Uvědomil jsem si ta slova písně při přeletu nad téměř polovinou zeměkoule.
Do jihovýchodní Asie už létám od té doby, co se pro nás otevřely hranice, to jest od devadesátých let. A skutečně vidím stále zřetelněji, jak člověk vítězí nad přírodou, zvláště nad ovzduším – bohužel.
Před těmi více jak dvaceti lety, kdy jsem letěl poprvé, to se pode mnou rozprostíraly hory jiskřící sněhem, zcela zřetelně jsem rozpoznával stříbrné stužky řek, obrysy měst a dokonce i malá lidská sídla.
Před deseti lety jsem to vše viděl pouze až do doby, než jsme minuli hranice Thajska. Čím více jsme se blížili k Bangkoku, tím víc se pod námi rozprostírala přikrývka smogu.
Mimochodem i v Evropě poznáte zcela jasně, kde je pod vámi hranice České republiky. V naší kotlině téměř vždy leží peřina, pod níž nevidíte zhola nic. Pouze v létě prosakuje všezahlcující agresivní žluť řepky olejné. Ta ovšem okamžitě přestane vysílat své negativní poselství o zničení úrodné půdy ve prospěch získávání dotací na výrobu příměsí do paliv, při přeletu hranice do zemí, kde si nenechají tolik ničit svou drahocennou přírodu.
Velice rád létám za dne, kdy pod sebou vidím různé země, řeky, hory, jezera.
Cesta z Thajska měla původně vést nad Himalájemi, Tibetem, Kazachstánem a Ruskem. Jelikož jsem ve dne přitisknut k okénku a porovnávám to, co vidím s obrazovkou (neboť promítané filmy mě nezajímají, jsem totiž posedlý zeměpisem), záhy jsem zjistil, že se trasa letu od té plánované odklání. Samozřejmě v Thajsku jsem nic neviděl, protože tam leží skoro až na hranice neproniknutelný smog.
Brzy se však pohled rozjasnil a pod námi ležela Barma. Zde není zatím tolik průmyslu, takže jsem jasně rozeznával řeky, hory, obrysy pobřeží a ostrovů. Pak to začalo pod námi houstnout. Bangladeš zcela pokryt lepkavou přikrývkou, Indie celá pod smogem, Pakistán z poloviny. Začal jsem mít obavy. Snad neletíme na Afghánistán. A skutečně od stužky řeky Indus to začalo být pod námi nádherně průhledné. Z původní obavy, že poletíme do oblasti nevyzpytatelné a nebezpečné, jakou Afghánistán je, se vyklubalo to, že jsme letěli nad územím, kde nebylo po smogu ani stopy. Nádherné pohledy na jiskřící hory. Dokonce byl pod námi i Kábul, jenže nad Kábulem bylo zataženo.
Uzbekistán, a Kazachstán byl také bez neprůhledné duchny. Krásně vše viditelné. Jenže pod námi se rozprostřelo Aralské moře, nebo spíše to, co z něho zbylo. Právě v době, kdy se zpívalo „Poručíme větru, dešti“, se v duchu této písně rozhodlo, že kvůli závlaze bavlníkových plantáží tehdejšího sovětského Turkmenistánu, změní všemocný člověk tok řeky Amudarja a místo do Aralského moře nasměruje její vody do Kaspického moře. Výsledkem je, že Aralské moře na hranicích Uzbekistánu a Kazachstánu ztratilo více jak polovinu své rozlohy. Z letadla je na torzo tohoto kdysi nádherného přírodního útvaru pohled velice smutný. Při přeletu řeky Ural se začalo pod námi zatahovat smogem. Přeletěli jsme do Evropy.
A já si myslím, že pokud člověk chce poroučet zákonitostem přírody, vždy to skončí špatně. Jako s letním časem. Je to naprostý nesmysl, nic se neušetří a citliví lidé mají dvakrát za rok problémy s aklimatizací na nový rozvrh dne. O dětech a domácích zvířatech ani nemluvě. Jak jim vysvětlíte, že si všemocný člověk umanul, že posune ručičky hodinek?
