Případ uzavřen - zapomeňme!     

  Po dlouhých sedmi letech je ostudná, “polistopadově jistým způsobem však symbolická” kauza podvodných studií na Právnické fakultě v Plzni téměř u konce. Dozvídáme se, s neskrývanou hrdostí v hlase některých, že o podivně nabyté, vysokoškolské tituly poprávu přišlo “celých” deset “absolventů”.

  Jen pro nezbytnou připomínku uvedu o co vlastně v roce 2009 šlo. Akreditační komise ČR, v rámci vyšetřování podezření z  plagiátorství na škole veřejnosti sdělila, že mj. na právnické fakultě vystudovalo čtyři sta lidí magisterský program za méně než čtyři roky, místo standardních pěti, z toho pětatřicet lidí dokázalo zvládnout magisterské vysokoškolské studium již do tří let. Podle názoru předsedkyně komise Vladimíry Dvořákové měl tento nestandardní postup sloužit k tomu, aby se v něm ukrylo zrychlené studium některých exponentů. Pro média dodala, že “šlo o snahu mafie si zavázat některé studující, vysoce postavené osoby a získat tím klíčové kontakty v politice, policii či na státních úřadech a posléze jejich prostřednictvím pak například ovládat prodeje státního majetku, veřejné zakázky či arbitráže”. A je nepopiratelným faktem, že se na “plzeňská práva” skutečně hlásili ve velkém politici, celníci, policisté, příslušníci BIS, kontroloři či státní úředníci. Podezřelé studium bylo prý ale nabízeno i tehdejšímu ministrovi vnitra Martinu Pecinovi, a to konkrétně v roce 2003, kdy se čerstvě stal náměstkem ministra průmyslu, jak sám uvedl.

   Další místně až skoro “komickou” raritou bylo jistě i to, že některé předměty, vyučované na fakultě, fiktivně garantovali  dokonce již několik let mrtví učitelé.

  Problémy souvisely také s neprůhlednou formou přijímacích zkoušek. Obtížnost přijímacího testu byla nastavena tak, že jej prakticky nikdo nesplnil a vedení školy potom přijímalo až šedesát procent žadatelů na odvolání, tedy bez jasných kritérií.

   K odhalení aféry na “právech” přispěly i velice neobvyklé vztahy, které fakulta měla se soukromou Vysokou školou Karlovy Vary. Existovala “speciální dohoda” pro přebírání studentů z Karlových Varů, i když muselo být jasné, že pro všechny školy platí podmínky stejné. Toto striktně, ale především marně, odmítal například šéf katedry obchodního práva Karel Eliáš, který tvrdil, že úroveň a rozsah výuky nebyly srovnatelné.

 Tehdejší tristní a zcela neudržitelnou situaci na škole spoluilustrovaly i takové okolnosti jako, že ve fakultní knihovně chyběly desítky závěrečných prací, jiné byly sepsány plagiátorsky, s dalšími bylo zpětně nedovoleně manipulováno, nebo, že se poprvé v historii školy ztratilo oficiální kulaté razítko instituce se státním znakem apod.

  A nyní, po sedmi letech od zahájení celé kauzy, kdy snad můžeme již i věřit, že lecos bylo konečně uvedeno do pořádku, se dozvídáme, že nejen hlavní viníci, ale i ti, co z “bohapustého klientelismu” osobně profitovali, aniž by se vůči nepravostem jakkoliv vymezili, se kamsi ztratili, a to i se svými “vydřenými” tituly!