Jako muž z rodiny studijního rady si zvykl být vždy ve středním proudu společnosti. Ale stalo se, že takzvaný pravicový sociální demokrat, který stál za dvojitým usnesením o NATO a prosazoval umístění amerických raket (prý jako odpověď na sovětské rakety), se ocitl době módy konzervativních politik na div ne levičácké pozici. Respekt si získal jako vojenský expert SPD polemikami proti unijnímu ministru obrany Franzi Josefu Strausovi, svou organizační prací v době hamburské povodňové katastrofy v roce 1962, ale především tím, že byl vždy kompetentním mužem. Byl schopným ministrem obrany (1969-1972) a následně ministrem financí (1972-1974).

Po odstoupení Willyho Brandta zaujal post kancléře a vykonával ho osm let. Čelil  vlně terorismu (Rote Armee Fraktion a Palestinci), recidivám studené války i ekonomickým potížím, ale dokázal vyhrát volby do spolkového sněmu v říjnu 1976 proti Helmutu Kohlovi i v říjnu 1980 proti Franzi Josefu Straussovi. Z pozice kancléře ho sesadilo až hlasování o konstruktivní nedůvěře, kdy liberálové přešli od sociálních demokratů k unijním stranám, které vedl Helmut Kohl. Schmidt se v září 1986 rozloučil s postavením poslance Spolkového sněmu. Byl nadále aktivní, ať už jako vydavatel nebo jako autor mnoha knih. Měl odvahu se postavit proti válce v Jugoslávii, proti bombardování Srbů i proti rostoucímu angažmá německého Bundeswehru v zahraničí.  

Proti charismatickému, emocionálnímu a přátelskému Brandtovi byl Schmidt jakoby strojený a suchý. Ale byl výkonný a kompetentní. Byl korektní správce veřejných záležitostí. A hlavně, nebyl vydíratelný tím, že by jeho jméno figurovalo na něčích výplatních listinách. Schmidt byl Američanům vždy rovnocenným partnerem. Opakovaně to uznal i jeho protihráč Henry Kissinger.

Schmidt byl velkou osobností, formátem, o jakém si Merkel může jen nechat zdát. V pondělí se s ním přišlo rozloučit ke kostelu na 1800 lidí a doprovázel ho třítisícový dav v ulicích. Schmidt je na dlouho poslední německý politik, jemuž přísluší označení státník.