Tak se nám to opět opakuje. Podobně jako v únoru letošního roku, kdy v počátcích nepokojů na Ukrajině prezident Miloš Zeman zvažoval, pod silným tlakem veřejnosti, zrušení předchozího pozvání Viktora Janukoviče k návštěvě ČR. Vzbudilo to bouři. A nejenom u nás. Ale kde je dnes Viktor Janukovič. Současné dění ohledně kauzy Volyňských Čechů se podobá další atace schizofrenie zahraniční politiky ČR vůči Ukrajině. Opět jsou hlavními aktéry Miloš Zeman a Lubomír Zaorálek.
Prezident Miloš Zeman se v posledních dnech s vervou obul do řešení problému s repatriací etnických Čechů, žijících na území Ukrajiny. Problém chce řešit co nejrychleji a také za maximální pozornosti medií. Co jej k tomu vede? Láska k bližnímu či volání hlasu „lidu“? Nejspíše očividně problému s Volyňskými Čechy užívá, dle mého názoru, jako klacku k vyřizování účtů se svým bývalým spolustraníkem, nenáviděným ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem.
Ale zpět k jádru problému. Existence Volyňských Čechů na Ukrajině vyvolává neshody již od doby 1. světové války, kdy se posléze část českého obyvatelstva octla v SSSR. Za 2. světové války se české obyvatelstvo stávalo terčem různých bojující stran. Ať již Němců, Poláků nebo ukrajinských nacionalistických partizánů (UPA). Zvěrstva páchaná nejen na Češích, ale i na ostatním obyvatelstvu okupovaného území, jsou dosud zahalena tajemstvím o původcích zla a tvoří ne zcela úplně probádané úseky dějin. Taktéž tragédie Českého Malína, vesnice nedaleko ukrajinského Rovna, je dodnes ne zcela úplně objasněna. Etnickým Čechům, žijícím v této oblasti, byla v době 2. světové války bezpochyby učiněna velká příkoří. To je třeba míti na paměti.
Nedávno proběhla zmínka o 70tém výročí zahájení Karpatsko-dukelské operace. Volyňští Češi se stali po obsazení Ukrajiny a Polska nejpočetnější složkou ve Svobodově armádě bojující v právě této operaci. „Zverbováni“ sliby o šťastné budoucnosti v nově obnoveném demokratickém Československu či výhrůžkami, že budou „postoupeni“ k odvodu do Rudé armády. I takto byla maskována etnická čistka v nově dobytých územích. A s takovou „výbavou“ šli dědové dnešních Volyňských Čechů proti palbě německých kulometů na Dukle. Obdivuji jejich odvahu.
Dnešní potomci Volyňských Čechů se nyní dožadují návratu do vlasti svých předků. Ponechme stranou jimi uváděné důvody. Myslím si, že nejsou podstatné. Bohužel se jim do cesty staví silná neochota velvyslanectví ČR v Kyjevě jakkoliv jim v tomto pomoci.
Konsulární služby byly vždy na velvyslanectví ČR v Kyjevě a také ve Lvově v minulosti terčem stížností. Zvláště za působení exministra vnitra Jaroslava Bašty před několika lety, kdy byl způsob „práce“ na velvyslanectví „přizpůsoben“ ukrajinským poměrům. Mimo jiné si soukromé firmy tehdy udělaly z různých pořadníků a předražených telefonních linek výhodný byznys. Však také byla podána nespokojenými Ukrajinci žaloba, požadující vrácení neoprávněného zisku. Sám mám osobní zkušenost s jejich prací a taktéž moji ukrajinští příbuzní.
Je tedy záhodno položit si otázku, zda by opět Volyňští Češi byli ochotni bojovat za naší svobodu, pokud by byl náš stát opět v ohrožení. Patrně asi ne. Protože musí být postupem českých úřadů, ohledně jejich možností vystěhování do ČR, určitě znechuceni. Obstrukce při vyřizování formalit pro vystěhování jdou nejspíše v ruku v ruce s politickou objednávkou. Ptám se čí? Ministerstva zahraničí? Stojí za to obětovat své krajany ku prospěchu nezkalení vztahů s novým ukrajinským režimem? Domnívám se, že nestojí. Volyňským Čechům je naše vlast dlužná. Bohužel však prezident Miloš Zeman svými silně medializovanými proklamacemi jen vytváří zbytečný „humbuk“ škodící zdárnému řešení celé věci.
