doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.

  • KSČM
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,84. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

24.11.2014 11:24:33

Utajený nepřítel kultury

Utajený nepřítel kultury

O kom a o čem česká média téměř mlčí

O kom a o čem česká média téměř mlčí

 Nikdy jsem netvrdil, že poměry před listopadem 1989 byly ideální. Jsem také dalek toho, vidět současný svět a českou společnost i její kulturu a hodnoty, k nimž se občané i umělci hlásí, černobíle. Takové nejsou a nikdy nebyly. To jen mnohá média, zapšklí ideologové a ambiciózní nesnášenlivci, převlékači kabátů a věční služebníci toho, co se právě sluší a nahoře nosí, nejrůznějšího zaměření a směrů, si ve všech historických údobích české státnosti vybírají z barev a složitostí společenského života a kultury podle aktuální poptávky jen ty správně bílé a vedle nich nejtemnější odstíny.

Spisovatel Milan Kundera ve své Knize smíchu a zapomnění nastavil kritické zrcadlo svým současníkům i sobě samému, tedy coby přesvědčenému komunistovi konce let čtyřicátých a let padesátých, rozčarovanému však z běhu věcí v Československu i v Evropě. Jeho umělecká velikost nespočívala jen v tom, jak postihl to, v čem žil a co bezprostředně vnímal. Svým průnikem do věcí lidských a aktuální české politiky a kultury, i národních dějin, předznamenával i budoucnost. A nebyl zřejmě překvapen, že i po roce 1989 přišlo přejmenovávání ulic, kácení pomníků a přepisování dějin v míře historicky obvyklé i v rozměrech nových, které umožňuje modernita konce 20. a začátku 21. století.

Kunderův odstup od české kultury a společnosti let devadesátých a zejména jeho trvající odstup od české současnosti, včetně kulturní, naznačuje mnohé. Třeba to, že jen společnost nejistá sama sebou se neobrací do minulosti v celé její složitosti, čímž signalizuje obavy ze své budoucnosti.
Ano, pětadvacet let života je dost dlouhá doba na to, aby bylo možné rekapitulovat nejen ekonomické, sociální nebo politické poměry české společnosti, ale také posoudit »ztráty a nálezy« kulturní a obecně společenské. Tedy to, jak se změnila měřítka lidských hodnot a vývoj kultury.

Umění posiluje život

Osobně se domnívám, že žádný - a zejména »malý« - národ si nemůže dovolit upustit od požadavku, aby umění posilovalo život. Pokud uznávám tuto myšlenku, přiznávám tím také naše závazky vůči minulosti. Nemám na mysli strnulé ulpívání na tom, co jsme přijali od minulých generací, ale čerpání tvůrčích zkušeností, na něž by nynější kultura navazovala, aniž by minulé negovala.

»Berme kulturu, jak je, jako dějinný odkaz a tvůrčí úkol zároveň …« napsal v březnu 1934 Karel Čapek. »Ve vyrovnaných obdobích je výrazem své doby, v nevyrovnaných je její kritikou a opravou. V rozvratu usilovat o řád, v řádu zotročujícím o svobodu.«

Na adresu skutečné kultury pak moudrý tvůrce ještě dodal: »Ať chce nebo nechce, je veřejnou a vysoce odpovědnou aktivitou. Čím toto bude patrnější, tím bude kultura podezřelejší v očích světské moci, bude znehodnocována, perzekvována nebo činěna služebnou; bude z ní dělán nástroj kdekteré vládnoucí myšlenkové jednostrannosti, to znamená i kulturní negace. Jaképak řeči: vy víte, že tohle se děje, a víte, kde a jak.«

Dědicové Smetanovi a Nerudovi

Považuji za příznačné, že jedním z prvních, koho začali nositelé »pravdy a lásky« kádrovat, byl básník Miroslav Florian. Jeho reakce z roku 1991 je vskutku nadčasová: »Nedomnívám se, že léta naší poválečné historie, respektive ty nejvíc vysmívané a tupené dekády, byly jen samá tma, nízkost a špína. To bych musel škrtnout a poplivat i celý svůj život. Nikdy jsem si neuměl třeba představit, že bych ze země Smetanovy a Nerudovy mohl emigrovat. I když opačné rozhodnutí mnoha lidem nemám za zlé. Chci ale dodat: Dneska oficiální nakladatelství mé knížky nevydávají, byl jsem vyhozen ze školní učebnice, pro televizi a rozhlas jsem jakbysmet naprosto, totálně odepsaný - ale kvůli takové maličkosti přece nezanevřu na májové jabloně a třešně, na naši krásnou zemi, které vždycky budu jen děkovat a žehnat.«

O dvacet let později pronesl něco podobného respektovaný herec Tomáš Hanák: »Moc mě to tu nebaví… mám někdy úplný absťák po čemkoli poctivém, opravdovém, nevykalkulovaném, vydřeném, upřímném… Mám-li být ale upřímný, stejně bych nejradši emigroval… Kamkoli, kde by můj ksicht nikdo neznal. A kde bych byl daleko od dalších a dalších zmařených nadějí na čestnost a rozumnou správu naší země. Ale k té emigraci stejně nedojde, protože tady mám příliš složitě zapuštěné kořeny.«

Za zmínku stojí i slova spisovatele a lékaře Jiřího Lamberka: »Lidé se mě často ptají, co jsem dělal před svou exilovou poutí do Miami… Byl jsem nešťastný. Tak jsem už s myšlenkou na emigraci pořádal pro Svaz mládeže besedy se známými kamarády. Jeden byl v televizi, druhý byl slavný zpěvák, který skočil v Bratislavě z mostu a už nevyplaval...«

Jací jsme...

»Znám spolužáky,« cituji Lamberkova slova z roku 2011, »kteří v té době dělali kariéru, nyní jsou třeba na ministerstvu nebo ve vedení klinik a vykládají, jak trpěli, jací byli hrdinové. A já vím, že tomu tak nebylo… Proto dnes nerad poslouchám, jaký kdo kdy byl a jak bych se ke komu měl chovat… Snažím se dívat na svět podobně jako moje velké vzory Bohumil Hrabal a Arnošt Lustig.«

Nedávné stoleté výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala nabízelo k zamyšlení mnohé. Dokonce i absurditu bytí ve střední Evropě během času spojeného v literatuře se jmény Karla Čapka, Jaroslava Haška, Franze Kafky, Arnošta Lustiga nebo i již zmíněného Milana Kundery.

»Ten svět je k zešílení krásnej. Ne že by byl, ale já ho tak vidím,« dal Hrabalovi do vínku jeho literární strýc Pepin. A on sám si prý přidal krédo čínského filozofa Lao-c'e: »Býti na dně a hleděti vzhůru!« V listopadu 1989 Hrabal podpořil stávkující studenty a ve svazku nazvaném Aurora na mělčině se přiznal, že i on vstoupil krátce po druhé světové válce do KSČ.

A Hrabalův generační druh Lustig? Podle jeho novely Colette napsal a natočil režisér Milan Cieslar stejnojmenný film, který je i podle odborné kritiky »důkladně nastudovanou a na plátno přetlumočenou učebnicí o pekle, jímž prošli vězni nacistických koncentráků«. Jde tedy o cenný příspěvek k tématu, které neztrácí na aktuálnosti.

Zapomínáme?

S tím souvisí i skutečnost, že v březnu 2000 vyšla u nás Hitlerova kniha Mein Kampf. Podle ní jde o boj dokonalého bílého »árijce« proti »židovským a marxistickým parazitům« a o nalezení nového německého »životního prostoru« na úkor slovanských národů. Šlo o vůbec první úplné a nekomentované české vydání knihy, jejíž autor nese vinu za smrt milionů lidí a dočasnou porobu celé Evropy.

Nelze opomenout ani nedávnou premiéru dramatizace Vyhnání Gerty Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Líčí »vyhnání brněnských Němců po druhé světové válce«. Jde údajně o první premiéru nového dramatického cyklu Hluboké rány, krásné jizvy. Je prý zaměřen na paradoxy evropských dějin 20. století.

Připomenu i stěžejní projekt pražského Národního divadla (ND) nazvaný 1914. »Přesně před sto lety vypukla válka, která určila další osud nejen naší země, ale celé Evropy. Nám dala v důsledku svobodný stát, Rusům revoluci, Němcům pocit křivdy, Rakušanům touhu po nabytí ztracené velikosti a významu,« přiblížil téma inscenace 1914 šéf činohry ND Michal Dočekal.

Kultura bez financí

Na počátku 90. let minulého století došlo k důslednému odlišení soukromého a veřejného sektoru. Za veřejné statky bylo označeno nejenom zmíněné Národní divadlo, ale i Národní muzeum, Česká filharmonie a Národní galerie (NG). Šlo o instituce, které následně odolávaly nahodilosti dotací, jejich nepromyšlenosti, paušálnosti a neutrálnosti.

Generální ředitel NG Jiří Fajt to v září letošního roku charakterizoval následovně: »Galerie je dlouhodobě podfinancovaná, chybějí peníze na péči o budovy, chybějí prostředky na nákup uměleckých děl do sbírek, chybějí i mzdové prostředky.« O to důležitější je prý pro ně spolupráce s mecenáši doma i v zahraničí. Obdobně se k problémům NG vyjádřil již v říjnu 2011 Fajtův předchůdce Milan Knížák: »Hospodaření NG bylo velmi problematické, zvlášť v posledních letech, kdy společnost zasáhla krize a ministerstvo kultury nebylo schopno pokrýt ani nejzákladnější potřeby NG.«

K ekonomickým problémům v oblasti umění se v říjnu 2014 vyjádřila i legenda české kultury Jiří Suchý: »Letos jsem napsal tři hry, předloni dokonce pět. Museli jsme totiž stáhnout drahé inscenace, pětadvacet herců bychom neuplatili. Rok jsme nehráli třeba Kytici nebo Lysistratu a já jsem vymýšlel hry pro tři až pět lidí… Dohnala mě k tomu finanční situace divadla.«

Ano, i to je určitý rámec, podmiňující limity našeho současného kulturního života. Zdaleka se tak nenaplnily naděje přílišných optimistů, kteří bezprostředně na sklonku roku 1989 a ještě nedlouho potom slibovali prudký kulturní rozkvět a kreslili růžové obrazy nejbližší budoucnosti zcela svobodné a volně tvořící umělecké obce.


Jsme svědky současné vydatné jednostranně orientované mediální kampaně. Zdaleka se však nenaplnily naděje přílišných optimistů, kteří bezprostředně na sklonku roku 1989 - a ještě nedlouho potom - slibovali prudký kulturní rozkvět. Kreslili růžové obrazy nejbližší budoucnosti zcela svobodné a volně tvořící umělecké obce.

Irský prozaik, kritik a autor detektivek John Banville má mimořádný vztah k Praze. Prokázal to romány Doctor Copernicus i Kepler, věnovanými osobnostem rudolfinské Prahy. Na otázku o vztahu k myšlence, kdy byli spisovatelé považováni za svědomí národa, odpověděl v roce 2011 poměrně kategoricky: »Umění a věda vycházejí ze stejného základu, ale pak se rozcházejí. Nemůžeme směšovat umění a politiku.« K tomu pak dodal: »Jestliže se někdo pokouší směšovat umění a politiku, je to chyba a výsledkem je špatné umění a špatná politika.«

Vlivy nezmizely, (pod)průměr vládne

O tom, že by dnes v České republice zcela zmizely politické, mocenské a ekonomické vlivy, nemůže být ani řeč. A objevil se i jiný fenomén. Skutečné snížení prahu důstojnosti umělecké tvorby a těch, kdo ji zosobňují. Zdá se, že neexistuje žádná laťka, kterou by nebyli ochotni z touhy po penězích nebo dohnáni z existenčních důvodů podlézt nejen reprezentanti uměleckého kýče, ale i skuteční umělečtí profesionálové včetně špiček české kultury.

Miláček obecenstva i kritiky, obdivovatel prezidenta Havla a také spisovatele Jiřího Stránského, herec Ivan Trojan, se dokonce přiznal, že není typem člověka, který s tak velkým dluhem, jaký představuje hypotéka, klidně spí. Někdy se prý cítí unavený, a kdyby ten dluh chtěl třeba do pěti let umořit, musel by si vzít nějaký nekonečný seriál, a do toho se mu prý nechce. »Hlavně proto,« cituji jeho slova z roku 2011, »že ty seriály bývají hloupé a hlavně se mi nechce na tak dlouhou dobu uvázat. Takže je pro mne přijatelnější udělat jednorázovou reklamu.«

Za zmínku stojí i následující Trojanova poznámka: »Ta frustrace, že se téměř všechno dá uplatit - a pokud se to provalí, stejně se nic nestane, je děsivá… Od samého počátku to bylo špatně nastavené… Lidé jsou netrpěliví, panuje citová ochablost, sobectví…«

Herečka Jana Preissová dokonce prohlásila: »Často mám pocit, že teď může hrát a točit kdekdo. Bohužel i ti, co nikdy nic neuměli.« Uvedla to s tím, že se ovšem najdou i skvělá představení a výjimečné výkony.

Kariéry s jepičím omezením

Podle současných oficiálních ideologů měli umělci před listopadem 1989 jen trpět. Pokud ne, mají se za co stydět. »Na počátku 90. let bylo všechno nějaké divné. Dost těžko jsem nesla, že popoví zpěváci byli označováni za podporovatele režimu,« uvedla v roce 2008 zpěvačka Petra Janů. K tomu ještě dodala: »Neříkám, že chválím bolševické doby, ale špatně jsme se neměli. Teď se lidé kastují podle toho, kolik mají na kontě a čím jezdí. Začínat bych v téhle době nechtěla, protože všechny dnešní kariéry jsou jepičí. Jsem vděčná, že mám písničky, které lidi stále rádi poslouchají.«

Příznačně se k dané věci vyjádřil v roce 2013 i zpívající bubeník Vítězslav Vávra: »Za minulého režimu to bylo všechno pohodovější - oni dali národu chléb a hry. My jsme tenkrát hráli i třikrát za den, zatímco teď, kdy se neustále skloňují slova jako recese a krize, je nouze o práci. A to i v naší branži… Běžní lidé dnes mají spoustu svých starostí, a už tolik nechodí za kulturou.«

A herečka Simona Stašová na otázku, jak to, že tak ráda vzpomíná právě »na práci v komunistickém divadle«, odpověděla v lednu 2012: »Mám pro to jednoduché vysvětlení. V čele souboru stál ředitel Josef Větrovec, vynikající herec, který byl sice komunista, ale prošel taky koncentračním táborem. A jako dobrý herec, který miloval divadlo, chtěl hrát především s dobrými herci. Proto se nerozpakoval a vzal k sobě tehdy celou partu lidí, kteří měli s komunistickým režimem velké problémy… Choval se k nám jako táta, který trpí, když jeho děti něco vyvedou… Byla to doba, kdy jsem si utvářela názor na lidi, na kolegy, na muže, na ženy, na herce, na politiku. Jsem nesmírně vděčná těm, kteří mne tehdy vzali mezi sebe.«

Pravda klasiků

»Nejsem bolševik, ani marxista,« napsal v Lidových novinách 9. prosince 1934 Karel Čapek, »ale pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa dejme tomu S. K. Neumanna, který je komunista, ale napsal Knihu lesů, vod a strání, napsal Zpěvy ticha, a tyto knihy nebude nikdo vyhazovat z české literatury, tak jako nikdo nebude z české mapy vyhazovat říčku Svitavu.«

Pozoruhodná slova - aktuální právě nyní, kdy řada lidí stále ještě nechápe, že k plnosti národní existence patří co nejširší spektrum názorové, politické a kulturní.

Svého času to vystihl i básník nad jiné národní, Josef Hora: »Jdeme-li proti proudu času, najdeme tam v poezii Sovu i Březinu, Hálka i Vrchlického, Máchu i Čelakovského. Hlasy země i nebes, sóla i orchestry, zjevy naivní i patetické. Z dálek století mluví k nám barokní chrám malostranský i gotický Týn. Husitský chorál i píseň z kancionálu, mravní vznos Žižkova odboje, elegie Komenského i barokní misie. Nijak mi to nejde rozdělit, protože plnost češství věru nelze ochudit o jediný tón. Vzpomínám na Jana Nerudu, odbojného i vroucího - češství je dialog, jako život.«

Mafiánské praktiky

Kdo má peníze a dostatečnou síť kmotrovských vazeb, může prý v současné České republice prakticky všechno. A tak snaha o obhajobu historického odkazu před developerskými nároky současnosti není vůbec snadná. Přitom nejde o obhajobu nějaké všeobecné historie, na které se všichni shodnou. Je to především zápas o kulturní základy nynějšího českého státu.

»Už mám plné zuby toho být vystaven vydírání a špehování bulvárem i toho, že se novináři nestydí navážet se do mých dětí… « uvedl v březnu 2014 herec Saša Rašilov. Bulvární atak na něho udeřil uprostřed značného pracovního nasazení, kdy končily zkoušky na hru Snídaně s Leviathanem mladého českého dramatika Romana Sikory. »Hra Romana Sikory, který je považován za jediného českého levicového dramatika,« prohlásil Rašilov, »je opravdu zajímavá«. K tomu pak dodal, že s autorovou levicovostí nemá žádné problémy.

Žít i věřit

Podobné pozornosti médií neunikl ani populární herec Martin Zounar. Důvod byl prostý. Jeho otec byl komunista a v roce 1973 dostal roli Klementa Gottwalda. »Táta hrál Gottwalda, ale hrál i spoustu jiných rolí,« reagoval Zounar mladší v září 2001. »Táta ho nehrál z nějakých konjunkturálních důvodů. On něčemu věřil a podle toho žil. Kdyby byli všichni straníci jako on… Horší je, když hrajete, berete prachy a pak se svý vlastní práci pošklebujete, jak jste na to vyzráli. Já bych v životě neřekl, že jsem byl nějakou obětí té doby. Studoval jsem, hrál, točil filmy, měl jsem se dobře. Klidně to přiznám. Říct opak, to bych sám nad sebou zvracel a táta by mi přišel z nebe rozbít držku.« O deset let později k tomu ještě dodal: »Někdo zase hrál Goebbelse, někdo Stalina, jiný Husáka.« Na adresu svého otce herec Zounar mladší řekl: »Myslím, že otec byl jeden z nejlepších představitelů Klementa Gottwalda.«

Střízlivé vidění

Nepatřím k těm, kdo by hledali a nalézali jen reálie se záporným znaménkem. Nazíráno však střízlivým pohledem, ale ve shodě s mnoha jinými, troufám si tvrdit, že posledních dvacet pět let vývoje a zápasů české kultury, při vší složitosti a pestrosti, nesporně není a nebude dobou, kterou by příští generace mohly zapisovat zlatým písmem do stránek historie české pospolitosti.

publikováno  v listopadu 2014 v deníku Haló noviny


Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama