Dost bedlivě sleduji dění ve Straně svobodných občanů. Zčásti též z nostalgie, protože v době, než vznikla Národní demokracie, jsem sám byl voličem této strany; především je ale sleduji zcela pragmaticky proto, že v některých programových bodech nám Svobodní jsou (nebo donedávna byli) celkem blízko – a vždy je dobré sledovat, co se děje u konkurence. I když je pravda, že se teď posouvají někam, kde nám už konkurovat moc nemůžou.
.
Ještě asi před rokem, když jsem se náhodou krátce setkal s Petrem Machem, jsem mu popřál, aby se kromě Euroreichstagu dostal i do Poslanecké sněmovny (tedy ne že bych Svobodné tak podporoval, ale až se ND dostane do parlamentu, tak je dobré tam mít potenciální koaliční partnery). Dnes už bych ale váhal, jestli mu něco takového mám stále přát. Svobodní se totiž začali ideově posouvat a z dříve protisystémové pravicové strany se postupně přetvářejí v úzce libertariánské uskupení, navíc s ne zcela důvěryhodnými lidmi ve svých řadách.
.
Třeba takový David Bartas se letos na jaře nejenže rozplýval nad pobytem cizích vojáků, ale dokonce si přeje v ČR vojenskou základnu největšího agresora na světě. Další Machovec Martin Pánek zase tvrdí, že nemáme bránit současným migrantům, aby k nám přišli a usadili se zde. Poslední kapkou byl nedávný případ, kdy se Svobodní nejenže nezapojili do dlouho připravované demonstrace pronárodních sil proti kvótám, ale dokonce se od ní otevřeně distancovali, její svolavatele označili za hlásnou troubu Ruska a z trucu si vytvořili vlastní demonstraci na druhém konci Prahy.
.
(A to do toho všeho ani nepočítám své vlastní zkušenosti s aktivitami některých radikálních podporovatelů Svobodných, kteří se často chovají spíše jako příznivci Zelených či KSČM.)
.
Svobodní se zkrátka vydali směrem, kterým by se strana, která má v názvu nejvyšší společenskou hodnotu, rozhodně vydat neměla. Nejhorší na tom ale je, že Svobodní svojí neochotou ke spolupráci s protisystémovými uskupeními tříští hlasy euroskeptických voličů, kteří Svobodné často dosud považují za protiestablishmentovou stranu (kterou již ale v mnoha ohledech nejsou).
.
A proto teď napjatě sleduji současný pokus Petra Hampla o resuscitaci Svobodných, jejich navrácení na pravou stranu spektra a zapojení do spolupráce s Blokem proti islámu. Někdo by teď mohl říct, že mně jakožto členovi ND může být jedno, jak tam dopadne volba předsedy, protože s naší stranou ani Hampl, ani Mach aktuálně spolupracovat nechtějí. Ale o to teď nejde.
.
Je jasné, že se současnou imigrační vlnou a unijní polodiktaturou je potřeba něco udělat. A dokud bude euroskeptická scéna takto roztříštěná a každý si bude hrabat na svém písečku, nemá žádné ze současných uskupení moc velkou naději na větší úspěch. Jediná možnost, jak změnit současný stav politiky, je přimět protisystémové síly ke spolupráci. Z mnoha drobných stran a uskupení vytvořit max. 2-3 větší bloky, které mají větší naději na zvolení.
.
A právě pokud se stane předsedou Hampl, Svobodní právě k něčemu podobnému přispějí a přestanou tříštit euroskeptické síly. Navíc se vrátí do pozice protisystémové strany a v rámci Bloku proti islámu budou moci lépe prosadit svůj poměrně rozumný ekonomický program.
.
Proto bych byl radši, kdyby se předsedou Svobodných stal Petr Hampl. Je to ale můj čistě soukromý názor – a jestli se tím Svobodní budou inspirovat, nebo ne, to už nechám na nich.
