšitelné, za naší lhostejnosti, nebo, což je asi vůbec nejhroznější, za naší nevědomosti - podobně, jako jsou nevědomé, a proto bezbranné ovce či krávy, když je hospodář chová v ohradě a co chvíli jednu po druhé zardousí. 
Jako národ jsme my Češi asi ze všeho nejvíc naivní, ba dokonce by se dalo říci, že politicky negramotní. Naletíme na každé prázdné heslo, se kterým se  kdejaký hejhula vytasí, věříme ve vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, i když se všude kolem nás krade. A když se dostaneme k moci, když vystoupíme jen o stupínek výš, než stojí ostatní? Krademe taky. To nezní příliš lichotivě a ani to lichotivé není. Tak tohle by mohla být dobrá charakteristika pro nějakého partajního či nějakého jiného šplhouna. Ale na nich přece národ nestojí. A co čeští intelektuálové? Co dneska pro průměrného českého intelektuála znamená slovo národ nebo dokonce český národ? Řekněme si upřímně, že nic. Otázka je, proč nic a jak je vůbec možné, že naši čeští předci kdysi vůbec křísili z klinické smrti český jazyk a český národ.
 Jestliže tedy přese všechno můžeme najít jednu jedinou, ale zato velmi důležitou polehčující okolnost, proč v tomto státě hraje tak rozhodující úlohu židovská parta, je to proto, že nás Čechy nějaký náš český národ a nějaký český stát jakožto stát skutečně český, nezajímá. A co nás tedy zajímá? Prachy. Naše rodinka. Manželka, milenka, dětičky, pradětičky. Auťáky, dovolené, zážitky. Chceme být světoví - v módě, názorech, hudbě i společenském zřízení. Velká prsa, velké svaly. Ne, na nějaký národ, historickou odpovědnost k živým i mrtvým u nás věru nezbývá času a místa. Možná je to tím, že jsme příliš zesvětštělí. Možná tím, že příliš milujeme ten nádherný svět kolem nás a prostě jen chceme žít - každý sám za sebe. Ztratili jsme kolektivní existenci, ono My, schopnost jednotné vůle k podstatným věcem. Rozplynuli jsme se jako ranní mlha v nastupujícím letním dni. Rozpadli jsem se jako rozbité střepy do stovek skupin a stran, které nespojuje již nic než nesmyslný boj o koryta a křesla a prebendy.
Možná je to i tím, že po skončení 2. světové války, kdy reálně hrozilo vyhubení českého národa, naše národní i státní existence byla zajištěna tak bytelně, že jsme ztratili potřebu být národem. Němci už nehrozili, ani zvnějšku ani zevnitř, velký SSSR jako slovanskou pevnost považovala zdrcující většina českého národa za přítele a záštitu bezpečí. Poválečných  socialistických 40 člověku zajistilo práci, živobytí, bezplatné zdravotnictví a školství, a chtělo se za to jen jedno: moc se neplést do politiky, a když, tak jet jen po přesně vymezené linii, ba používat i skoro stále stejná hesla. Nenaučili jsme se hledat vlastní vůdce, nedostatek existenčního ohrožení (národa) i inteligenci zbavil vůdcovské a ochranitelské role a učinil z ní jen povolné a prodejné jedince bojujících jen sami za sebe, své profesury a s nimi spojené prebendy bez ohledu na to, jak moc musejí sami ohnout hřbet. Socialismus nás, paradoxně, naučil ohýbat hřbet, i když to měl být a z globálního hlediska také byl mnohem humánnější systém než ten, který přišel po něm.  Z komunistické strany se stala privilegovaná třída, která s nějakou revolučností přestala mít cokoliv společného, hnízdo kariéristů a šplhounů, kteří se stali oporou režimu po roce 1989. Neříkám, že tam byli takoví všichni.
I proto se ke zločinům po roce 1989 většinou jen mlčelo. Hrobové ticho vládlo tam, kde se mělo řvát. 
 



Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama