Českem již dlouhé měsíce hýbe případ rodiny Michalákových, odebraných synů jejich matce. Není to jediná patálie (původem) českých dětí v Norsku. Ba ani jiných sporných násilných odebrání dítěte rodině. Méně se totiž ví o kauzách dětí z jiných zemí, které mají co do činění s Barnevernetem. O stovkách a tisících rodilých dětí Norů ani nemluvě.
Trochu faktů. Statistický úřad v Norsku uvádí, že v roce 2012 byl počet dětí s „opatřeními“ 46 419 (asi 38 tis. tzv. podpůrných opatření a něco přes 8 tis. pečovatelských opatření u nezletilých do 18 let). Pro srovnání v České republice, která má víc jak dvojnásobný počet obyvatel než Norské království, bylo v ústavních zařízeních na základě soudního rozhodnutí v témže roce 7 651 dětí (do 15 let). To je ověřitelná statistika. Podivný nepoměr, jehož vyznění nechám na laskavém posouzení čtenáře. Nadto existují svědectví, která jsou ještě dramatičtější. Norský právník a kritik Barnevernetu Marius Reikeras tvrdí, že je rodičům v Norsku ročně odebíráno až 12 000 dětí (červen 2014).
V odborných pracích v USA byla hodnocena efektivita umístění náhradní péče. Výsledným výstupem byla také informace, že v náhradní péči je 6x vyšší pravděpodobnost týrání dětí než v běžných rodinách. Litevská televize LNK viní Barnevernet z toho, že je jeho jednání cílené, a to z důvodu posílení tamějšího slabého genofondu. Norsko je zemí se 'zvýšeným´ výskytem Downova syndromu, velmi nízkou porodností a častým incestem (duben 2015). Nemluvě o finanční motivaci, kdy pěstounská rodina, která v Norsku pečuje o dvě děti, na ně pobírá kolem 15 tisíc euro, tj. při aktuálním kurzu asi 414 000,- Kč měsíčně.
Barnevernet má poněkud zvláštní pravomoci. Např. jeho pracovníci mohou kdykoli během dne přijít do rodiny s nárokem na vpuštění do bytu. Pokud je někdo doma a pracovníkům nejsou ihned otevřeny dveře, je to zaznamenáno a může být použito jako „důkaz“, že rodiče chtějí něco skrývat. Soudy, které rozhodují o dětech z jiných zemí, jsou uzavřené a na jejich jednání nejsou pozváni zástupci z ambasád či ochránci práv z domovských zemí dítěte. Barnevernet u norských soudů zvítězí v devíti z deseti soudních kauz… Přes silnou podporu státu, či snad právě proto(?), používá podivné metody práce. V květnu roku 2015 norský soud prokázal v případě syna odebraného norské matce, že Barnevernet zatajoval a falšoval výpovědi, aby nemusel vrátit matce odebraného syna, který přesto měl i po třech letech ke své matce stále silné vazby. „Ty děti prostě neměly být matce odebrány a sociální služba falšovala své zprávy, když tvrdila, že chlapec o matku nestojí,“ řekl advokát matky norskému listu Dagbladet. Ve skutečnosti to bylo tak, že chlapec nikdy nepřestal chtít k matce zpátky. (Lébr T.: Barnevern falšoval své zprávy, rozhodl soud. Norka získala syna zpět. iDNES.cz. 2015-05-30)
Jiný případ barnevernetského cynismu sahá do Indie. Jedná se o odebrání dvou dětí dvojici cizích státních příslušníků, kteří pracovali v Norsku - Anurupovi (geofyzik a IT specialista) a Sagarice Bhattacharyovým (viz thehindu.com, duben 2012). Důvodem pro odebrání dětí mělo být, že děti jedly rukama a spaly s rodiči ve společné posteli. Sociální pracovníci se ptali, proč spí s dětmi v jedné posteli, táta se synem, matka s dcerou. Věc rodiče vysvětlili kulturní zvyklostí, kdy děti nespí nikdy samy v jiné místnosti. Pro norské úřady to však bylo neakceptovatelné. Úředníci Barnevernetu rovněž nesouhlasili s tím, že matka kojila dítě, aniž by mu držela hlavičku těsně u těla. Rodiče následně s dětmi po jejich odebrání s nimi mohli hovořit dvakrát za rok 60 minut. Nejmladší, osmiměsíční holčička, byla odebrána matce v době, kdy byla ještě kojena. Berit Aarset, která stojí v čele organizace pro lidská práva v Norsku, označila tuto událost „státní únos“.
Podívejme se na případ rodiny našich polských sousedů. Když rodiče Helena a Arkadiusz Rybkovi řekli norským sociálním pracovnicím, že je jejich devítiletá dcera smutná, jelikož se strachovala o zdraví své vážně nemocné babičky, pracovníci úřadu jim dítě odebrali do náhradní péče. Rodičům a jejich dceři nakonec pomohl soukromý detektiv Krysztof Rutkowski, s jehož přispěním dcera od pěstounů uprchla a dopravil je do Polska. Norsko v reakci na „únos“ zakázalo rodině vstup na území Norského království. Norské úřady posléze žádaly o navrácení dívky k pěstounům. Polský soud ovšem zamítl jejich požadavek jako neopodstatněný.
V dubnu loňského roku Barnevernet odebral 2,5měsíční holčičku Maxine jejím rodičům. Matka byla hluchoněmá Norka, otec Slovák. Za hlavní důvod odebrání byl uveden nedostatečný oční kontakt holčičky s rodiči. V listopadu 2015 odebral Barnevernet pět dětí včetně tříměsíčního kojence norsko-rumunským rodičům Ruth a Mariovi Bodnariovým. Z důvodu nadměrné křesťanské horlivosti. (Dohnal M.: Barnevernet čelí protestům po celém světě. Deník, 7.1. 2016) Dalších obdobných případů je velké množství.
Kde má Barnevernet počátek? V roce 1992, kdy norská vláda zřídila tzv. sociální radu. Úřad, který má pravomoc odebrat děti bez jakéhokoliv soudního slyšení. Úřad vychází z názorů norské psycholožky Kari Killénové. Její myšlenky ve skutečnosti stojí za masivním odebíráním dětí v Norsku. Populární psycholožka posledních třicet let určuje v zemi směr vývoje v péči o děti. Neuznává biologickou vazbu, pro rozpoznání zanedbávání dětí má univerzální návod. Její názory jsou součástí vysokoškolských osnov, metodikami s myšlenkami Killénové se řídí úředníci specializující se na sociální problematiku, mimo jiné i z nechvalně proslulého Barnevernetu. Pro Barnevernet inspirovaný názory K. Killénové je odebrání dětí lékem téměř na všechno při problémech v rodinách. Podle ní biologická vazba rodičů ve vývoji dítěte nehraje významnou roli. Dokonce prý ani nezáleží na tom, zda dítě vyrůstá u pokrevních rodičů, či u pěstounů. Podstatné je, že má potřebnou péči. Indikátory špatné péče jsou podle ní nízké sebevědomí dětí, komplikace během těhotenství nebo omezený kontakt s jinými dětmi. Až čtvrtina dětí je v Norsku podle ní podrobena nějaké formě zneužívání či zanedbávání, napsal lokální norský deník Lindesnes Avis.
Pro Kari Killénovou jsou rodiče jako „kolečko v soukolí“, které je nahraditelné, a to i opakovaně. „Tyhle teze jsou celosvětově považované za pavědu, ale v Norsku je to hit a hlavní autorka, Kari Killénová, nechybí v knihovničce žádného úředníka Barvnevernu. Mně to dokonale zapadá do skládačky, kterou si postupně skládám. V Norsku se vymkl nejen Barnevern, ale zejména psychologie a sociologie,“ dodal právník P. Hasenkopf, věnující se případu. Poznatky K. Killénové nemají podle kritiků oporu v empirickém výzkumu a osud více než milionu norských dětí tak závisí jen na jejích domněnkách. Své teze totiž původně založila pouze na pozorování 17 zanedbávaných dětí z 80. let. Přímým důsledkem je, že v Norsku dítě de facto nepatří rodičům, ale státu. Rodičům jsou děti „propůjčeny“, pokud budou „hodní“, o čemž rozhodují mocní barnevernetští úředníci.
Zřetelný příklad, co její pseudoodborné smyšlenky způsobují, vidíme v čerstvé kauze odebrání devítiměsíčního vážně nemocného dítěte česko-norským rodičům, kdy jako oficiální důvod pracovníci Barnevernu uvedli „nedostatečně vyvinutý kontakt“. Podle zákulisních informací ale spíše nastala chyba v komunikaci, kdy rodiče lékařům řekli, že si nepřejí, aby dcera trpěla, a úřad si to vyložil tak, že chtějí ukončit léčbu a holčičku tak nechat zemřít. (viz echo 24, 23.1. 2016)
Má toto vše souvislost s Lysenkem, Mičurinem nebo s marxismem-leninismem, jak je naznačeno na úvod článku? Má. Ne málo. A nejen s nimi. Krátce některé připomenu. Ivan Vladimirovič Mičurin odmítal Mendelovu genetiku a tvrdil, že organismy lze vychovávat podobně jako člověka k socialismu. Vyšlechtil přes 300 odrůd ovocných dřevin. Nebyl žádným vědcem, spíše sadařem-fanatikem. Za jeho žáka se samozvaně prohlásil Trofim Děnisovič Lysenko. Tento sovětský agronom a odpůrce genetiky je tvůrcem pseudovědecké teorie, tzv. metody jarovizace, jež měla zvýšit úrodu zemědělství v SSSR. Nadřazením ideologie a politické moci nad vědu vzniklo učení nazývané lysenkismus. Značná část Lysenkových experimentů je dnes považována buď za diletantské pokusy nesplňující požadavky na vědeckou práci, nebo přímo za vědomé podvody. Lysenko přišel mj. s návrhem zasypávat ovocné stromy sněhem, aby bylo dosaženo jarovizace jabloní a hrušní...
Slibem výrazného zvýšení výnosů pšenice bez velkých mimořádných výdajů a složitých machinací uchvátil Lysenko vedoucí představitele SSSR, včetně Stalina. Jeho projekty jarovizace nic nepřinesly. Z vysokorychlostního šlechtění pšenice, do něhož se pustil speciálně kvůli zahanbení genetiky, nebylo nic. Lysenko měnil neustále své návrhy, uchyloval se k zoufalému chvastounství, např. křížení odrůd, osev ozimé pšenice na sibiřském strništi, a různé další výmysly. Díky jeho smyšlenkám a politickému vlivu byla genetika v Sovětském svazu zakázána.
Byli i jiní diletanti, kteří třeba tvrdili a dokazovali, že na habru mohou vyrůst větve lísky. K. J. Avotin-Pavlov doplnil seznam objevů, když našel jedli, která prý zrodila borovici. F. S. Pilipenko zase zjistil, že jedny druhy eukalyptů rodí jiné. Soubor objevů se neustále rozšiřoval, našly se "důkazy" vzniku břízy z olše a habru z dubu. Ovšem Lysenko je pavědeckostí a zároveň vlivem převyšoval. Na několika konferencích a přednáškách oficiálně oznámil, že kukačka vzniká z pěnice! Lysenko sáhodlouze vyprávěl o tom, jak líné kukačky snášejí vejce do hnízd chudáků pěnic, protože jim, kukačkám, se nechce dlouho sedět na vejcích. A tak pěnice musejí kvůli "zákonu života biologického druhu" platit za svou dobrotu a společně s cizími vejci sedět "kukaččím způsobem" i na svých vejcích. Při tomto procesu se i jejich vlastní vejce mění v kukaččí!
Za zmínku stojí další. A. Melkonjan v časopisu Úspěchy sovětské biologie vysvětloval, že někdy se v lidském organismu usazují paraziti (tasemnice rodu Echinococcus) a že se podařilo vyjmout tyto echinokoky z holenní kosti člověka a vložit na několik let do (jedovatého) formalínu. Po mnohaletém pobytu váčků echinokoka ve formalínu z nich vznikly živé, rostoucí kosti. Z červa vznikla kost!
Abychom vyhověli generové korektnosti, uvedu také Olgu Borisovnu Lepešinskou. Ta se proslavila pavědeckou teorií o vzniku buněk z nebuněčné „živé hmoty“ a politickými prostředky nechala odstranit odpůrce této teorie. Nenechávala ji také na pokoji otázka, jak se vyhnout stáří? Vše bylo opět jednoduché. Aby člověk nestárnul, je třeba užívat sodu, obyčejný bikarbonát sodný. Představovala sodu jako všelék na všechny potíže, od banálních onemocnění po komplexní postižení! Tato nevzdělaná Stalinova obdivovatelka podsouvala trpícím tu špetku sody ve sklenici vody, tu sodové injekce… Lepešinská na sklonku života sbírala ptačí trus, zahřívala jej na železném plátu a pak spálila. Popel nasypala do převařené vody, baňku zašpuntovala a nechala v teple. Protože nedokázala dosáhnout naprosté sterility (mikrobiologii moc nerozuměla), cca po dvou týdnech se v baňkách objevily b?kterie či houby. Byla přesvědčena, že prokázala, jak z neživé hmoty vznikaly buňky…
V Sovětském svazu se podporovala jasná pavěda. To vedlo k zániku vynikající ruské genetiky, její představitelé byli perzekuováni a i banánové mušky byly vybity, aby se nemohly dělat genetické pokusy! A tady je pojítko mezi plody Barnevernetu a trpkou zkušeností ze Sovětského svazu. Jak správně podotkl známý astrofyzik Jiří Grygar: „Jakmile některá společnost jako celek propadne iracionalitě a pavědě, má to zhoubné důsledky, které zasáhnou i nevinné lidi, kteří by si jinak racionalitu uchovali.“
Myslím, že mezi myšlenkami Kari Killénové, které diletantsky reprodukuje a do života uvádí ve 21. století norský úřad na ochranu dětí Barnevernet na straně jedné, a na druhé straně blouznivci sovětské „vědy“ stalinské éry, je nebezpečná blízkost.
Člověk pro ně není neopakovatelnou lidskou bytostí, která si zaslouží úctu a ochranu od početí až do smrti. Pro dítě není nejvyšším dobrem otec a matka. O těchto hodnotách rozhoduje stát a jeho ideologie. V obou případech je člověk pouhým kolečkem v soukolí, které je možné, v případě poruchy (skutečné či domnělé) nahradit. To není myšlenka nová. Přišel s ní již Karel Marx, převzal ji Lenin a realizoval Stalin s Hitlerem. Jak to dopadlo, víme.
Přeji našim politikům a nám všem, abychom narovnali páteř a postavili se proti barnevernetskému zlu. Nedokážeme-li to včas, v určité chvíli pak může být pozdě. 30. léta minulého století o tom hovoří jasně. Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen si ji prožít znovu. Proto se braňme se, pišme, protestujme, chraňme a žijme tradiční rodinu, nezastupitelnou roli a hodnotu maminky a tatínka.
Všechny zdraví, jasnou mysl a vlídné srdce všem čtenářům přeje manžel jedné skvělé ženy a táta tří fajn dětí!
