Co je ale rovněž podstatné, energetika potřebuje především stabilitu a jasně nastavené směřování na dekády dopředu. V regionech, kterých se limity přímo týkají, panuje řadu let nejistota a to jak na straně podnikatelů a zaměstnanců, tak na straně lidí, kteří v blízkých obcích a městech bydlí. Najít odvahu k rozhodnutí a třeba i čelit negativnímu ohlasu těch, kteří by preferovali jiné řešení, znamená takovou jistotu konečně dát. Najít řešení, které by vyhovovalo všem, není z logiky věci možné.

Nejsme státem oplývajícím zásobami ropy či zemního plynu, které tak musíme dovážet, ale zásoby hnědého uhlí za limity jsou našim národním bohatstvím, významnou energetickou rezervou. Využitím i třeba jen části těchto zásob zvyšujeme v současné turbulentní době svoji energetickou soběstačnost a tedy i bezpečnost. Výhodu toho, že můžeme velkou část elektrické energie vyrábět ze svých domácích zdrojů, bychom si měli chtít udržet. Řada ostatních států nám v tomto ohledu může závidět. Současně musíme mít na paměti i situaci českých tepláren, pro které by bez dostatečně velkého prolomení limitů už velmi brzy nebyl náš stát schopen vyprodukovat dostatek uhlí. I ty potřebují mít jasno, aby mohly rozhodnout o své dlouhodobé orientaci a případně stihly přikročit k rekonstrukci a splnění emisních limitů. Nemůžeme po nich chtít, aby udělaly investice s návratností 10 či 15 let, aniž by měly jasno, jestli uhlí po tuto dobu bude nebo ne.