V květnu 1945 jsme byli osvobozeni. Kdo tvrdí, že ne, měl by se vrátit zpět do školních lavic.
Je pravdou, že když se dnes díváme na záběry oslav konce války, na šťastné úsměvy lidí, na vítání vojáků, nemůžeme se my Češi a Slováci ubránit jistému zamrazení. Protože víme, co následovalo a že onen nádech svobody z jara 1945 byl hodně krátký.
Nicméně jsem přesvědčen, že nemůžeme hodnotit jednu jasnou událost skrze události, které následovaly. Už kvůli principu kauzality. Co se stalo později, nemůže změnit to, co se stalo předtím.
Novější událost může v lidské paměti přemazat, či pokřivit události předcházející. Nemůže však změnit fakta, nemůže přepsat už jednou napsanou historii. V tomto případě historii osvobození od nacismu.
Navíc rozhodně nejsem zastáncem výkladu dějin založeném na nacistické víře v předurčení, či komunistickém učení o historické nutnosti. Věřím ve svobodu a v osobní odpovědnost.
Nejsem fatalista. Věřím, že za to, co se dělo v letech 1945-1948 a zvláště pak po únoru, může naše vlastní selhání. Především selhání politických elit. Když chceme hledat chyby, začněme sami u sebe. Ale to je na poněkud jinou konferenci.
Myslím, že musíme oddělit mravní hodnocení dvou zločinných totalitních režimů - nacismu a bolševismu - od historického faktu, že hitlerismus tehdy představoval zásadní celosvětovou hrozbu.
V roce 1945 šlo skutečně o záchranu řady evropských národů, včetně toho našeho. Šlo o záchranu jejich samotné fyzické existence a podstaty. Desítky milionů mrtvých mluví za vše.
Stejně tak za vše vypovídají ony úsměvy z filmových týdeníků na tvářích občanů. Ty úsměvy nejsou přece falešné, nejsou hrané, nejsou vynucené. Oni správně cítili, že se po šesti strašných letech konečně ocitli na prahu svobody.
Vzdejme čest všem, kteří za tu svobodu bojovali a umírali. Vojákům všech spojeneckých armád. Domácím a zahraničním odbojářům. Uctěme památku zabitých, popravených a umučených.
Ze všech obětí chci zvlášť vzpomenout na vězně koncentračních táborů a na šest milionů Židů. Tento národ dobře ví a dobře si pamatuje, že vítězství spojenců znamenalo záchranu jeho existence doslova na poslední chvíli.
Historici nám jistě podají sofistikovaný výklad událostí II. světové války, včetně motivace významných aktérů. Není na mně, abych hodnotil. Jako politik tu však chci jasně říci: v květnu 1945 jsme dostali novou šanci svobodně a demokraticky řídit náš stát. Jak jsme ji využili, je naše odpovědnost.
Stejně tak je dnes naší odpovědností, jak naložíme se svobodou a demokracií. V roce 1938 a 1948 politická reprezentace zklamala. Chci věřit, že budeme mít více rozumu a odvahy, že jako zástupci občanů neselžeme. Že nedopustíme další pád do chaosu a bezpráví. A lidé tedy nebudou muset čekat na nějaké další osvobození.
