Tuto otázku si kladu často, když pozoruji některé turbulence české politiky. Na řadu z nich měl první československý prezident, T.G. Masaryk, již ve své době řešení, které můžeme najít v jeho knihách či sledováním jeho aktivit. 7. března jsme vzpomněli 165 let od jeho narození.
Masaryk přitom vycházel z ústřední premisy, kterou beze zbytku podepisuji: totiž, že demokracie je diskuze. To z ní činí jedinečnou formu vlády, na jejíž kvalitě máme neúnavně pracovat, a to například tím, že dokážeme naslouchat, přemýšlet a diskutovat. Číst díla Masaryka se tak vždy vyplatí a neměli bychom to činit jen dnes, kdy si připomínáme 165 let od jeho narození. Má to však být zejména toto významné jubileum, kdy by mělo zaznít několik jeho zásadních myšlenek. Řada z nich je totiž skutečně aktivní dodnes a je pozoruhodné, jaký morální imperativ zanechávají.
Zkusme se v tomto kontextu pozastavit nad třemi tématy, kterými aktuálně žije naše politika.
Tím prvním je týden stará volba předsedy hnutí ANO, Andreje Babiše. Pan staronový předseda byl totiž zvolen jednomyslně, získal tedy 100 % všech odevzdaných hlasů. Tím si vysloužil skutečný unikát v dosavadním politickém vývoji České republiky, který nemá obdoby. Protože takto dosud nebyl zvolen žádný jiný předseda nějaké stávající politické strany. Je takováto politika skutečně o diskuzi? A je to vůbec politika? Nespočívá kvalita demokracie v konkurenci a názorové heterogenitě? Babišovo hnutí ANO tím bohužel spíše opětovně ukazuje na to, že je podnikem jednoho člověka a že to jeho představitelé mají k otevřené diskuzi ještě hodně daleko. Ta se totiž nekonala nejen během samotného volebního sněmu, ale nekoná se ve straně vůbec.
Za druhé musím zmínit poněkud trapný pokus o dehonestaci vynikajícího literáta a demokratického myslitele, Ferdinanda Peroutky. Vinit ho z antisemitismu a z fascinace Hitlerem je nemístné a jedná se o „podpásovku“, kterou nemá mít prezident republiky zapotřebí. Peroutka přeci svou literární i novinářskou činností prokázal velmi osobitou a nezpochybnitelnou a vysokou mravní integritu. Škoda, že se sám nemůže bránit, jistě by se mu to povedlo bravurně a své kritiky by promptně umlčel. Spojení s Masarykem je pak i zde nabíledni, vždyť Peroutka považoval právě Masaryka a jeho humanitní ideály za svůj velký vzor.
Třetím tématem, kterého jsou dnes plná média a které se bohužel dostalo do jisté slepé ulice, je současný stav rusko-ukrajinského konfliktu. Českou republiku nutně musí znepokojit zejména současný postoj Ruska k tomuto problému. Nehodnoťme teď však ani tolik samotný konflikt, jehož vyřešení ostatně bohužel není v dohledu, jako spíše právě ruskou politiku a tím i pozici Ruska v současném světě. Ta nás nemůže totiž nechat v klidu, ať už se to týká způsobů, jak Rusko přistupuje k Ukrajině, nebo i například nedávné nepochopitelné smrti opozičního lídra a kritika ruských politických poměrů, Borise Němcova. Masaryk se totiž Ruskem první poloviny 20. století též zabýval a již za první republiky přinesl několik zajímavých poznatků. Z mnoha jeho poznámek mě zaujala jeho kritika vůdcovského aristokratismu, který je podle Masaryka přezíravý a nehledí na zájmy svých občanů. Myslím, že tady můžeme nalézt jistou paralelu i k prezidentovi Putinovi a jeho politice.
Masaryk a jeho odkaz je nevyčerpatelnou studnicí poznání, která má dnešku rozhodně co říct. Příkladně žil, vychovával a neúnavně volal po „vyšším stupni mravního života“. A také říkal to, co ještě jednou opakuji, protože opakování je matkou moudrosti: „Demokracie, toť diskuze a – práce, hlavně práce.“ Mějme to, prosím, na mysli.
