Europoslanci KSČM byli proti té části usnesení, která vyzývá Evropskou komisi k zavedení kvót členským zemím pro přijímání uprchlíků.
Protože tento bod byl většinou přijat (a to i zásluhou mnoha kolegů z ČR), zdrželi jsme se při hlasování o rezoluci jako celku. Učinili jsme tak i přesto, že s dalšími závěry usnesení můžeme souhlasit. Nedomníváme se však, že kvóty vyřeší tento problém. Jsme přesvědčeni, že nelze přikazovat členským státům, jak se mají této otázce postavit. V tom se ztotožňujeme s pozicí české vlády. Český stát ví, kde jsou limity našich možností, co může pro uklidnění dané situace dělat a neměl by být do ničeho nucen.
Řešením, byť dlouhodobým, ale systémovým, je zastavit tento příliv uprchlíků na africké půdě a nikoli rozdělovat kvóty pro azylanty. Tento náš postoj ale nic nemění na tom, že se chceme důrazně ohradit proti debatě, která se k tématu rozvinula. Jako lidé věrni ideálům humanismu plně soucítíme s uprchlíky mířícími k evropským břehům. To, že tito lidé dokážou riskovat nejen svoje životy, ale existenci celých rodin a vydávají se všanc nemilosrdným pašerákům, svědčí o beznaději a hlubokém utrpení, kterému jsou ve svých regionech vystaveni. V tyto dny si připomínáme konec druhé světové války. Války, ve které vojáci, partyzáni a členové odboje umírali hrdinskou smrtí za ideály rovnosti a proti nenávisti. Přitom se s hrůzou díváme ke břehům Středozemního moře na uprchlíky, kteří jsou unavení, plni obav a starostí a nesou si v sobě šrámy ze zemí, ze kterých utíkají ze svých domovů. Snaží se co nejvíc vzdálit válce a chudobě. Není to něco, na co můžeme být jako lidstvo pyšní, ale neměli bychom se na ně dívat s nenávistí.
Odmítáme pohled na uprchlíky jako na nějaký "obtížný hmyz". Nesouhlasíme s politiky, kteří na větách vytržených z kontextu usnesení rozdmýchávají populistickou politickou kampaň proti běžencům. Je to nekorektní a nedůstojné jednání útočící na lidský strach. Navíc v situaci, kdy usnesení EP je pouze nezávazným doporučením. Je třeba vnímat a přiznat, že situace nevznikla sama od sebe, že chaos na severu Afriky vytvořily zločinné zásahy USA a Francie během tzv. arabského jara, které rozvrátily místní státy.
Jako východisko vidíme mnohem větší angažovanost přímo v zemích, ze kterých utečenci pocházejí. Důraz by měl být kladen především na ekonomický rozvoj a sociální i politickou stabilitu. Na diplomatickém řešení konfliktů, které tak neblaze rozvrací státy a v návaznosti na to i životy osob z celých regionů. Snaha o co nejrychlejší uklidnění a napravení situace v jejich rodných zemích je podle nás jediný způsob, kterak zachráníme životy nevinných. Je třeba pomoci africkým vládám k vytváření podmínek, ve kterých by se namísto válčení mohly věnovat péči o své občany. Ti pak nebudou muset hledat spásu ve vlnách Středozemního moře. Věříme, že naší starostí by mělo být jak těmto lidem pomoci, nikoliv jejich démonizace prostřednictvím populistických prohlášení. Je třeba vést debatu, ve které by bylo více lidskosti a méně provokací, strachu a nenávisti. Jsme hluboce přesvědčeni, že to dlužíme i těm, jejichž památku v květnových dnech uctíváme.
