Skutečnost je taková, že Česká republika je členským státem NATO. A pokud byli spojenečtí vojáci na cvičení v Pobaltí a nyní se vracejí do Německa, ať klidně přejedou i přes naše území, pokud se na něm nehodlají usazovat. S tím jsme totiž získali neblahé historické zkušenosti, v posledním století hned dvě.

Místo hádek o konvoj se pojďme soustředit na úlohu NATO a naši roli v něm. A je o čem mluvit. Třeba o principech NATO, které jsou vyjádřené v Severoatlantické smlouvě a o jejich naplňování. Namísto bezproblémového přesunu spojenců po našem území navrhuji k diskusi následující témata.

Článek 3 Severoatlantické smlouvy říká, že členové NATO budou jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Měli bychom se tedy především starat o vlastní schopnost obrany a ne být jen těžkým batohem na zádech spojenců. Batohem, který výměnou za příslib ochrany musí občas dělat i něco, co by jinak třeba sám nechtěl. (poslechněte si výroky exministra obrany Alexandra Vondry cca od 18:00)

S tím souvisí i smluvní závazky všech smluvních stran (členských států NATO) plynoucí z článku 1, ve kterém se mimo jiné píše, že se mají zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

To jsou skutečná témata. Domnívám se, že NATO držící se svého účelu a smluv, je mnohem lepším řešením kolektivní obrany než třeba nějaká "Armáda Evropské unie". NATO totiž, na rozdíl od Evropské unie, neprošlo procesem odebrání většiny kompetencí členským státům.

Karel Zvára,
místopředseda Svobodných