Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, podepsaného 27. srpna 1968. Mnozí proto spojují normalizaci s „dočasným pobytem sovětských vojsk“ na území Československa, ale to byl podle mne jen jeden z faktorů, které vlastní normalizaci napomáhaly. Pro většinu lidí asi slovo normalizace splývá s obsahem režimu před rokem 1989, a proto ji často používají jako nadávku nebo nálepku. Třeba před několika dny Evžen Tošenovský, místopředseda ODS, viděl normalizaci v zavedení institutu přechodného pobytu, tedy nesmyslného zásahu do svobody občanů.
Kdybychom se ale omezili na takové chápání normalizace, nikam bychom nedospěli. Celá společnost se jako celek za 25 let velmi proměnila a ta korespondence jednotlivých výseků tehdejší a dnešní reality se průběžně mění. Nejpodstatnějším rysem normalizace je podle mne skutečnost, že se za normalizace pokoušejí společenské elity udržet celou společnost ve stavu, který těmto elitám vyhovuje.
Proto je mi bližší chápání normalizace u Jiřího Hájka, který píše (ProtiProud), že úkolem dnešní normalizace je „zachovat zdání demokracie v zemi, ale současně zabránit šíření zakázaných názorů a informací, které se objevují především na několika nezávislých internetových webech. A které stále větší část veřejnosti, jíž už se zvedá žaludek z jednostranné propagandy oficiálních režimních médií, stále více vyhledává a pomáhá šířit.“ Myslím, že tady je Hájek blízko pravdy. Je to i pochopitelné, protože jeho táta, s nímž jsem si o té původní normalizaci po listopadu 89 dost často velmi otevřeně povídal, se na jejím průběhu a hlavně jejích mechanismech významně podílel.
Proto si myslím, že normalizaci nesmíme chápat jako nějaký jeden konkrétní stav společnosti, ale jako petrifikaci konkrétního žádoucího stavu, tedy uvádění a uvedení společnosti elitami do stavu ztrnulosti a její setrvání v něm. Ve stavu, kdy končí dynamika povrchových procesů, kdy se zavádějí mechanismy, které brání poruchám, snažícím se o opětovné uvedení občanského systému do pohybu.
Jsem přesvědčen o tom, že jev normalizace souvisí s existencí studené války, do jejíchž vod naše země znovu vplula. Z dálky je slyšet dunění válečných bubnů, ale když se pořádně soustředíte, slyšíte za duněním i píšťalky starých krysařů.
Pravda je revoluční, proto ji dnes nepotřebujeme. Důležité je jen vítězství té správné strany. A správnou stranu určují elity, ať už to jsou satrapové, vazalové nebo političtí dealeři.
Milan Neubert, 17. dubna 2015
PS: Tento článek dnes nevznikl náhodou. Ta minulá normalizace totiž podle mne nezačala příjezdem spojeneckých tanků, ale až ustavením nových vazalů. V Československu se tak stalo 17. dubna 1969 na zasedání ÚV KSČ. Co tomu předcházelo, to asi nechtěně popsal ve svých pamětech Vasil Biľak.
