Za prvé, jsem dlouhodobým kritikem toho, jak naše armáda pracuje v praxi s termíny kontingent či úkolové uskupení. Namísto jako striktně operační nástroj používá naše armáda úkolové uskupení i v mírové organizační struktuře. Pokud by sloužila k výcviku pro působení v budoucí operaci, pak by to bylo v pořádku. Nicméně u nás se vytvářejí účelové útvary, které nahrazují základní strukturu naší armády. 

To, co by zvýšilo prestiž armády je nelhat si do vlastní kapsy a nelhat našim spojencům. Naposledy to bylo v rámci akreditace 4. brigádního úkolového uskupení, kdy tato brigáda dostala bojový certifikát NATO. Zajisté by jej nedostala, kdyby součástí tohoto uskupení nebyli vojáci a technika od 7. mechanizované brigády. To je případ české Potěmkinovy vesnice, která byla v naší armádě povýšena na systém.

Osobně si vážím našich vojáků, kteří si i za snížených finančních prostředků plní své úkoly na výtečnou a dokonce neváhají položit své životy v zahraničních bojových operacích. Na druhou stranu není dobře, když původní koncept armády není naplněn, a to nejen personálně, ale není ani vybaven potřebnou technikou. Proto mi trochu naskakuje husí kůže, když slyším, že v příštím roce by měla naše země dokonce rozšířit svoje zahraniční angažmá. To co naše armáda nutně potřebuje je zejména její personální a finanční stabilita.

Prestiž armády se dá měřit různými způsoby. Například veřejným míněním, které je stále velmi vysoké. Důležitá je prestiž získaná v zahraničních operací od našich spojenců. A také prestižní je důvěra, kterou od našich spojenců dostáváme za výcvik našich jednotek a za naši účast v rámci podpory kolektivní bezpečnosti NATO. Obávám se však, že tomu tak nemusí v budoucnu být, pokud se nevyřeší základní problémy české armády. A ruku na srdce, není to pouze nedostatek finančních prostředků či neochota politiků armádě naslouchat.