V minulosti jsem v článku položil otázku, zda je ústavní soud zárukou demokracie? Z abstraktu článku vyplynulo, že v oblastech trestních, soudci Ústavního soudu neradi vytváří nálezy, i když došlo k porušení ústavních práv a svobod. Trochu musím poopravit názor na Ústavní soud pracující v plném obsazení. V nedávném nálezu se zastal právnické osoby vůči soustavě obecných soudů a konstatoval porušení základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a či. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výkon spravedlnosti je u nás nejen pomalý, ale někdy odporuje principům dobrých mravů, zaručení ústavních principů a obecně představě o spravedlnosti.
Pilíř demokracie; soudnictví, vytváří sektu lidí, která má určitým způsobem jisté místo na doživotí, a tudíž nejsou tlačeni demokratickými volebními systémy po určité době k obhajobě svého postu. Tito lidé ovlivňují přátelskými vazbami korupční prostředí a tak vzniká i nedůvěra k justici a náš demokratický systém. Justice, musí být nezávislá, nesmí být podrobená tlakům politických sil a populismu veřejnosti a vytváření klientských a kolegiálních uskupení.
Podílel jsem se z velké části na ústavní stížnosti ve věci společnosti ČIBE, a. s., která usilovala o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž soud s odkazem na ustanovení § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále OSŘ), doplnil dříve vydaný, rozsudek soudu I. stupně a potvrdil ho.
Dle mého mínění Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, překročil meze zákonného oprávnění ve smyslu ustanovení § 166 OSŘ, resp. jednal přímo svévolně, když o doplnění rozsudku rozhodl bez návrhu až po jeho právní moci.
Navíc takto
rozhodl o nákladech znaleckého posudku,
se kterým společnost nesouhlasila, nebyl vypracován v jejím zájmu a netýkal se
sporné věci. Jenom na doplnění uvádím,
že soudce okresního soudu automaticky, bez znalosti věci, zadal vypracování
znaleckého posudku, který neřešil danou problematiku, neboť znalec postupoval v
souladu s vyhláškou pro účely stanovení daně z převodu nemovitostí a naprosto
neřešil zástavní práva, která hodnotu nemovitosti převyšovala. Tudíž pro vydání
meritorního rozsudku dle uvážení soudce byl posudek nepoužitelný. Soudce de
facto na tento znalecký posudek v rozhodnutí zapomněl. Po nabytí právní
moci rozsudku, pak soud doplnil výrok o zaplacení těchto nákladů. Krajský soud
tento postup shledal jako správný. V postupu krajského soudu jsem tedy
spatřoval porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle 51. 36 odst. I Listiny základních práv a
svobod (dále „Listina"), čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně překročení
zásady legality uplatňování státní moci, vyplývající z či. 2 odst. 3 Ústavy
České republiky (dále „Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud rozhodl v senátě Nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 113/13 ze dne 10. prosince 2014 mimo jiné, že Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byla porušena základní práva stěžovatelky, garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a či. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V citovaném rozhodnutí Ústavní soud judikoval a zopakoval své předchozí závěry, že porušení článku 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy podústavního práva, či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ve vyjádření Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, se však uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Dle jeho názoru nelze na tento případ aplikovat pravidla dle ustanovení §166 OSŘ, neboť doplňujícím rozhodnutím nebylo dodatečně rozhodováno o stanovení povinnosti hradit náklady státu, ale bylo toliko vypořádáváno odvolání společnosti proti výroku o jeho povinnosti hradit náklady řízení vzniklé státu, uložené mu již dříve rozhodnutím soudu prvního stupně. Vyjádření silně navozuje dojem, zda odvolací soud vůbec četl rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolání, nebo z kolegiality pouze rozhodnutí potvrdil. Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně sídlí ve stejné budově, někteří soudci vyčlenění z původního okresního soudu přecházeli tedy v minulosti na pobočku krajského soudu.
Krajským soudem aplikované ustanovení § 166 OSŘ umožňuje jakémukoliv soudu, včetně odvolacího či dovolacího, doplnění rozsudku v případech, kdy soud opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Z iniciativy samotného soudu lze však rozhodnutí doplnit pouze do doby, než se stane pravomocným. Přede dnem právní moci musí soud rozhodnout o doplnění, není však nutné, aby i v této lhůtě doplňující rozhodnutí doručil. Je tedy třeba znovu otevřít otázku, zda odvolací soud rozhodl o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně z kolegiality nebo z neznalosti. Těžko říci, která varianta je horší. Pokud bychom připustili, že soud si dané ustanovení neuměl vyložit, pak by bylo nutné konstatovat, že na právnických fakultách by s tímto názorem a výkladem neprošli ani studenti druhých ročníků ze zkoušky občanského práva procesního.
Ve světle výše řečeného není tedy evidentně rozhodnutí krajského soudu způsobilé obstát. Je naopak nutno přisvědčit námitkám společnosti, že krajský soud postupoval svévolně a v rozporu s kogentní normou, pokud rozhodl o doplnění svého rozsudku až poté, kdy nabyl právní moci.
Souhrnně vyjádřeno, postupoval-li krajský soud v posuzované věci shora popsaným způsobem, porušil tím čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelky, garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Nelze rovněž připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení, než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného rozhodnutí o povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle OSŘ.
Podle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu.
Pokud tedy stát někoho poškodí a soukromý subjekt se domůže náhrady, tak má stát právo, nikoli povinnost, požadovat částku, kterou občanovi nahradil, po zodpovědném úředníkovi, nebo soudci.
Stát má možnost škodu v takzvaném regresním řízení vymáhat, ale uchyluje se k tomu jen výjimečně. Soud v rozhodnutí o škodě musí jednoznačně konstatovat, že za škodu odpovídá konkrétní úředník a ať škodu způsobil úmyslně nebo neúmyslným rozhodnutím, které vydal, nebo činností, kterou škodu způsobil. Při úmyslu zaplatí celou škodu, v případě neúmyslného do 4,5 násobku své mzdy. Zde je nutno upozornit, že stát odpovídá objektivně, bez možnosti liberace, odpovědný úředník odpovídá subjektivně, a při soudním řízení úředník má možnost exkulpace, to je vyvinění při škodě vis major, nebo v důsledku nejednoznačného výkladu nařízení, zákonů.
Znovu pokládám otázku, má soudce okresního soudu, eventuálně krajského soudu mít časový limit výkonu soudce a jak dlouho má být na jednom místě? Neměla by existovat rotace těchto soudců? Neměly by se u jednotlivých soudců sledovat délky případů a počty vrácených, nebo zrušených rozhodnutí příslušných soudců? Soudce, který by byl pod republikovým průměrem, by neměl vykonávat výkon funkce soudce samostatně, nebo v kariérním postupu by měl dosahovat pouze nižší pozice.
Ve Zlíně leden 2015
JUDr. Ing. Karel Nedbálek, PhD.
