Na program dnešního jednání výboru pro zdravotnictví se dostalo téma, které v posledním týdnu vévodilo velkému množství emailů, které přistály ve schránkách členů výboru. Povinné očkování v České republice, respektive sankce, které za neproočkování hrozí lékařům či předškolním zařízením, které přijmou neočkované dítě. Diskuze nastala v rámci projednávání novely zákona o ochraně veřejného zdraví, která původně byla úplně o něčem jiném. Na povrch však vyplulo několik otázek a argumentů od odborníků i laické veřejnosti, pochybností nad efektivností systému očkování v ČR, nad tím, kdo by měl rozhodnout, zdali bude dítě proočkováno, zákon, lékař nebo rodič?
Původním povoláním jsem zdravotní sestra, následně jsem pracovala jako zdravotnická záchranářka, i v tomto případě se mi moje předchozí povolání hodí. Byla jsem u případů dětí, které na povinné očkování reagovaly špatně. Ano, to se může stát. Přesto jsem zastáncem názoru, že povinné očkování má smysl, zejména v této době, kdy lidé migrují z jedné světové strany na druhou a nikdy nevíte, koho, kde a s jakým onemocněním potkáte. Vrací se nám tak tuberkulóza, černý kašel i další nemoci, které už dávno zapadly v propadlišti dějin, ale evidentně jsou stále mezi námi. Musíme tedy budovat kolektivní imunitu, zní to prapodivně, vím, ale význam těchto slov je jasný. Přesto chápu rodiče, kteří mají z očkování svých dětí obavy i ty, kteří si prošli nepopsatelným strachem o své dítě, když zareagovalo na vakcínu negativně, nedejbože mu zůstaly po očkování trvalé následky. Pokud ale vědomě nenechají své dítě očkovat, bohužel musí nést i následky, které se z individuálního pohledu mohou zdát diskriminační, z pohledu většiny však nezbytné.
V České republice je nastaven systém očkování na stejných principech jako v jiných evropských zemích, včetně těch západních. Nejsme tedy ničím výjimeční. Největší tíha tedy podle mého názoru padá na ramena lékařů, pediatrů, kteří by měli rodičům intenzivně vysvětlovat všechna pozitiva i rizika každé z očkovacích vakcín a přistupovat k rodičům s obavami citlivě a bez předsudků, že jde zase o nějaké „alternativce“. Očkování v ČR je téma komplexní, nejde jen o pár paragrafů v zákoně, a tak nás po dnešní dohodě čekají další kola diskuzí, která, věřím, budou otevřena pro všechny, kterých se toto téma dotýká. Pan ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček v zápětí podotkl, že je předem jasné, jak tato debata dopadne. Sebevědomí mu nechybí, ale není jasnovidec a měl by předložit pádné argumenty, proč je systém očkování v ČR nastaven tak, jak je nastaven. Aby i zatvrzelí odpůrci očkování dokázali alespoň částečně pochopit, že stát nejde proti nim a jejich právům, ale jedná ve veřejném zájmu.
Dnes je normální nekouřit
Na tom jsme se na výboru jednomyslně shodli. Škoda jen, že se poslanecká novela zákona o ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, která omezuje kouření v zařízeních společného stravování, zadrhla ve sněmovně už v prvním čtení. Na otázku proč vlastně, nikdo nedokáže jasně odpovědět. Tabáková lobby je jistě znepokojena, ale poslance útokem rozhodně nebere. Úkol pro výbor pro zdravotnictví tedy zní, protlačit poslanecký návrh dál a nečekat, až se rozhoupe ministerstvo zdravotnictví, které připravuje vlastní novelu. To bychom se pak načekali, protože ministerská novela má zahrnovat i úpravy v oblasti požívání alkoholu a užívání drog, k čemuž budou zajisté patřit několikaměsíční debaty. Kuřáci prominou, ale většina, tedy nekuřáci, se už nemohou dočkat, až přijdou večer domů bez páchnoucího oblečení s pocitem, že tentokrát pasivně nevykouřili ani jednu cigaretu. Jak jsem napsala v úvodu, je hodně věcí, které mohou ohrozit lidský život. Kouření, aktivní i pasivní, patří k těm, které zmírnit naštěstí jdou, tak to udělejme, čím dříve, tím lépe.
Pan ředitel má super káru
Na závěr pár vět k tématu, ke kterému se titulky v médiích objevily ještě dříve, než skončilo dnešní jednání výboru. Je jedno, jestli generální ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra Gajdáček jezdí v autě za tři nebo pět milionů korun. Obě částky jsou výsměchem, výsměchem klientům této pojišťovny, výsměchem státu, výsměchem daňovým poplatníkům. Pokud si pan ředitel musí dokazovat, že je pan někdo ve vysoké funkci a nedokáže se zbavit dětinské touhy po naleštěné rychlé limuzíně, neměl by pracovat ve veřejném sektoru. Argumenty, že mu to schválila správní rada a proběhlo řádné výběrové řízení, jsou v tomto případě liché. Etika a morálka, ač se to možná někdy nezdá, nejsou mrtvé hodnoty, což by si pan generální ředitel měl vytesat na dveře do své jistě skromně vybavené pracovny.
JP
