Je to další z důvodů, proč bychom si měli připomínat, kam až tehdy klesla lidskost, a proč bychom se nikdy neměli přestat učit z této katastrofy a vyvarovat se jakýmkoli prvkům násilí a xenofobie ve společnosti. K výročí samotnému toho již bylo vyřčeno a napsáno hodně a se všemi upřímnými slovy piety se nelze než ztotožnit.
Poněkud stranou však dosud zůstal jiný aspekt osvětimské tragédie, který nás má též vést k zamyšlení a který ukazuje, jak těžké je v dobách krize určit, co je správné a co nikoli. Před několika dny totiž uveřejnila britská Keele University na internetu několik tisíců dosud nezveřejněných leteckých snímků britského válečného letectva z druhé světové války. Britové tehdy fotili různé strategické body na územích okupovaných Němci, která pro ně byla potenciálními cíli jejich náletů, a mimo jiné se na internetu objevil i snímek, pořízený 23. srpna 1944. Na něm je poněkud stranou z výšky několika tisíců metrů zachycen dým, vycházející z krematorií Osvětimi. Britové sice tento, ale i jiné snímky pořídili za účelem bombardování nedaleké fabriky, na záznamu se však objevilo vedle dýmů z krematorií i celé rozlehlé prostranství koncentračního tábora Osvětim. Ironií osudu se tím však britské letectvo a tajné služby tehdy nezabývaly a koncentrovaly se na přilehlé továrny (v nichž byli ostatně též k nelidské práci zneužíváni vězni z tábora). Přitom Britové a s nimi i všichni západní spojenci, včetně Sovětského svazu, o táboře a jeho úloze věděli, protože, jakkoli se to zdálo být nemožné, tak se odsud podařilo utéct několika vězňům, kteří následně podali detailní zprávy o tamním běsnění. Později dokonce zachytávali jejich tajné služby informace o počtu mrtvých a disponovali skutečně detailním popisem lágru.
Nutně se nabízí otázka, proč západní mocnosti a i Sověti Osvětim nebombardovali. Objevení těchto snímků a jejich zveřejnění na webu pak i dnes vyvolává diskuzi, kterou se zaobírají nejen bývalí vězni a jejich rodiny, ale i historici a politici. Až do konce války totiž vítězné mocnosti cíleně nebombardovali ani jeden Němci zřízený koncentrační tábor, a to i přesto, že věděli, jaké bezprecedentní porušování lidských práv se zde každým dnem páchá. Přitom například v roce 1998 si za všechny, kdo nechápali tehdejší zdrženlivost spojenců, povzdechl izraelský premiér Benjamin Netanjahu při své návštěvě přímo v Osvětimi, že to, co by jistě tehdy stačilo, by bylo bombardovat železnici, která do tábora přiváděla transporty bezbranných lidí.
Proč však zejména Britové a Američané Osvětim nebombardovali, když ještě navíc na tato zvěrstva byli průběžně upozorňováni silnými židovskými organizacemi v jejich zemích? Obzvláště naléhavá byla přitom výzva na pomoc před vyvražděním asi půl miliónu maďarských Židů, k níž došlo v druhé polovině roku 1944.
Za to, že spojenci nakonec tábor svými letouny nezničili, je rozhodně nelze odsuzovat, i když pieta těchto dní a s ní i dokumenty a četná svědectví o tom, jak příšerné podmínky zde, ale i jinde v koncentračních táborech panovaly, prostě vyvolají i tyto otazníky. A s nimi se však objevuje celá řada etických i strategických problémů, s kterými se spojenci museli vypořádat. Nikdo totiž nechtěl bombardovat místa, na nichž žili Židé. Co na tom, že řada přeživších přiznala, jak čekala na každou bombu, která by ukončila existenci táborů a tamní nesnesitelnou každodennost, i kdyby přitom oni sami měli padnout. Tehdejší letouny navíc nebyly natolik precizní, aby trefily jen například krematoria a nikoli řady táborových baráků, což bylo též jedním z rizik, která spojenci nechtěli podstoupit. Výsledkem těchto strategických rozvah – dnes myslíme v prvé řadě těch o Osvětimi - tak bylo, že v dobré víře se odstoupilo od náletů, i když je Britové a Američani průběžně zvažovali. Chtěli tím ušetřit nevinné lidské životy. Ty však po tisících denně nadále končily v krematoriích.
To jsou smutné vzpomínky a smutné úvahy. U příležitosti tohoto výročí, které je prostě smutné, je však na místě zmínit i tento podivný dějinný paradox. Nelze zde určit, co z jednání spojenců bylo správné a co nikoli, protože celá doba a celé běsnění a nevinné umírání a strádání bylo nesmyslné a nebude a nemůže být nikdy pochopeno. Otázka, zda bombardovat Osvětim či nikoli, zůstane tak ještě dlouho otázkou se skutečně velkým otazníkem, na níž však nutně nemusíme hledat odpověď. Odpověď na xenofobii, šovinismus a intoleranci ve společnosti, která se vyskytuje ve společnosti, a to včetně antisemitských nálad, však musíme mít vždy a rozhodnou. Výročí jako toto nám přitom mají být především velkým vykřičníkem. Nic z toho se nesmí opakovat!
